„Dělej, vypadneme odsud! Dělej!“ Valeska popadla Reida za paži a táhla ho co nejdál od hospody. Ignorovala pokušení ohlédnout se – Alfa tam mohl být, mohl se za nimi ležérně procházet a sledovat svou kořist.

Srdce jí bušilo o hrudní koš tak zběsile, že už neslyšela ani vlastní myšlenky.

Zvuk toho běsnícího orgánu byl tak hlasitý, že kvůli němu všechno ostatní zmizelo. Teď Valeska chápala, proč mnozí narkomani mluví o tom, že ochutnávají barvy nebo vidí zvuky, protože měla pocit, že se takovému stavu blíží.

Ale strach a ten pocit v žaludku nebyly to nejhorší ze všeho. Dokonce ani tlukot jejího srdce nedokázal umlčet pomyšlení na toho muže, kterého tam nechala.

„Zpomal; proč sakra běžíš, jako by ti hořelo u zadku? Jsme venku, v bezpečí; utekla jsi mu.“ Reid se snažil svou kamarádku zadržet. Byli dobré dva nebo tři bloky od klubu; kdyby je ten muž nesledoval hned, jak odešli – teď už by to neudělal.

„Jako bys nevěděl, proč se snažím dostat co nejdál. Do háje, Reide, můžeš ten svůj velkej mozek trochu zapojit? Byl to zasranej Alfa; tyhle stvůry nepřestanou, dokud nedostanou to, co chtějí. A teď mě má ten parchant v hledáčku,“ zasténala Valeska a rozhodila rukama.

Z toho, co Reid viděl, se zdálo, že jim je spolu docela dobře, přesto věděl, že takové věci se nestávají. Z nějakého zvláštního důvodu vypadala Valeska spokojená s pozicí, ve které oba skončili, a Alfa na ni s radostí položil ty své špinavé pracky. Kdyby Reid nevěděl své, myslel by si, že ho Valeska nakonec doprovodí k němu domů.

Reid sledoval svou nejlepší kamarádku – znal Valesku léta a míra stresu, kterou projevovala, nebyla taková, jakou by měla v běžné dny. Zalovila v kabelce, popadla krabičku cigaret a jednu si okamžitě vložila mezi rty.

Ruce se jí třásly, přesto se jí podařilo cigaretu zapálit a vdechnout ten příšerně páchnoucí kouř. Valeska se konečně trochu uvolnila a opřela se zády o nejbližší zeď.

„Vypadáš jako šlapka,“ uchechtl se Reid a sugestivně zahýbal obočím. Netušil, že ji právě napadl plán, který by jim mohl na místě obrátit život naruby.

„No, ten kompliment s radostí přijímám; to byl od začátku můj záměr. Poslyš, mám nápad – nebude se ti líbit.“ Valeska se odtlačila od chladné cihlové zdi, přistoupila blíž ke svému příteli a vyfoukla mu kouř do obličeje.

„Ven s tím,“ nabídl jí Reid ruku a Valeska ji vděčně přijala. Ruku v ruce kráčeli zpět ke svému bytovému komplexu. Reid soustředil pozornost na chodník a dával pozor, aby o něco nezakopla.

Rozhodl se mlčet; jeho nejlepší kamarádka vždycky potřebovala čas navíc, aby vyslovila své myšlenky nebo nápady. Někdy bylo ticho lepší než miliony slov.

„Tak jo,“ vydechla Valeska, upustila napůl vykouřenou cigaretu na beton a zašlápla ji. Olízla si rty a stiskla Reidovi ruku, než ze sebe vypravila jediné slovo.

„Poslyš, musím dneska v noci odjet. Kromě toho vína jsem nic nepila a jsem si jistá, že vyprchalo vteřinu poté, co se ke mně ten parchant přiblížil. Sakra! Každopádně se převléknu, popadnu pár nezbytností a pojedu do toho zatracenýho města. Můžu klidně zastavit v nějakém motelu, abych si odpočinula, a i tak tam dorazím včas. Prosím, nezlob se na mě; prostě cítím, že to tak bude lepší. Když nebudu poblíž – ten hajzl mě nebude hledat, a než se vrátím domů, zapomene na mě.“

Valesku nikdy nenapadlo, jak těžké bude nechat Reida za sebou. Bylo by to poprvé po dvaceti letech, co by byli tak dlouho od sebe.

„Ten nápad se mi nelíbí,“ povzdechl si Reid tak upřímně, jak jen dokázal. Kromě toho chápal, že nemá právo být tak sobecký – všichni věděli, že ten den přijde.

Dříve nebo později se bude muset své přítelkyně vzdát, stejně jako se bude muset vzdát ona jeho. „Ale chápu to; možná máš pravdu. Pokud mi slíbíš, že se vrátíš – podpořím jakékoli tvé rozhodnutí.“ Reid se zastavil na místě a přiměl Valesku, aby udělala totéž.

Valeska se zasmála, přikývla a s radostí mu dala ten nejposvátnější slib. S širokými úsměvy na rtech a smíchem naplňujícím prázdné ulice oba konečně dorazili k bytovému komplexu.

O necelou hodinu později sledovala, jak Reid dává její tašku na zadní sedadlo auta, zavírá dveře a okamžitě ji tiskne v pevném objetí. Držel ji dobrých deset minut, než byl konečně připraven ji pustit.

Reid ji políbil na čelo, popřál jí hodně štěstí a vběhl zpátky do budovy. Byl to pro ně nejjednodušší způsob, jak se rozloučit, aniž by se alespoň jeden z nich rozplakal nebo zhroutil.

