Pohled Vivi.

Zasténám, když do pokoje pronikne ostré světlo. Přitisknu obličej do polštáře a pokouším se znovu usnout, jen aby mě vzápětí probudil matčin hlas.

„Vivi, je pondělí. Vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy!“ zakřičela máma zdola ze schodů.

Možná když nebudu reagovat, nechá mě školu zatáhnout a já se budu moct vrátit ke svému krásnému snu. Byla jsem jen krůček od líbání s Damonem Salvatorem; jen se potřebuju vrátit a pokračovat tam, kde jsme skončili.

„Vivienne Vanceová, raději už buď vzhůru a připravená do školy, nebo půjdu nahoru a nařežu ti na zadek.“ Koho jsem to klamala? Ona mě doma zůstat nenechá.

Tak zatím sbohem, Damone; snad se znovu setkáme.

Mátově jsem se zvedla z postele a odlekla se do koupelny na rychlou sprchu.

Po osvěžení jsem šla ke skříni a vytáhla modrou krajkovou podprsenku s ladícími kalhotkami spolu s dnešním outfitem, který se skládal z černého overalu v délce do půli stehen s mašlí na boku. Doplnila jsem ho bílými teniskami, stříbrným přívěskem a náušnicemi, které jsem loni dostala k narozeninám od táty.

Ugh, jak já nesnáším pondělky. Kdo proboha vymyslel školu? Ugh…

Vzala jsem si batoh i telefon a sešla ze schodů dolů, kde to vonělo po palačinkách.

„Dobré ráno, mami.“ Přistoupila jsem k ní a políbila ji na tvář.

„Dobré ráno, zlato,“ řekla máma. Položila přede mě talíř palačinek s jahodovým přelivem a sklenici pomerančového džusu. „Najez se, než vyrazíš.“

„Ahoj Vivi, zase jsi vstala pozdě,“ řekl můj mladší bratr Arlo, zatímco ládoval palačinky.

„Ahoj, prcku. Já vím, měla jsem ten nejlepší sen.“ Prohrábla jsem mu vlasy a usmála se na něj. Jídlo jsem do sebe naházela bleskovou rychlostí, když jsem zvenčí zaslechla zatroubení, které ohlašovalo příjezd mé nejlepší kamarádky Lo.

Vyrazila jsem ven k místu, kde zaparkovala, a nasedla na sedadlo spolujezdce. „Ahoj Lo.“

„Ahoj Vivi, jaký jsi měla víkend? Promiň, že jsem s tebou nemohla nikam zajít,“ zeptala se Lo, vyjela z příjezdové cesty a zamířila k naší škole.

„To je v pohodě. Ostatně, měla jsem docela nabitý týden.“

Odfrkla si. „Tím ‚nabitým‘ myslíš to, jak jsi trčela v pokoji, nedělala absolutně nic a sjížděla Upíří deníky? Že jo.“

Sakra. Zná mě moc dobře. Šibalsky jsem se usmála. „Víš, jak ten seriál miluju.“

„Jo, řekni mi něco, co nevím,“ odpověděla Lo a vjela na parkoviště. Snažila jsem se v sobě udržet snídani. Briarwoodská akademie byla postavena k mučení chudých, nevinných a sladkých mladých duší, a to vše ve jménu vědění.

Vystoupila jsem s Lo z auta, batoh bezpečně přehozený přes rameno. Kráčela jsem za ní směrem ke vchodu do školy, když vtom mě takovou rychlostí minulo auto, až mě to srazilo z nohou. Padla jsem jak dlouhá, tak široká, a dopadla rovnou na zadek.

„Panebože, Vivi, jsi v pořádku?“ V hlase Lo byla slyšet úzkost. Chytila mě za ruce a pomohla mi ze země.

Ještě že jsem si vzala černý outfit, pomyslela jsem si.

Otočila jsem se, abych se podívala na viníka svého dilematu, a hle, hádejte, kdo vystoupil z auta.

Nebyl to nikdo jiný než můj úhlavní nepřítel, někdo, kdo dělá všechno pro to, aby mě vytočil až k nepříčetnosti.

Roman THORNE.

S těmi svými černými kudrnatými vlasy a světle zelenýma očima. Vysoký, ramenatý, pohledný a sen každé holky. To určitě.

Nebyl to nic víc než troll.

Na tváři měl vítězoslavný úšklebek, jak tam tak stál u svého auta a zjevně si vychutnával mé neštěstí. Ukázala jsem mu prostředníček se slibem, že se pomstím.

Muah……..muah…… Toho dostanu, a to je slib.

