Kapitola první: Žij trochu

Gianna

Můj život nestojí za nic. Vždycky jsem si jen přála být milovaná a aby se o mě někdo staral, ale asi jsem až příliš prokletá na to, abych v životě zakusila štěstí. Můj biologický otec nás opustil a zmizel beze stopy. Matka se domů vrací věčně opilá, nemá ke mně ani špetku lásky a mateřské vřelosti se mi od ní nedostává; jediné, co ji zajímá, je alkohol a její nový objev, který je teď mým otčímem.

Už ve velmi raném věku jsem byla zbavena matčiny i otcovy lásky. Můj otčím by udělal cokoli na světě, aby se mě zbavil, ale já byla příliš silná na to, aby mu jeho plán vyšel.

Abych si před ním zachránila život, odstěhovala jsem se z domu a odešla bydlet ke svému příteli do jiného města. Ale ani tam se mi nedostalo lásky a péče. Možná jsem trochu dramatická, ale přísahám, že celý svět je proti mně.

Upřímně si nepamatuju, kdy jsem naposledy měla dobrý den. Dnes ráno si můj pitomý přítel usmyslel, že je v pořádku vypnout mi budík na osmou a prostě ho nahradit svým vlastním. Budík byl nastaven o hodinu později, než jsem potřebovala – sakra, co je to s ním?

Ten budík mě měl vzbudit, abych mohla jít do fitka, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych se později vrátila domů a našla ho na gauči ve stejné poloze, v jaké jsem ho opustila. Dá se říct, že to mezi námi v poslední době trochu skřípe, ale znovu se musím nutit k myšlence, že když ještě chvíli počkám, všechno se zlepší.

Náš vztah nikdy nebyl jednou z těch spalujících romancí, o kterých jste možná slyšeli, ale Rocco je milý a to mi stačí. Neopustil mě, ani když mě všichni ostatní odvrhli.

Kvůli jeho dnešní hlouposti jsem zmeškala schůzku s klientem. Jsem koordinátorka společenských akcí. Dnes ráno jsem se měla setkat s jedním párem ohledně jejich nadcházející svatby, ale můj idiot přítel způsobil, že jsem to nestihla. K tomu všemu mě moje nešikovnost dovedla k tomu, že jsem o něco zakopla a roztrhla si přitom punčochu. Jen jsem chtěla být v životě šťastná. Je to opravdu tak moc?

Když jsem vyšla z fitka, rozhodla jsem se stavit na jediném místě, které mi v životě kdy přinášelo radost. V kavárně, která nebyla příliš daleko od mého domu. Chodila jsem sem denně, abych trochu upustila páru.

Při otevření dveří mě přivítala nádherná vůně čerstvě upečeného pečiva a mleté kávy, která naplňovala celý prostor.

„Gianno, jsi to ty?“ ozval se známý hlas z kuchyně za pultem.

Majitelka kavárny, Agata Corvo. Je to ta nejlaskavější žena, jakou jsem kdy poznala, ale někdy dokáže být i děsivá. Můžu být jen vděčná, že jsem u ní v dobrém zapsaná, protože i přes její pokročilý věk bych se nedivila, kdyby dokázala rozplakat i ty nejdrsnější chlapy.

„Dobrý den, paní Corvo,“ odpověděla jsem a kráčela za zvukem jejího hlasu.

Když jsem nahlédla za roh, uviděla jsem její drobnou postavu, jak stojí se založenýma rukama a dívá se mým směrem.

„Co jsem ti říkala?“ pronesla s mírným varováním v hlase.

„Ahoj, Agato,“ rychle jsem se opravila, když mi došlo, co tím myslela.

Z nějakého neznámého důvodu trvala na tom, abych ji oslovovala křestním jménem. Netuším proč, ale moje odpověď jí vykouzlila na tváři široký úsměv.

„Co tě sem v tuhle hodinu přivádí?“ zeptala se, zatímco jsem jí pomáhala odnést tác s pečivem k pultu.

„Rocco mi vypnul budík, takže jsem musela přesunout schůzku, kterou jsem měla původně na devátou. Právě jsem vyšla z fitka a vracím se domů za ním, ale předtím budu rozhodně potřebovat kafe.“

Slyšela jsem její nesouhlasný povzdech a už předem jsem věděla, co z ní vypadne.

„Proč s tím klukem pořád jsi? Obě víme, že má mozek jako kámen, a není to tak, že by ti dával nějaké pořádné…“

„Agato,“ přerušila jsem ji, abych zastavila to, co se chystala říct.

