"Dělej, pojďme odsud! Pohni!" Valeska popadla Reida za paži a táhla ho co nejdál od hospody. Ignorovala pokušení ohlédnout se – ten Alfa tam mohl být, nenuceně kráčet za nimi a sledovat svou kořist.

Srdce jí bušilo do hrudního koše tak prudce, že už ani neslyšela vlastní myšlenky.

Zvuk toho běsnícího orgánu byl tak hlasitý, že kvůli němu všechno ostatní zmizelo. Teď Valeska chápala, proč mnozí narkomani mluví o tom, že ochutnávají barvy nebo vidí zvuky, protože měla pocit, že se přesně takovému stavu blíží.

Ale strach a ten svíravý pocit v žaludku nebyly to nejhorší. Samotnou myšlenku na muže, kterého nechala za sebou, nedokázal ohlušit ani tlukot jejího srdce.

"Zpomal; proč sakra běžíš, jako by ti hořela koudel u zadku? Jsme venku, v bezpečí; utekla jsi mu." Reid se snažil svou kamarádku zadržet. Byli dobré dva nebo tři bloky od klubu; jestli je ten chlap nezačal sledovat hned, jak odešli – teď už to neudělá.

"Jako bys nevěděl, proč se snažím dostat co nejdál. Sakra, Reide, můžeš trochu zapojit ten svůj velkej mozek? Byl to zasranej Alfa; tyhle bestie se nezastaví, dokud nedostanou, co chtějí. A můj zadek teď má na radaru." Valeska zasténala a rozhodila rukama.

Z toho, co Reid viděl, se zdálo, že se spolu cítili docela uvolněně, přesto věděl, že k ničemu takovému nedojde. Z nějakého zvláštního důvodu vypadala Valeska spokojeně s tím, v jaké situaci se oba ocitli, a ten Alfa na ni s radostí položil své špinavé pařáty. Kdyby Reid nevěděl, jak se věci mají – myslel by si, že Valeska nakonec půjde k němu domů.

Reid sledoval svou nejlepší kamarádku – znal Valesku už roky a míra stresu, kterou projevovala, neodpovídala jejím běžným dnům. Zahrabala se v kabelce, vytáhla krabičku cigaret a okamžitě si jednu vtiskla mezi rty.

Ruce se jí třásly, přesto se jí podařilo cigaretu zapálit a vdechnout ten příšerně páchnoucí kouř. Valeska se konečně trochu uvolnila a opřela se zády o nejbližší zeď.

"Vypadáš jako šlapka," zasmál se Reid a sugestivně zahýbal obočím. Neměl ani tušení, že právě vymyslela plán, který by mohl jejich životy na místě obrátit naruby.

"No, ten kompliment ráda přijímám; to byl od začátku můj záměr. Poslouchej, mám nápad – nebude se ti líbit." Valeska se odrazila od studené cihlové zdi, přistoupila blíž ke svému kamarádovi a foukla mu kouř do obličeje.

"Vyklop to," nabídl jí Reid ruku a Valeska ji s radostí přijala. Ruku v ruce se oba vydali zpět k jejich bytovému komplexu. Reid soustředil svou pozornost na chodník, aby se ujistil, že o nic nezakopne.

Rozhodl se mlčet; jeho nejlepší kamarádka vždycky potřebovala víc času, než vyslovila své myšlenky nebo nápady. Někdy bylo ticho lepší než miliony slov.

"Tak jo," vydechla Valeska, upustila napůl vykouřenou cigaretu na beton a dupla na ni. Oblízla si rty a stiskla Reidovu ruku, než jí z úst uniklo jediné slovo.

"Poslouchej, musím dneska v noci odjet. Nepila jsem nic jinýho než to víno, a jsem si docela jistá, že to ze mě vyprchalo hned, jak se ke mně ten zmrd přiblížil. Sakra! Každopádně se převlíknu, vezmu si pár nejnutnějších věcí a pojedu do toho zpropadenýho města. Můžu klidně zastavit v jakýmkoliv motelu, abych si odpočinula, a i tak tam dorazím včas. Prosím, nezlob se na mě; prostě mám pocit, že to tak bude lepší. Když tu nebudu – ten hajzl mě nebude hledat, a než se vrátím domů, zapomene na mě."

Valeska nikdy nepřemýšlela o tom, jak těžké bude nechat Reida za sebou. Bude to poprvé za dvacet let, co budou tak dlouho od sebe.

"Ten nápad se mi nelíbí," povzdechl si Reid tak upřímně, jak jen dokázal. Kromě toho ale chápal, že nemá právo být tak sobecký – všichni věděli, že ten den jednou přijde.

Dříve nebo později bude muset svou kamarádku nechat jít, stejně jako to bude muset udělat Valeska. "Ale chápu to; možná máš pravdu. Dokud mi slíbíš, že se vrátíš – podpořím jakékoliv tvoje rozhodnutí." Reid na místě ztuhl a donutil Valesku zastavit.

Valeska se zasmála, přikývla a s radostí mu dala ten nejposvátnější slib. Se širokými úsměvy na rtech a smíchem, který plnil prázdné ulice, oba konečně došli k bytovému komplexu.

Po necelé hodině sledovala, jak Reid ukládá její tašku na zadní sedadlo auta, zavírá dveře a okamžitě si ji vtahuje do pevného objetí. Držel ji dobrých deset minut, dokud nebyl konečně připravený ji pustit.

Reid ji políbil na čelo, popřál jí hodně štěstí a rozběhl se zpátky do budovy. Byl to pro ně ten nejsnazší způsob, jak se rozloučit, aniž by se přinejmenším rozplakali nebo složili.

