Nemůžu se dočkat zítřka. Ležím v poli, hledím ke hvězdám a modlím se k Měsíční bohyni, abych byl dobrou alfou. Otec mi zítra předá smečku. Pod jeho vedením smečka vzkvétala a mě čeká nelehký úkol, abych na jeho úspěchy navázal. Cítím přítomnost svého nejlepšího přítele, který si lehne vedle mě. Zítra přijme titul bety. Nesdílíme spolu jen zodpovědnost za smečku, ale i narozeniny. Minulý týden nám oběma bylo osmnáct. Naši otcové si chtějí dopřát dlouho zaslouženou dovolenou. My dva převezmeme smečku a dohlédneme na své sourozence. Moje sestra, dvojče, bude z těch tří nejotravnější.

Ležíme tam, dokud obloha nezačne světlat úsvitem. „Tak, Alfo Conrade Adlere, čas si trochu odpočinout, čeká nás velký den,“ řekne a plácne mě po rameni. „Dej si pozor, Beto Declane Vancei, zmlátil bych tě i teď, než získám sílu alfy.“ Rozesměje se, zatímco vstávám. „A kdo by pak stál po tvém boku? Můj bratr?“ zeptá se. „To určitě, ten je skoro stejně hrozný jako ty holky. To by byla smůla, kdyby z nich byli druzi a měli otravná vlčata,“ zavrčím, což ho znovu rozesměje.

Vydáme se k sídlu smečky na naši poslední noc v roli vlčat. Zítra touto dobou budeme vůdci naší smečky. Cestou do svého pokoje ucítím na chodbě pach smečkové děvky. Vůbec na to nemám náladu, a tak se otočím a zamířím k Decovi. „Copak jsem se tě právě nezbavil, ty smrade?“ „Sklapni a uhni, S.V. je u mě v pokoji a já to nechci řešit.“ Oba zasténáme. „Po zítřku s ní musíš něco udělat.“ Povzdechnu si: „Jo, ale nemůžu ji prostě vyhnat za to, že je děvka.“ „Je mi líto toho, kdo bude její druh.“ S tím jsme se otočili a usnuli.

Měl jsem ten nejúžasnější sen. Běžel jsem lesem se stejně černou vlčicí. Honili jsme se a hráli si, okusovali jsme si navzájem ocasy a uši. Ta vůně byla návyková. Její oči byly jasně modré. V záblesku pak vidím jen rudou. Z rudého oparu se ke mně blíží naštvané červené oči. V panice hledám vlčici, ale je pryč. Zůstalo jen moře červeně. Mám pocit, že se topím. Nemůžu dýchat, bolest se mi šíří celým tělem. Srdce mi rve z hrudi.

Slyším Deca, jak na mě křičí, ale nevidím ho. Ta bolest je nesnesitelná. Drásám si hruď a snažím se jí ulevit. Pak přijde šok, jak prudce vstanu z postele, zmáčený ledovou vodou. Srdce mi buší, jak se snažím popadnout dech. S vytřeštěnýma očima se rozhlížím kolem. Už nejsem v lese, ale v Decově pokoji. Dec stojí u postele s kbelíkem a zírá na mě. „Jsi v pohodě, chlape? Křičel jsi a drásal si hruď,“ ptá se mě. Podívám se dolů a vidím na hrudi hluboké škrábance. Krev mi stékala po břiše a smáčela deky i postel pode mnou. „Měl jsem noční můru, ale nepamatuju si, o čem byla,“ potřesu hlavou.

Při pohledu z okna si všimnu, že slunce už je vysoko na obloze. „Půjdu si to nechat ošetřit,“ řeknu. Vstanu a zamířím ke dveřím. „Objednej novou matraci, zaplať to mojí kartou. Omlouvám se.“ „Není třeba, nevybral sis to. Ale sakra, jasně že objednám novou a na tvůj účet,“ řekne a mne si ruce. Zavrtím hlavou, vyjdu z pokoje a zamířím dolů na ošetřovnu.

Zapomněl jsem, že v mém pokoji byla S.V., takže když se moje dveře otevřely, polekalo mě to. Pak jsem ji ucítil a frustrovaně zavrčel. „Tady jsi, Connie. Hledala jsem tě celou noc,“ našpulí rty. „Co děláš v mém pokoji?“ probodnu ji pohledem. „No přece na tebe čekám, ty hloupý. Víš, že až ze mě uděláš svou Lunu, budeš se mě muset přestat takhle ptát.“ Kdyby mi v hlavě už tak netepalo, její hlas by to způsobil. Snažím se projít kolem ní ke schodům. „Nebudeš moje Luna, nejsi moje družka, tak s tím přestaň a nelez mi do pokoje.“ Kličkuji kolem ní, abych zůstal mimo dosah. „Já jsem tvá družka. Jen počkej dva měsíce a uvidíš,“ dupne si a překříží ruce na prsou. Jsem si jistý, že jí to obvykle prochází. Ale u mě ne. Ignoruji ji a prostě sejdu dolů. Vím, že to není moje družka; jako alfa jsem schopen najít svou družku už od sedmnácti. Nemůžeme si je nárokovat, dokud jim není osmnáct. Začneme být vůči svým družkám ochranitelštější, ale naši vlci nám nedovolí jim to říct, dokud nedosáhnou dospělosti.

Otec věří, že to Měsíční bohyně udělala pro alfy proto, že na rozdíl od zbytku vlků ve smečce cestují dědicové alfů a bet od sedmnácti let od smečky ke smečce v rámci svých aliancí. Dědicové alfů a bet nemají šanci zúčastnit se žádných párovacích událostí pro více smeček, dokud jim není něco přes dvacet. Nejenže objíždíme smečky a posilujeme pouta mezi nimi, ale také nás čekají čtyři roky ve škole pro alfy. Tedy ty z nás, kteří nepřebírají moc v osmnácti. Ti, kteří přebírají moc v osmnácti, začínají školu pro alfy a bety ve čtrnácti. Já jsem se rozhodl turné po smečkách vynechat, protože jsem chodil do školy s dědici alfů, ze kterých už budou alfy v době, kdy mi bude osmnáct.

Když dorazím na ošetřovnu, můj vlk už šrámy na hrudi zatáhl, ale stále byly rudé a zanícené. Nedělal jsem si starosti o svou hruď, ale o to, proč se to stalo. Sestra mě uvidí a hned ke mně přispěchá. „Alfo, jste v pořádku? Co se stalo? Pojďte do ordinace. Následujte mě.“ Chtěl jsem ji ujistit, že jsem v pořádku, ale neměl jsem na to energii. Prostě jsem šel za ní. V ordinaci mi podá plášť, do kterého se mám převléknout. Řekne mi, že doktor přijde za chvíli. Sundám si tričko, hodím ho do koše, podívám se na ten plášť a zavrtím hlavou. „To se nestane,“ řeknu do prázdna. Vtom někdo zaklepe na dveře.