Kapitola čtvrtá: Nesnášela jsem svou slabost

Gianna

Nemohla jsem usnout. V tomhle izolovaném hotelovém pokoji jsem nespala už tři dny. Poslední dvě hodiny jsem se jen převalovala z pravého boku na levý. Moje mysl prostě nechtěla vypnout a neutuchající bolest hlavy, kterou teď cítím, mi neustále připomíná příčinu mých slz.

Nesnášela jsem pláč; cítila jsem se kvůli němu slabá a zranitelná. Proto jsem se naučila, že schovávat se za masku je nejjednodušší způsob, jak přežít. Usmívala jsem se přes tichou bolest, plakala za zavřenými dveřmi a dál bojovala s nespočtem bitev, které zuřily v mé hlavě. Lidé mě viděli naštvanou, lidé mě viděli vyděšenou, ale jedna věc, kterou jsem jim odmítala ukázat, bylo to, jak moc jsem uvnitř doopravdy zlomená.

Své emoce jsem v sobě dusila a nahrazovala je vnitřní nenávistí, abych zamaskovala fakt, že trpím. Nenávidím své tělo, nenávidím svou slabost, i když jsem se tak moc snažila být kýmkoli jiným, jen ne tímhle. Nenávidím Rocca za to, co mi udělal. A ještě víc nenávidím sebe, že jsem mu dovolila mě využívat. Nenáviděla jsem všechny, přestože jediné, co jsem kdy chtěla, bylo milovat a být milována.

Pořád jsem se v posteli vrtěla a nakonec jsem po třetí noci v řadě snahu o spánek vzdala. Jsem vyčerpaná a trochu se mi točí hlava, ale ať dělám, co dělám, nemůžu svou neklidnou mysl utišit.

Svěsila jsem nohy z postele a z nočního stolku popadla černou gumičku. Pokusila jsem se stáhnout si vlasy do culíku, ale nakonec z toho vznikla jen ubohá napodobenina drdolu. Skvělé, ani tohle mi nejde. Asi potřebuju trochu čerstvého vzduchu.

Otevřela jsem tašku a čelila katastrofě, o které jsem věděla, že mě v ní čeká. Ještě jsem nenašla motivaci si oblečení uspořádat. Takže prozatím ležely mé věci v jedné velké, pomačkané kupě.

Vytáhla jsem krabičku se svými vizitkami a položila ji vedle sebe, než jsem se prohrabala tím nepořádkem v naději, že najdu něco teplého na sebe. Vybrala jsem si mikinu s fleecovou podšívkou, oblékla si ji a okamžitě pocítila úlevu v měkkém materiálu.

Když jsem vešla do koupelny a spatřila svůj odraz v zrcadle, vypadala jsem jako totální troska. Rozchod mě emociálně vyčerpal a nedostatek spánku se mi jasně zračil ve tváři. Vypadala jsem prostě nemocně. Pod očima, které byly ve srovnání se svou obvyklou zářivou barvou pohaslé, se mi rýsovaly tmavé kruhy. Panebože, vypadala jsem jako moje matka alkoholička, a ta myšlenka mě k smrti vyděsila.

Na mramorovém pultu byla naštěstí krásná sada od hotelu, která obsahovala i odličovací ubrousky. Vzala jsem si jeden a vyčistila si obličej od zbytků make-upu, který jsem měla rozmazaný po celé tváři. Poté se mi podařilo vypadat o něco snesitelněji, ale tuhle spoušť by napravila jedině sprcha a pořádný spánek. No, prozatím se s tím musím spokojit, protože na sprchu se teď necítím.

Vyšla jsem z koupelny, z nočního stolku si vzala telefon a sluchátka a strčila si je do kapsy. Ještě jednou jsem zkontrolovala, jestli mám v kapse kartu od pokoje, vyšla jsem ven a dveře za mnou automaticky zaklaply.

Sjela jsem výtahem do tichého, opuštěného lobby, kde se ve vzduchu vznášel slabý pach chlóru z blízkého bazénu. Cestou k východu jsem si nasadila jedno sluchátko, zatímco druhé jsem si nechala vyndané pro případ potřeby. Opatrnosti není nikdy dost.

Jakmile jsem vyšla ven, plíce mi okamžitě naplnil chladný čerstvý vzduch a já se poprvé po třech dnech začala uvolňovat. Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Necítila jsem se na to, abych se vzdalovala do bezpečí budovy, a tak jsem se prostě opřela o drsnou zeď hned nalevo od vchodu.