To, že má pravdu, ještě neznamená, že se to musí vyslovovat nahlas. Jen mi to připomnělo, jak moc mi chybí fyzický kontakt. Věc se má tak, že Agata je tak upřímná, jak si jen dokážete představit.

„On je mi…“ začala jsem s pocitem, že musím svého přítele bránit, ale byla jsem přerušena.

„Nech mě hádat, je na tebe milý?“

„Ano, a chová se ke mně…“

„Chová se k tobě hezky? Moje drahá, nerada ti to říkám, ale to je jen jiný způsob, jak říct, že je nudný.“

Měla pravdu, a proto jsem přestala protestovat, ale Rocco je všechno, co jsem kdy poznala. Ví o mně úplně všechno, cítím se s ním v bezpečí, a kdyby mě chtěl opustit, už by to dávno udělal. Bez ohledu na to, jakou si s sebou nesu zátěž, Rocca to neodradilo.

Můj život byl opravdu drsný; je to už skoro rok, co můj otec zmizel, a stále po něm není ani stopy. Ani policie a soukromí detektivové nedokázali vypátrat místo jeho pobytu; tvrdili, že jeho zmizení bylo dobrovolné. Z toho mála, co jsem o něm věděla, by se neschovával bez pádného důvodu.

Většina lidí si myslí, že je to bezcitné monstrum, což musím do jisté míry uznat, ale zároveň jsem se díky němu v dětství ani jednou necítila zanedbávaná nebo v nebezpečí. Začal mě učit sebeobranu už od chvíle, kdy jsem začala chodit. Živě si pamatuji, jak mi k desátým narozeninám řekl, že tu nebude navždy a že až odejde, jediný člověk, na kterého se budu moct spolehnout, budu já sama. A toho dne mě poprvé učil, jak používat zbraň. Dal mi ji jako dárek k narozeninám.

Můj otec byl možná blázen, když to udělal, ale přesto ho miluju. Věděla jsem, že bude téměř nemožné zjistit, kde je; nikdo ho nenašel, pokud on sám nechtěl. Můžu jen doufat, že se buď sám ukáže, nebo se rozhodne vyjít z úkrytu.

Můj soukromý detektiv se ho snaží vystopovat už sedm měsíců, ale zatím z toho nic nebylo, což mě jen víc a víc zklamává. A to je důvod, proč s Roccem stále zůstávám. Ztratila jsem toho tolik a už mě nebaví, jak se v mém životě všechno mění; on je v tuto chvíli jediná konstanta a já nebyla připravená o to přijít.

Protože jsem na Agatinu předchozí otázku neodpovídala, pokračovala dál.

„Je ti pětadvacet let, měla bys chodit do klubů a poznávat nové lidi. Nech se trochu žít, a než se naděješ, budeš stará jako já a budeš si přát, abys ses víc uvolnila, dokud jsi mohla.“ Usmála jsem se nad jejími slovy.

Kéž bych jí mohla oponovat, ale pravdou je, že bych lhala, kdybych tvrdila, že mám nějaký společenský život. Dřív jsem chodila s kamarádkami hodně ven, ale od té doby, co jsem se sem přistěhovala s Roccem, jsem neměla možnost poznat nové lidi a on navíc chození ven moc nemusí. Preferuje, když s ním zůstanu doma, a když jsem šla ven naposledy, nedopadlo to dobře. Šla jsem do klubu bez něj, a když jsem se tu noc vrátila domů, vynadal mi, že se oblékám jako děvka, a pak se mnou odmítal spát v jedné posteli skoro týden. Tu noc jsem strašně brečela, ale on nakonec přišel k rozumu a omluvil se.

Věděla jsem, že omluva nemůže ospravedlnit jeho chování, ale v tuto chvíli si už ani nepamatuju, jaký byl můj život bez něj, a z toho důvodu jsem se rozhodla to nechat být. Popadla jsem kávu s sebou a zalovila v tašce pro peníze, ale Agata mě zastavila přísným pohledem.

„Na to ani nemysli.“

Nechtěla jsem se hádat, tak jsem peníze nepozorovaně prostrčila do nádobky na spropitné, než stihla zaprotestovat. Vždycky se rozzlobí, když chci v její kavárně za něco platit. S úsměvem na tváři jsem obešla pult a políbila ji na tvář, čímž se mi podařilo zahnat její zamračený výraz.

„Ahoj, Agato.“

„Užij si to s přítelem.“ Zavrtěla jsem hlavou a zavřela za sebou skleněné dveře.