Valeska nasedla do auta, slabě zamávala budově a nastartovala. Odjela, aniž by se ohlédla. Věděla, že ji čeká dlouhá cesta, ale bylo jí to jedno – musela se odtud dostat, než bude pozdě.

**VAROVÁNÍ**

*V zájmu zachování vlastního duševního zdraví zde přestaňte číst, pokud nejste příznivci žhavých a detailních milostných scén.*

Po hodině jízdy měla Valeska pocit, jako by špatně odbočila. Všechno, co viděla před sebou a kolem sebe, byl hluboký les – touhle dobou už měla být v dalším městě.

A aby toho nebylo málo, odnikud se objevily policejní majáky, které ji evidentně sledovaly. Její auto bylo na silnici jediné, samozřejmě – koho jiného by ten parchant mohl sledovat.

*„Skvělé, prostě kurva skvělé. Jako by se ta moje noc nemohla ještě víc posrat.“* Zaklela pod vousy a zastavila auto u krajnice.

Valeska se natáhla na zadní sedadlo pro kabelku s řidičským průkazem. Zhluboka se nadechla a připomněla si, že nespáchala žádný zločin a že jde o další běžnou kontrolu.

Valeska pozorovala obrovského muže, který se pomalu blížil k jejímu autu, a nevědomky se kousla do spodního rtu. *„Sakra, s takovým kusem masa bych klidně nějaký zločin spáchala,“* pomyslela si a okamžitě svých hříšných myšlenek zalitovala. Měla slabost pro muže v uniformách, zejména pro policisty.

Teď se Valeska musela vypořádat nejen s mužem, který bude chtít její doklady a technický průkaz, ale také s možností, že je to měnič.

Pokud by ten parchant byl jedním z jejích, ucítil by její vzrušení. A znovu jí hlavou probleskla myšlenka, že ji chytí a pravděpodobně připoutá k posteli. *„Sakra, věděla jsem, že se nejdřív musím nechat pořádně vojet!“*

Zaklepání na okénko u řidiče ji vylekalo. Valeska vyjekla, odvrátila pohled a pomalu stáhla okénko. „Dobrý večer, pane, je nějaký problém?“ vyhrkla okamžitě a snažila se, aby zněla jako nevinná, nicnetušící dívka.

Obrovský muž se uchechtl. Kvůli jeho výšce mu neviděla do tváře, ani se neodvážila vzhlédnout. „Váš řidičský průkaz a doklady od vozu, slečno. A ne, není v tom žádný problém – jen běžná kontrola. Obvykle tu těmi lesy nikoho jezdit nevidíme, tak se jen ujišťuji, že řidiči mají doklady v pořádku. Možná byste se divila, kolik nezletilých dětí tu jezdí.“

Jakmile muž promluvil, Valeska pocítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Z nějakého důvodu se její tělo rozpálilo, vzrušené zvukem toho hlasu. Co ji nutilo o situaci příliš přemýšlet, bylo to, jak povědomě ten hlas zněl.

Nemohla si vzpomenout, kde ho slyšela, ale věděla, že už se tak stalo – to byl fakt.

Valeska mu podala doklady, stále odvracela pohled a doufala, že nezachytil pach jejího vzrušení, nebo ji samotnou.

Urostlý muž se znovu uchechtl, tentokrát to znělo pobaveněji než předtím. „Budu potřebovat, abyste vystoupila z auta, slečno,“ oznámil docela veselým tónem.

Valeska se neodvážila odporovat – zaprvé to byl policista. Zadruhé – nemohla proplýtvat celou noc kladením hloupých otázek a hádkami s muži zákona.

Otevřela dveře a opatrně vystoupila z auta, přičemž se dívala dolů na své nohy. Muž neustoupil, ani se neobtěžoval vrátit k autu, aby zkontroloval její řidičský průkaz nebo techničák.

„Vy tomu možná říkáte náhoda; já tomu říkám osud, myško. Jsi mnohem roztomilejší, když se na mě nesnažíš plivat jed.“

Oči se jí rozšířily, teď už konečně pochopila, kde ten hlas slyšela. Jak na něj mohla po pár hodinách zapomenout? Valeska zalapala po dechu a vzhlédla, přičemž se střetla s párem intenzivních, tmavě zelených očí.

Dala si chvíli načas, aby si prohlédla jeho rysy, protože technicky vzato stála tomu muži tváří v tvář poprvé.

Blízkost jejich těl byla na její vkus až příliš velká, ale Valeska se rozhodla to ignorovat, alespoň dokud si na něm nevšimne každého drobného detailu. Kromě těch pronikavých očí – ten muž by svou krásou snadno zastínil i Aldonise.

Jeho ostře řezaná čelist jí vyrazila dech; dokonale tvarovaný nos a plné rty byly pohledem, nad nímž by Valeska mohla slintat celé věky.

*„Rozhodně si budu představovat jeho obličej, kdykoliv se budu ukájet.“* Jakmile se jí ta myšlenka vloudila do mysli, Valeska podrážděně zasténala.

Neměla si přiznávat, jak sakra dobře vypadá, ani sama sobě ne. Muž svraštil obočí a přemýšlel, co ji přimělo chovat se jako batole, které má záchvat vzteku.

Naklonil se, jednu ruku položil na auto nad jejím ramenem a pootevřeným okénkem hodil její doklady dovnitř.

„Budu muset provést osobní prohlídku, myško. Působíš docela podezřele. Co schováváš?“ zašeptal jí do ucha a jen ta slova jí poslala vlnu výbušného mravenčení až do samého nitra.