Vrátila jsem se domů a našla vzkaz od mámy.

„Ahoj zlato, vrátím se až pozdě večer. Arlo přespává u kamaráda. Vím, že jsi říkala, že jdeš na celý den k Lo, tak jsem ti tu nechala nějaké peníze na večeři a pro případ, že bys něco potřebovala. Napiš mi, až dorazíš k Lo. Pa, miluju tě. Máma.“

Bylo páteční odpoledne a původně jsem měla jít s Lo na večírek, což znamenalo, že jsem u ní měla být před pátou, ale místo toho jsem se jen válela na posteli jako vyvržená velryba.

Byla jsem si jistá, že Lo nebude vadit, když ten večírek vynechám. Povzdychla jsem si a zachumlala se do polštáře, jen abych vzápětí vyděšeně vykřikla, když jsem pocítila, jak mě něco táhne z postele.

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje?“ Lo se náramně bavila.

„Můžeš se mi divit? Cítím se tak líně,“ vykřikla jsem teatrálně, když jsem sebou plácla zpátky na postel, jen aby mě vzápětí zase stáhla dolů.

„Víš co? Nebudu se s tebou dohadovat, protože by to bylo marné a byla by to ztráta času.“ Přešla k mé šatní skříni, vytáhla z ní malou sportovní tašku a začala mi přehrabovat oblečení. Vytáhla nějaký kousek látky, který mi neukázala, a pár dalších věcí, pak vzala můj telefon, hodila ho do tašky a vrátila se ke mně.

Zvedla mě, odtáhla mě po schodech dolů a ven z domovních dveří, ujistila se, že je zamčeno, a já ji v mrákotách následovala k jejímu autu.

Obě jsme nasedly a ona se rozjela. Svraštila jsem obočí a našpulila rty.

„Proč tam vlastně musím?“ kňourala jsem jako malé dítě.

„Protože jsme uzavřely dohodu. Já ti pomůžu vyřídit si to s Romanem a ty jsi slíbila, že mě doprovodíš na Reidův večírek.“

Proklínám svou soutěživou povahu.

Vydala jsem ze sebe zasténání, nenáviděla jsem tu myšlenku v každém ohledu.

Tohle jsem si nedomyslela.

„Ale no tak, Vivi, zase jsi zbytečně dramatická.“ Založila jsem si ruce na prsou a nevěřícně na ni zírala.

„Já že jsem dramatická? Jen mám vysoce náročný způsob vyjadřování svých citů.“

„Jo, jasně,“ ušklíbla se. „Nebo mi neříkej, že se Vivi Vanceová bojí jednoho malého večírku,“ popichovala mě Lo a smála se, jako by neměl být zítřek.

„To rozhodně ne,“ ohradila jsem se.

Musím jí nechat jedno; ví přesně, na jakou strunu brnknout. Ale miluju ji k smrti; nevím, co bych si bez ní a Lyry počala.

Zastavily jsme na jejich příjezdové cestě. Vystoupila jsem, vzala si tašku a šla za Lo k domovním dveřím.

„Ahoj Vivi, rád tě vidím,“ řekl Axel, jedenáctiletý bratr Lo, s flirtovným pohledem v očích.

„Ráda tě vidím, Axeli.“

„Jen abys věděla, moje nabídka stále platí. Kdybys někdy potřebovala chlapa, který se k tobě bude chovat správně, stačí mi napsat a já přiběhnu,“ mrkl na mě.

Ten kluk se nevzdává; je to neuvěřitelný sukničkář. Jsem si jistá, že z něj vyroste lamač dívčích srdcí.

„Budu na to myslet, prcku,“ zašvitořila jsem na něj.

On si odfrkl: „Nejsem prcek, příští měsíc mi bude dvanáct. A víš ty co, zlato, žádný jiný kluk jako já neexistuje.“

„Dobře, fuj, Axeli, přestaň otravovat Vivi. Alou, jdi dělat něco produktivního.“

„Myslíš jako to, co jsi udělala se svými vlasy? Protože mi věř, že to má k produktivitě daleko.“ Sourozenci na sebe upřeně zírali a pravděpodobně čekali, až to jeden z nich vzdá.

Díkybohu, že my s Arlem takoví nejsme. Ale vím, že i přes to, jak se k sobě chovají, se mají moc rádi.

„Už toho nechte, vy dva. Vivi, ráda tě zase vidím,“ řekla Cassandra, máma Lo, a ukončila tak jejich spor.

„Ahoj Cassandro, dneska vypadáš skvěle.“ Měla na sobě modré úpletové šaty s rolákem, které obepínaly její postavu. Blond vlasy, stejně jako Lo, měla vyčesané do drdolu se dvěma prameny podél obličeje. Vypadala bezchybně, bez jediné vady na kráse.

„Jo, mami, proč jsi tak vymóděná?“ zeptal se Axel. Oba sourozenci na matku zírali, jako by jí chtěli do lebky vyvrtat díru.

„Díky, Vivi. A abych odpověděla na tvou otázku, mám rande s Dantem.“

„Dante? Myslíš toho kolegu, kterého k smrti nenávidíš?“ vyzvídala Lo.

„No, jo, nesnášela jsem ho, ale minulý týden jsme se lépe poznali a já zjistila, že je to milý a vtipný chlap.“

„A co Merrick?“ tentokrát promluvil Axel.

„Přesně tak, Axeli. Takže mami, co Merrick, tvůj údajný přítel, kdybys náhodou zapomněla?“

Cassandra si povdechla, zjevně unavená výslechem svých dětí. „Merrick je dávná minulost. Rozešli jsme se, což bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.“

„Ale říkala jsi, cituji: ‚Našla jsem pro sebe toho pravého, jsem do něj tak zamilovaná‘,“ ozvala se znovu Lo.

„Jak už jsem řekla, Sloane, Merrick a já jsme minulost. Myslela jsem, že je to ten pravý, ale ukázalo se, že není. Žádné další otázky, jinak přijdu pozdě.“

„Ale mami...“

„Žádné další otázky. Sloane a Axeli, nechala jsem vám v kuchyni na lince nějaké peníze na večeři. Uvidíme se později,“ řekla a vyšla ze dveří.

„Není to už mámin pátý přítel tenhle měsíc?“

„Myslíš desátý. Já už prostě nevím, co s ní dělat.“

„Asi jen potřebuje lásku. Od té doby, co váš táta odešel, je osamělá.“

„Jo, asi jo,“ řekla Lo posmutněle.

Jejich táta odešel, když bylo Lo deset a Axelovi jen pár měsíců. Zjevně se už léta scházel se svou sekretářkou a zamiloval se do ní. Takže opustil svou rodinu kvůli své takzvané sekretářce.

Opovrženíhodný parchant.

„Nechám tě s tím trollem o samotě.“ Axel ukázal přímo na Lo a pak se vrátil do obývacího pokoje.

„Pojď, jdeme k mně do pokoje, než se ten otrapa vrátí.“

„Lo, je to tvůj bratr.“

„Ne, je to ďáblovo sémě. Doslova vtělený ďábel.“

„Vás dva nikdy nepochopím.“

Vyšly jsme po schodech do pokoje k Lo a před večírkem jsme tam vegetovaly u sledování Super drbny.