„A co Merrick Silas?“ zeptala se Lo dychtivě.

„Ne, nemám zájem.“

„Jeremiah Sterling?“

„Pořád nemám zájem.“ Byla volná hodina a my jsme vysedávaly venku u stromu a klábosily.

Lyra tu nebyla, protože se jí dneska vracel brácha. Chtěla být doma, až dorazí. Chápu ji; neviděla ho rok a půl. Studoval v Londýně a domů moc nejezdí.

„Lan Martins?“

„Vážně Lo, nepotřebuju kluka,“ řekla jsem jí už asi posté toho dne. Lo dokáže být fakt neústupná, když si něco umane. Snažila se mě dohodit nějakým klukům ze školy.

„Říkala jsem ti, abys mě tak nejmenovala; mám pocit, že mě tím urážíš. A jak to myslíš, že nepotřebuješ kluka?“

„Protože nepotřebuju. Kdybych nějakého chtěla, snadno si ho najdu.“

„Tak proč jsi to proboha ještě neudělala? Je to už měsíce, co Dash odešel.“

Pokud vás zajímá, kdo je Dash... no, řekněme, že to byl můj partner na nezávazný sex. Měli jsme vztah typu ‚přátelství s výhodami‘, který trval až do doby před několika měsíci. Ale jeho otec dostal lepší práci v Austrálii, tak se celá rodina přestěhovala.

„Nechci žádná klučičí dramata. Mám školu, a to je pro mě víc než dostatečný bolehlav,“ dramaticky jsem si povzdychla.

Zazvonilo na oběd.

„Pojďme, jdeme; umírám hlady.“ Vstala jsem a táhla Lo s sebou. Dneska jsem se vzbudila hrozně pozdě, takže jsem nestihla snídani, protože jsem musela spěchat, abych byla ve škole včas.

„Můžeme si sednout k Brooksovu stolu?“ prosila Lo a špulila rty.

Zasténala jsem při té představě; sedět s Brooksem znamená vidět Romana. Dařilo se nám se sobě dva dny vyhýbat, což bylo skvělé.

„Musíme?“

„Brooks měl teď pořád tréninky kvůli těm skautům, co přijdou příští týden; vůbec jsme neměli čas spolu být. Stýská se mi po mém miláčkovi,“ řekla šibalsky, když jsme vešly do jídelny. Obě jsme si koupily jídlo a já byla odvlečena do mučírny.

„Ahoj zlato,“ řekla Lo Brooksovi, sedla si mu na klín a začali se líbat.

To jako neslyšeli o tom, že si mají najít pokoj?

I když se mi líbí, jak je jejich vztah skvělý, nemyslím si, že zvládnu tyhle jejich veřejné projevy náklonnosti poté, co jsem je načapala, jak se chystají na věc.

Sedla jsem si, aniž bych se dívala, kdo je přede mnou, a když jsem konečně zvedla zrak, neubránila jsem se zhnusení.

Romanovi na klíně seděla nějaká holka a navzájem si málem sežrali obličeje.

Dobře, beru zpět, co jsem řekla. Lo a Brookse zvládnu, ale Roman a tahle holka, to bylo víc než nechutné.

Protočila jsem nad tou scénou oči a pustila se do hamburgeru a hranolek. Lo a Brooks už naštěstí svou líbací fázi skončili, ale Roman se do toho pořád opíral.

To nepotřebují dýchat?

„Ahoj Vivi,“ pozdravil mě Brooks a šťouchl mě do ramene.

„Ráda vidím, že jsem byla konečně vzata na vědomí,“ řekla jsem jim škádlivě. Jen jsem se usmála, když Brooks zrudl a Lo se začala culit.

„Promiň, prostě jsem si nemohla pomoct,“ odpověděla Lo a obličej jí zčervenal.

„To vidím,“ ušklíbla jsem se a rozhodla se změnit téma. „Co Reid?“ Dneska jsem ho neviděla. Zajímalo by mě, co vyvádí. Reid byl z té trojice ten nejzábavnější.

„Po škole,“ odpověděl Brooks a na tváři se mu mihl lišácký úsměv.

„Co udělal tentokrát?“ vyhrkla Lo.

„Víte, jak nám paní Davidová zadala napsat esej na tisíc slov o naší nejoblíbenější vzpomínce? No, Reid usoudil, že bude lepší nápad ji nakreslit.“ Jak Brooks vyprávěl, co se stalo, já a Lo jsme se nemohly přestat smát.

„Prosím tě, neříkej mi, že je to to, co si myslím,“ zeptala jsem se, protože vím, jaký Reid je. Byl to někdo, koho byste mohli označit za děvkaře, úplně jako Romana.

Teď si představte, že se někoho jako on zeptáte, jaká je jeho nejoblíbenější vzpomínka. To je rozhodně něco, co bych nikdy nezkoušela.

„Jo, přesně,“ odpověděl Brooks. „A to není ani to nejlepší.“

„Co ještě?“ pobídla ho Lo, chtěla vědět víc. Taky jsem byla zvědavá.

„Označil to jako emocionální téma, které žádná slova nedokážou vyjádřit. Nikdy jsem neviděl paní Davidovou tak vytočenou, proto ten trest.“

„Proč mě to vůbec nepřekvapuje? To je celý Reid,“ přikývla Lo a souhlasila se mnou.

Všichni jsme ztichli, když jsme zaslechli zasténání té holky, co seděla na Romanovi. Obličej se mi zkřivil odporem, jak jsme zírali na tu krajně nepříjemnou podívanou.

Jak to můžou pořád dělat? Fakt mi to hlava nebere.

Brooks si odkašlal a snažil se upoutat jejich pozornost. Roman se od té holky odvrátil, na tváři svůj typický úšklebek a mezi rty se mu táhlo vlákno slin až k ní.

Myslím, že jsem právě ztratila chuť k jídlu!

„Co se děje?“ zeptal se Roman, aniž by se obtěžoval shodit z klína tu holku, která ho teď líbala na krku.

„Můj krevní tlak,“ zamumlala jsem.

Roman ke mně zúžil oči a vzal mě na vědomí. „Byla bys mnohem sympatičtější, kdyby nebylo té díry v obličeji, ze které vychází ten hluk.“

„Jak dlouho ti trvalo, než jsi na tohle přišel?“ odsekla jsem mu a zamračila se.

„Vážně, to je tvoje chytrá odpověď? Viviennnne.“

Ten drzej spratek...

„Tak jo, už stačí, vy dva; nechceme, abyste tu rozpoutali třetí světovou válku. Pojďme to v klidu ukončit a dojíst si oběd,“ napomenul nás Brooks a přerušil to.

Zpražila jsem Romana pohledem, naštvaná, že jsem neměla poslední slovo.

„Děvkaři.“

„Musíš být tak soutěživá? Nemůžeme si v klidu užít oběd?“ zasténal Brooks. Pokrčila jsem rameny; není to tak, že bych se s ním snažila vyvolat rvačku. Prostě to šlo samo.

Už si ani nepamatuju, jak to začalo nebo proč jsme se začali nesnášet; vím jen, že si jdeme po krku, co se známe, a už na tom nesejde.

„Dnešek bude ještě dlouhej,“ vydechla Lo.