Valeska nasedla do auta, chabě zamávala na rozloučenou směrem k budově, nastartovala a odjela, aniž by se ohlédla zpět. Věděla, že má před sebou dlouhou cestu, ale bylo jí to jedno – musela se odtamtud dostat, než bude příliš pozdě.

**VAROVÁNÍ**

*V zájmu vlastního zdravého rozumu – přestaňte číst na tomto místě, pokud si nepotrpíte na žhavé, detailní sexuální scény.*

Po hodině jízdy měla Valeska pocit, jako by špatně odbočila. Vše, co viděla před sebou a kolem sebe, byl hluboký les – touhle dobou už měla dorazit do dalšího města.

Aby toho nebylo málo, zničehonic se objevila policejní světla, která ji očividně sledovala. Její auto bylo samozřejmě to jediné na silnici – koho jiného by ten hajzl asi tak sledoval.

*"Skvělý, prostě zkurveně skvělý. Ne že by se moje noc mohla ještě sakra zlepšit."* Polohlasně zaklela a zastavila auto u kraje silnice.

Valeska se naklonila k zadnímu sedadlu a popadla kabelku s řidičským průkazem. Zhluboka se nadechla a připomněla si, že nespáchala žádný zločin a že jde jen o další běžnou kontrolu.

Valeska si měřila obrovského muže, který se pomalu blížil k jejímu autu, a nevědomky se kousla do spodního rtu. *"Kurva, s takovým hezkým kusem masa bych klidně spáchala zločin."* Pomyslela si a okamžitě těch hříšných myšlenek litovala. Měla slabost pro muže v uniformách, obzvlášť pro policisty.

Teď se Valeska musela vypořádat nejen s mužem, který bude vyžadovat její technický a řidičský průkaz, ale také s možností, že je to měňavec.

Pokud ten parchant patřil k jejím lidem – ucítí její vzrušení. A znovu jí hlavou probleskla myšlenka, že bude chycena a pravděpodobně připoutána k jeho posteli. *"Zatraceně, věděla jsem, že si mám nejdřív vrznout!"*

Zaklepání na okénko řidiče ji vylekalo. Valeska vyjekla, odvrátila zrak a pomalu stáhla okénko. "Dobrý večer, pane, děje se něco?" vyhrkla okamžitě a dala si záležet, aby zněla jako nevinná, bezradná dívka.

Obrovský muž se zasmál. Kvůli jeho výšce mu neviděla do tváře a ani se neodvážila vzhlédnout. "Váš řidičský a technický průkaz, slečno. A ne, nic se neděje – jen běžná rutina. Obvykle nevidíme nikoho projíždět těmito lesy, takže se jen ujišťuji, že řidiči mají své papíry v pořádku. Možná byste se divila, kolik nezletilých dětí se tu prohání."

Jak muž mluvil, Valeska cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Z nějakého důvodu se její tělo zahřálo, vzrušené tím, že slyší ten hlas. K přílišnému přemítání nad celou situací ji nutilo to, jak povědomě zněl.

Nemohla si vzpomenout, kde ho už slyšela, ale určitě ho slyšela – to byl fakt.

Valeska mu podala papíry, stále odvracela zrak a doufala, že nezachytil pach jejího vzrušení, nebo rovnou ji samotnou.

Urostlý muž se znovu zasmál, tentokrát to znělo pobaveněji než předtím. "Budu potřebovat, abyste vystoupila z vozu, slečno," oznámil poměrně vesele.

Valeska se neodvážila odmlouvat – za prvé, byl to polda. Za druhé – nemohla ztratit celou noc kladením hloupých otázek a hádkami s policií.

Otevřela dveře a opatrně vystoupila z auta, přičemž se dívala dolů na své nohy. Muž neustoupil, ani se neobtěžoval vrátit do svého auta, aby zkontroloval její řidičák nebo techničák.

"Můžeš tomu říkat náhoda; já tomu říkám osud, malá myško. Jsi mnohem roztomilejší, když se na mě nesnažíš plivat jed."

Oči se jí rozšířily, teď už konečně chápala, kde ten hlas slyšela. Jak na něj mohla po pár hodinách zapomenout? Valeska zalapala po dechu, vzhlédla a setkala se s párem pronikavých, tmavě zelených očí.

Dopřála si trochu času, aby si prohlédla jeho rysy, protože, technicky vzato, stála tváří v tvář tomuto muži vůbec poprvé.

Vzdálenost mezi jejich těly byla na její vkus až příliš malá, ale Valeska se ji rozhodla ignorovat, alespoň dokud si na něm nevšimne každého sebemenšího detailu. Pomineme-li ty pronikavé oči – před krásou tohoto muže by i Aldonis snadno zbledl.

Jeho ostrá linie čelisti jí vyrazila dech; nad dokonale tvarovaným nosem a plnými rty by Valeska dokázala slintat celé věky.

*"Rozhodně si budu představovat jeho obličej, kdykoliv budu masturbovat."* Jakmile se jí ta myšlenka vloudila do hlavy, Valeska otráveně zasténala.

Neměla by si přiznat, jak sakra dobře vypadá, a to ani sama před sebou. Muž svraštil obočí a přemýšlel, co ji přimělo chovat se jako batole, které má záchvat vzteku.

Naklonil se, jednu ruku položil na auto přes její rameno a napůl otevřeným okénkem jí hodil doklady dovnitř.

"Budu muset provést prohlídku celého těla, malá myško. Působíš docela podezřele. Co skrýváš?" zašeptal jí do ucha. Už jen ta samotná slova vyslala explozivní mravenčení hluboko do jejího nitra.