******

Vteřinu poté, co zazvonilo, se chodba zaplnila studenty spěchajícími na svou poslední dnešní hodinu. Prodírala jsem se davem a odstrkovala lidi z cesty, hlavně ty, co tam stáli, jako by jim ta škola patřila.

Jako vážně, pohněte zadkem, musím někam jít.

Konečně jsem se dostala ke své skříňce a pobrala věci, které jsem potřebovala. Nehodlala jsem se v tom davu studentů ke skříňce vracet podruhé. To by bylo moc stresující.

Dorazila jsem na svou poslední dnešní hodinu. Je to můj poslední rok na střední a zbývá mi ještě pět měsíců, než se dostanu z tohohle vězení jménem škola. Nechápejte mě špatně; ve všech předmětech si vedu dobře, ale to neznamená, že mě sem baví chodit.

Šla jsem přímo do zadní části třídy a všimla si, že Lyra už sedí u našeho stolu. Je to spíš rezervovaný typ člověka, což poznáte už podle jejího temného vzhledu.

Její jemné černé vlasy kontrastují s bledou pletí, tmavými očními stíny a tmavou rtěnkou, která přímo křičí: ‚Dej mi pokoj‘. Působí kvůli tomu méně přístupně.

„Ahoj Vivi, ahoj Lyro,“ pozdravila Lo a sedla si přímo vedle mě. „Nenávidím matiku; co je mi sakra do toho, jaký je vztah mezi x a y.“

„Nemám tušení, ale asi je to důležité, když nás to chtějí učit,“ pokrčila Lyra rameny a dala Lo za pravdu.

„Jak to děláš, Vivi?“ zeptala se Lo.

„Jako bych měla na výběr; potřebuju dobré známky, abych se dostala na Harvard; víte, jaký je můj táta.“ Povzdychla jsem si při pomyšlení na otce. Táta je hodně přísný a na známkách mu opravdu záleží, na rozdíl od mámy. Odjel na služební cestu a vrátí se za dva týdny.

„No, to je pravda. Nevím, co bych dělala, kdyby někdo z mých rodičů takhle hrotil známky,“ řekla Lo.

Náš hovor přerušil příchod pana Amese, učitele matematiky. Postavil se před tabuli a řekl: „Sedněte si, lidi, musím zapsat docházku.“ Na jeho příkaz třída ztichla.

Po dvaceti minutách hodiny se rozletěly dveře a v tu ránu se každá holka v místnosti probrala. Kontrolovaly si, jestli mají vlasy a make-up stále v pořádku.

Protočila jsem nad tím oči, ne kvůli holkám, co se parádily, ale kvůli osobě stojící ve dveřích.

A dovnitř vešli tři mušketýři: Reid Huxley, Brooks Holden a v neposlední řadě Roman Thorne.

Tři řečtí bohové školy, přičemž Roman byl ten nejvíc sexy – ne že bych mu to někdy přiznala.

Učitel si odkašlal. „Milé, že jste se k nám připojili.“

Procházeli se, jako by jim patřil svět, a mířili chodbou ke svým místům, která shodou okolností byla hned za těmi našimi.

„Ahoj, zlato,“ zašeptal Brooks a vtiskl Lo rychlý polibek na tvář.

„Ahoj, kde jste byli?“ zeptala se Lo.

„Zatloukli jsme čtvrtou hodinu a teď jsme se vrátili,“ odpověděl Brooks.

Chvíli bylo ticho; všichni jsme se soustředili na tabuli a dělali si poznámky z výkladu, dokud se někdo nerozhodl, že bude moudré neustále mi kopat do židle, až mě to začalo vytáčet.

„Co je...?“ zašeptám.

„Musím říct, princezno, že ten tvůj ranní pád byl naprosto ikonický.“ Na tváři se mu objevil samolibý úsměv.

Zamračila jsem se na něj a řekla: „Vsadím se, že tvůj mozek se cítí jako nový, vzhledem k tomu, že ho nikdy nepoužíváš.“

„Musí být pro tebe těžké vyčerpat celou svou slovní zásobu v jedné větě,“ odpověděl namyšleně.

Zazvonění oznámilo konec dnešního vyučování a já se pomalu otočila k Romanovi s nuceně sladkým úsměvem na tváři. „Věř mi, hrozně ráda bych tě urazila, ale obávám se, že bych to nezvládla tak dobře, jako se to povedlo přírodě.“

Pobrala jsem si věci, vstala a vyšla ze třídy s Lo a Lyrou.

„Vy dva se prostě nikdy nezměníte,“ řekla Lyra a zavrtěla hlavou.