„Mami, jsem doma!“ zavolala jsem na mámu. Ta přispěchala do obýváku se sladkým úsměvem na tváři a v patách jí byl můj bratr.

„Vivi...“ vypískl Arlo, rozběhl se ke mně a já ho zvedla a zatočila s ním, což doprovázel příval jeho chichotání.

Pustila jsem ho na zem, ale pořád jsem ho přidržovala, aby neupadl, dokud nezískal stabilitu. Rozběhl se zpátky k pohovce, kde sledoval svůj oblíbený seriál o Spongebobovi.

Šla jsem k mámě, která se usmívala nad naším sourozeneckým poutem. Sehnula jsem se a políbila ji na tvář.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se.

„Jako vždycky, škola,“ odpověděla jsem s jedním povytaženým obočím, abych zdůraznila svůj postoj.

„Takže pořád stejné; nic zajímavého se nestalo.“

„Ne, nic zajímavého se nestalo, mami.“

„No, když to říkáš... Proč se nejdeš osvěžit, zatímco připravím večeři? Pořád se nemůžu rozhodnout, co uvařit.“

„Co třeba špagety s masovými kuličkami?“ navrhla jsem a při té představě se mi sbíhaly sliny.

„To je dobrý nápad; nechala jsem ti tu nějaké muffiny. Můžeš si je vzít nahoru.“

„Díky, mami.“ Šla jsem do kuchyně a našla talíř čokoládových muffinů. Vzala jsem tác, položila na něj talíř, pak otevřela lednici, vyndala svůj oblíbený pomerančový džus a nalila si trochu do sklenice, než jsem ho vrátila zpět.

Opatrně jsem vystoupala do svého pokoje s batohem na zádech a tácem v náručí. Jakmile jsem byla v pokoji, položila jsem tác na stůl, tašku na zem a utíkala do koupelny na sprchu. Vylezla jsem o něco později, svěží a čistá, jen v nadměrném tričku, které mi končilo nad koleny.

Poté, co jsem do sebe naházela svačinu, jsem se svalila na postel s telefonem a pár minut projížděla Instagram a sledovala vtipná videa. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem usnula.

Ucítila jsem, jak pode mnou něco vibruje; s napůl zavřenýma očima jsem rukou šmátrala po zdroji vibrací. Když jsem našla telefon, rozlepila jsem oči, podívala se na ID volajícího a přijala to.

„Já vím, že jsem úžasná a zábavná, ale viděly jsme se asi před hodinou,“ odpověděla jsem rozespale a cítila se nevyspalá.

„Ahoj Lo, jak se máš? Mám se fajn. Děkuju, Vivi. Děkuju za tenhle úžasný pozdrav. Jak se máš ty?“ dostalo se mi sarkastické odpovědi.

Protočila jsem nad tím oči. Ty jsi taková herečka. „Ahoj Lo.“

„Ahoj Vivi, teď, když jsme si vyměnily zdvořilosti, chtěla jsem se tě dneska ve škole na něco zeptat, ale úplně mi to vypadlo z hlavy.“

Její slova mě zaujala a já rýpla, abych se dozvěděla víc.

„A to jako co...“

„Reid pořádá v pátek večírek; pojďme spolu.“

„Ne, víš, že na párty nechodím, a obvykle chodíš s Lyrou. Tak proč jsi se nezeptala jí?“

Lo si povzdychla, než odpověděla: „Ptala jsem se, ale v pátek mají důležitou rodinnou večeři. Caleb se vrací domů.“ Plácla jsem se rukou do čela, když jsem si vzpomněla, že mi Lyra říkala o svém starším bratrovi Calebovi, který se tento týden vrací domů poté, co byl rok pryč kvůli škole.

„Moje odpověď je pořád ne a víš, že máma mi to nedovolí, protože nejde proti tátovi,“ řekla jsem jí.

Po tom, co se stalo tátově sestře, když byli mladí, táta nenávidí představu, že by kdokoli z nás chodil pozdě v noci ven, natož na večírky.

„Můžeš mámě říct, že budeme u mě přespávat, prosím, Vivi,“ žadonila Lo.

„Fajn, ale pod jednou podmínkou.“ Nasadila jsem ďábelský úšklebek, protože jsem věděla, že nemá jinou možnost než udělat, co řeknu, pokud chce, abych v pátek šla s ní.

„Co je to?“ zeptala se podezřívavě, jako bych ji snad chtěla nutit k něčemu drastickému a šílenému.

Možná i chtěla.

„Pomoz mi se pomstít Romanovi za to dnešní ráno.“ Lo zasténala, nechtěla mít s mými a Romanovými spory nic společného.

„Musím?“

„Jo, plánuju mu to vrátit a vím přesně jak. Jen potřebuju tvoji malou pomoc.“

„Fajn... Tak zítra,“ řekla a zavěsila.

Když hovor skončil, nemohla jsem zastavit široký úsměv, který se mi objevil na tváři. Nemohla jsem se dočkat zítřka, až svůj plán uskutečním.

„Vivi, večeře je hotová!“ zakřičela máma. Sešla jsem dolů do jídelny a pobrukovala si pod vousy.

Máma se na mě podívala divně a řekla: „Co si to tam prozpěvuješ?“

„Nic, jen se těším na zítřek.“

♤♤♤♤

Právě jsem si dokončila řasy řasenkou, když jsem zaslechla zatroubení a věděla, že Lo už čeká. Seběhla jsem dolů s batohem.

„Ahoj mami, ahoj Arlo. Uvidíme se po škole,“ vyhrkla jsem a vyběhla ze dveří. Skočila jsem na zadní sedadlo, protože na místě spolujezdce seděla Lyra.

„Ahoj andílci,“ pozdravila jsem je. Já vím, je to kýčovité, ale takhle je občas oslovuju.

„Tak jsem od Lo slyšela o tvém plánu, jak to vrátit Romanovi za včerejšek,“ řekla Lyra.

„Jo, plánuju si vyrovnat účty.“ Na tváři se mi mihl úšklebek.

„Nemyslíte si, že ten spor mezi vámi dvěma už trvá až moc dlouho?“ rýpla si Lo.

„I když vím, že má Lo pravdu, tak s tím plánem počítej i se mnou,“ ozvala se znovu Lyra.

Lo nad tím protočila oči, což nás obě s Lyrou rozesmálo.

Věděla jsem, že na Lyru se můžu vždycky spolehnout; byla to moje parťačka pro každou špatnost, zatímco Lo byla z nás tří ta jediná rozumná. Vždycky se nás snaží odradit od všeho, co považuje za špatné. Je jako naše kvočna.