Kapitola pátá: Vražda

Gianna

Slyšela jsem zvuk výstřelu a v žaludku se mi udělalo nevolno. Podvědomě jsem zaslechla, jak někdo v pozadí zalapal po dechu, ale neotočila jsem se, abych zjistila, kdo to byl. Místo toho jsem upřeně hleděla na tu hrůzu před sebou. Krev vystříkla na cihlovou zeď a z hlavy teď už mrtvého muže se začala rozlévat po studeném chodníku.

Rozhodně jsem byla v šoku, ale zároveň jsem v sobě nedokázala najít ani špetku lítosti nebo smutku nad ním. Myslím, že mě víc překvapilo, jak snadno a bez váhání ten maskovaný muž zabíjel, než ten mrtvý muž sám.

Když jsem si vzpomněla, že jsem tu úplně sama, zvedla jsem hlavu a srdce se mi na okamžik doslova zastavilo, když jsem se střetla s tmavě šedýma očima, které do mě vrtaly. Panebože! Došlo mi, že to hlasité lapání po dechu vyšlo z mých vlastních úst, a tak jsem si je rukou zakryla, i když už bylo pozdě. Dívaly se na mě čtyři páry očí a jejich těla se ani nepohnula. Byla jsem tou scénou tak pohlcená, že jsem zapomněla, že jsou tam i ostatní. Moje tělo se muselo podvědomě pohnout, abych lépe viděla.

Jak se z tohohle sakra dostanu? Jeden z mužů udělal první krok směrem ke mně, což okamžitě aktivovalo můj instinkt k útěku. Využila jsem mírného odstupu mezi námi, otočila se a vyrazila zpoza kontejneru dřív, než stihl pořádně došlápnout. Věděla jsem, že jestli mě dohoní, je po mně, a tak jsem potlačila pálivý pocit, který se mi začal šířit v hrudi.

Sprintovala jsem, co mi mé drobné tělo dovolilo, a hnala se ke své jediné naději na záchranu. Pak jsem na zlomek vteřiny otočila hlavu, jen abych spatřila urostlou postavu, která se ke mně zezadu rychle blížila. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale tělo mě fyzicky neposlouchalo. V tu chvíli jsem byla schopná jen běžet. Byla jsem už tak blízko k hotelovým dveřím, ale ten s maskou mi byl v patách.

Byla jsem skoro u cíle a prakticky jsem cítila bezpečí ve vzduchu, ale pak ta naděje zhasla, když jsem na krku ucítila náhlé sevření dlaně, která mě táhla k němu, až jsem se zády přitiskla na jeho hruď.

Z úst mi vyšlo slabé zakňučení, když jsem ucítila jeho velkou ruku na své kůži. Přenastavil stisk tak, že mu prsty přejížděly po straně hrdla a pak se přesunuly k hraně mé čelisti. Byla jsem naprosto vyděšená, znovu paralyzovaná strachem. Dostihl svou kořist a nejhorší na tom bylo, že jsem z něj cítila pobavení nad mým k smrti vyděšeným stavem. Moje ruce vyletěly nahoru a chytily ho za zápěstí, ale ani se nehnulo.

„Kam sis myslela, že jdeš, zlato?“ Jeho hlas byl hluboký a chraplavý přímo v mém uchu; mé snahy vymanit se z jeho sevření ignoroval.

Cítila jsem teplo každého jeho nádechu, které kontrastovalo s jeho ledovým stiskem na mém krku. Po zádech mi přeběhl mráz a na rukou se mi udělala husí kůže. Hrudník se mi nekontrolovaně zvedal a srdce mi prudce bušilo v jeho sevření. Neubližoval mi, ale i tak to stačilo k tomu, aby mě u sebe udržel.

„Na takovýho mrňouse běháš docela rychle.“

Pokračoval v mluvení spíš pro sebe, protože já jsem v tuhle chvíli nebyla schopná mu odpovědět.

„To, co jsi tam viděla, není tak, jak si myslíš.“

„Vážně? Protože mně to připadalo, jako by tvůj kamarád právě prohnal kulku hlavou jinýho chlapa,“ podařilo se mi konečně najít hlas.

Jeho tělo při zvuku mého hlasu ztuhlo. Vsadím se, že nečekal, že ze sebe vypravím jediné slovo, a už vůbec ne v takovém tónu k někomu, kdo má můj život doslova v rukou. Ale jestli mám umřít, nebude to bez boje.

„A přesto jsi neudělala nic, abys to zastavila,“ opáčil.

Zatímco jednou rukou mě stále držel pod krkem, druhou sjel po mé pravé noze k místu, kde jsem měla kapsy. Vklouzl do ní a vytáhl něco; i když jsem to neviděla, věděla jsem, že je to můj telefon.

„Nevím jak tobě, ale mně to připadá jako naprosto funkční telefon.“ Klikl na tlačítko a rozsvítil fotku mě a Rocca, kterou jsem měla na tapetě.

Jestli se odsud dostanu živá, tak to změním, ale co se týče jeho poznámky, měl mě. Neudělala jsem nic, abych to zastavila, i když jsem věděla, že bych měla.

„Co? Teď už nemáš co říct? Před pár vteřinami ses zdála být dost hovorná, když jsi předstírala, že rozumíš situaci, o který nic nevíš.“

„Co mi jako uniká?“ vyštěkla jsem.

„Tvůj kamarád někoho zavraždil a to neokecáš.“

„Ten chlap, kterýho se tak rychle zastáváš, se chystal někoho znásilnit. Nedělej z něj svatýho.“

„Já se ho nezastávala a moc dobře vím, co měl v úmyslu. Proč myslíš, že jsem tam běžela? Chtěla jsem jí pomoct, ale pak jsem uviděla vás,“ začínala jsem se rozčilovat.

„A jak přesně jsi to chtěla udělat, co? Nemáš víc než metr šedesát a žádný svaly. Uznávám, že jsi rychlá, ale nikoho neporazíš tím, že mu utečeš.“

Co si ten chlap o sobě myslí? Jsem víc než schopná se o sebe postarat.

„Byl bys překvapenej, co všechno dokážu,“ vyprskla jsem a snažila se znít hrozivě.

„To věřím,“ slyšela jsem, jak se za mnou usmívá.

„Tím jsem si jistej.“

Kretén jeden, moc dobře ví, že jsem to takhle nemyslela. Naklonil se k mému uchu a rty se o mě lehce otřel, což ve mně vyvolalo pocity, které bych vzhledem k situaci rozhodně cítit neměla. Moje k***a se při doteku jeho rtů na mé kůži zachvěla, ale rychle jsem se z toho vzpamatovala.

„Ale to nic nemění na tom, co jsi viděla,“ zašeptal.

Když mi strčil telefon do zadní kapsy, začala jsem sebou všemožně házet, abych se mu vykroutila, ale mé pokusy byly marné.

„Pusť mě!“ dožadovala jsem se a stále s ním zápasila.

Panebože! Mohl by mě někdo přijít zachránit?

Potřebuju pomoc.