Poprvé od příjezdu do hotelu jsem si zapnula telefon. Rozhodla jsem se přestat být srabem a postavit se situaci čelem. Byla jsem si jistá, že budu mít spoustu zpráv od Rocca, ale k mému největšímu překvapení tam byla jen jedna jediná smska.

„Budeš litovat, že jsi mě opustila.“

Cože?! Jen jsem si odfrkla a smazala jeho číslo z telefonu. Vím, že mi bude trvat dlouho, než se z toho vzpamatuju, ale usoudila jsem, že tohle je první krok k uzdravení.

Pustila jsem si hudbu, aby se mi mysl netoulala, a hledala písničku, která by odpovídala mé náladě. Moje soustředění však přerušil ostrý zvuk ženského výkřiku, který prořízl vzduch. Do prdele, odkud to přišlo?

„Prosím, ne!“ zaslechla jsem ten hlas znovu.

Odrazila jsem se od zdi a běžela směrem k tomu hlasu, srdce mi bušilo s každým krokem. Běžela jsem, co mi nohy stačily, a zastavila se u rohu budovy, který navazoval na zadní stěnu. Teď byl ten křik hlasitější a věděla jsem, že na druhé straně jsou lidé, ale co mě zarazilo, bylo, že ty ženské hlasy, které jsem slyšela, teď zněly, jako by vycházely z mužských úst.

„Prosím, nezabíjejte mě. Není to tak, jak to vypadá, přísahám,“ slyšela jsem znovu.

Rychle a potichu jsem se přesunula tak, aby mě kryl velký kovový kontejner, ze kterého jsem měla jasný výhled na tu nečekanou scénu.

Malá blonďatá žena, která vypadala zhruba v mém věku, seděla na zemi s koleny přitisknutými k hrudi. Třásla se, ale nedokázala jsem poznat, jestli strachy, nebo tím, že na sobě měla jen tílko a kraťasy na spaní.

To ale nebyla ta nejzajímavější věc. Co mě šokovalo, byli tři urostlí muži, kteří stáli nad mnohem menším mužem. Všichni tři měli na tvářích černé kukly, aby skryli svou totožnost, a jeden z nich držel zbraň.

Na mírné pokynutí toho se zbraní začali zbylí dva muži bezvládného muže na zemi opakovaně kopat.

Muž při každém dopadu vykřikl nebo zasténal a snažil se před útočníky krýt, ale byl příliš slabý na to, aby se bránil, a příliš pomalý na to, aby vstal a utekl. Srdce mi v hrudi bušilo tak silně, že jsem se divila, že ho neslyší i oni. Pokračovali v útoku, dokud se muž nepřestal hýbat a jeho obličej se kvůli krvi a modřinám nestal nepoznatelným.

Musela jsem zavolat pomoc, cítila jsem v kapse tíhu svého telefonu, ale byla jsem úplně paralyzovaná. Jen jsem tam zůstala přikrčená v úkrytu a sledovala, jak z druhého člověka vytloukají život. Po čem se zdálo jako věčnost, ti dva muži konečně přestali a pak ten největší z nich přistoupil blíž.

„Ne! Ne, prosím, nedělejte to!“ prosil ten muž a najednou začal jančit.

Muž zvedl zbraň tak, že její hlaveň spočinula uprostřed čela toho na zemi. Jen ji tam chvíli držel a nechal v něm narůstat strach ze smrti.

„Hej,“ promluvila ta žena poprvé od chvíle, kdy jsem se tam objevila.

„Nemusíš to dělat, je mi fajn, jestli chceš prostě odejít. On už se víc než poučil.“

Ten se zbraní otočil hlavu směrem k ženě a něco zamumlal, ale jeho hlas byl tak hluboký a tichý, že jsem mu nerozuměla. Žena se jen dívala a on znovu zaměřil pozornost na vzlykajícího muže na zemi.

Opravdu bych měla něco udělat, abych to zastavila, cokoli jiného než tady jen tak stát, ale neudělala jsem nic. Mírně jsem se pohnula a uvědomila si, že už se zase můžu hýbat, a přesto jsem pro záchranu toho muže nic nepodnikla.

Z nějakého důvodu byla temná stránka mého já, o které jsem ani nevěděla, že existuje, naprosto smířená s myšlenkou, že zemře. Člověk nemusel být génius, aby si domyslel, jaké byly jeho úmysly, a z toho důvodu jsem mlčela. Nic nemůže ospravedlnit zneužití druhého člověka, takže i když jsem se už mohla hýbat, pomoc jsem nezavolala.