Vejde doktor a uvidí ty ošklivé rudé škrábance na mé hrudi a zaschlou krev, která mě pokrývá. „Alfo, co se stalo?“ ptá se, přistoupí blíž a prohlíží si mou hruď. „To je dobrá otázka. Zdá se, že jsem si to udělal sám ve spánku,“ ukážu na hruď. „Smím, pane?“ ukáže na mou hruď a já přikývnu. „Mohu se zeptat, o čem se vám zdálo?“ „Pamatuji si jen rudou barvu, doktore, je to vážně otravné,“ odfrknu si a stále se snažím vzpomenout. „Rudá a bolest, to je všechno, co vím. Ani můj vlk nic netuší.“ „Možná je to ze stresu, že se dnes večer stanete alfou. Jen trocha nervozity, která se projevila v noční můře.“ Neměli jsme lepší odpověď, a tak jsme zůstali u toho.

Vracím se do pokoje, abych se osprchoval a připravil na dnešek. Vlezu do sprchy a začnu se mýt, když mi mysl zaplní zářivě modré oči. Ty oči slibují nejrůznější potěšení. Uklidňují mě, zatímco dokončuji sprchu. Vyjdu z koupelny jen v ručníku a ucítím ji dřív, než ji uvidím. „Vypadni. Hned.“ Ta mrcha má ale odvahu. „Ale Connie, přišla jsem ti pomoct se trochu uvolnit. No tak, brouku, nech mě se o tebe postarat.“ Mám jí dost. Spojím se v mysli se stráží, aby přišli do mého pokoje. Brzy se ve dveřích objeví Blair. „Alfo?“ „Odveď tohle z mého pokoje a zajisti, aby tentokrát pochopila, že sem nemá lézt,“ podívám se na S.V. „Jestli tě tu ještě jednou načapám, čeká tě týden v cele a pak vyhnanství, rozumíš?“ Jen přikývne, zatímco ji vyvádějí z pokoje.

Obléknu se a jdu do otcovy pracovny na poslední hovor. Také na mě všechno převádí, takže je třeba podepsat papíry, doplnit tečky nad i a čárky tam, kam patří. Naše smečka provozuje několik podniků mimo území smečky, které nám finančně pomáhají. Smečka Shadow Pine je jednou z nejsilnějších v okolí. A není to jen proto, že si můžeme koupit cokoli. Zakládáme si na síle našich bojovníků. Trénujeme denně, abychom se udrželi na vrcholu.

Jsme smečka, které všichni volají, když potřebují pomoc, a já v tom hodlám pokračovat. Vím, že je pár věcí, které mi otec tají, dokud mi smečku nepředá, ale brzy se dozvím, o co jde. „Tak co, synu, jsi připraven? Je čas,“ zeptá se otec a vstane zpoza stolu. Vezme ze stolu naši společnou fotku. Podívám se na ni a vzpomenu si, kdy byla pořízena.

Právě jsem se vrátil domů ze školy. Matka mě pevně objala a otcovy ruce mi spočinuly na ramenou, na tváři měl obrovský hrdý úsměv. Právě se dozvěděl, že smečka Shadow Pine má opět nejlepší výsledky. Beta ten okamžik vyfotil. Celý poslední rok stála na jeho stole. „Tak co, tati, kam s mámou vyrazíte nejdřív?“ Matka s otcem chtěli cestovat už zamlada, ale dědeček bohužel odešel příliš brzy a nechal otce ve vedení smečky. Nikdo neví, co se stalo. Šel pomoci smečce, která měla problémy se sousedy. Nikdy se nevrátil. Takže teď plánují všechna ta dobrodružství, o která přišli.

„Kamkoli tvoje matka řekne,“ zasměje se. Jediný člověk, který mu rozkazuje, je ta drobná vlčice, které říkám matka. Nemůžu se dočkat, až najdu svou polovičku. Doufám, že bude aspoň z poloviny taková jako máma. Usmívám se pro sebe, když jdeme na zahradu. Takové věci pořádáme vždycky venku pod světlem úplňku. Necháváme bohyni, aby nám požehnala svým světlem. A dnes večer svítí měsíc tak jasně. Setkám se s Declanem u pódia a vyjdeme po schodech, abychom se posadili. Z obou našich rodin čiší obrovská pýcha. Naši vlci se nadýmají pýchou. Ceremoniál netrvá dlouho a rovnováha moci se přenáší na nás. Nejdřív mám pocit, jako by na mě dopadla obrovská váha, jak přijímám sílu alfy. Naplňuje každou buňku mého těla, dělá mě větším, silnějším, rychlejším. Brzy se to ustálí a pouta ke smečce jsou pevná, skoro jako bych je viděl. Podívám se vedle sebe a vidím Declana, Wyatta a Gavina – my jsme budoucnost smečky. Přeměníme se ve své vlky, začínám já jako alfa, pak Dec jako beta, Wyatt jako gama a nakonec Gavin jako delta. Vyjeme na měsíc.

Celá smečka se přemění a přidá se k nám. Vyrazíme k lesu. První běh se smečkou v roli alfy upevňuje pouta. K jezeru dorazíme v dobrém čase a všichni se zastavíme, abychom se napili, než se vrátíme k sídlu smečky, kde nás čeká hostina. Sbíhají se mi sliny při té představě a vystřelím zpět lesem za jídlem. Jak běžím, v mysli mi blesknou rudé oči, což způsobí, že klopýtnu a zabořím obličej do lesní půdy. Pomalu vstávám, otřepávám ze sebe hlínu a nečistoty a pátrám po zdroji těch rudých očí. Otáčím se v kruzích a musím vypadat, jako bych přišel o rozum. Čím víc se dívám, tím méně si pamatuji, jak vypadaly. Teď už vím jen to, že jsou rudé. Stres, to musí být ono, ale necítím se ve stresu. Kdyby to neznělo šíleně, zeptal bych se na to otce a matky, ale i mně samotnému to tak připadá.