Lapám po dechu a prudce se posadím na posteli. Rozhlížím se a snažím se odhalit hrozbu. Několikrát se zhluboka nadechnu a těkám očima po pokoji. Cítím, jak mě pot pokrývající mé tělo studí, když oknem dovnitř zavane vítr. Jakmile se můj dech uklidní, nasaji vzduch a ucítím sůl ze svého potu a rez. Rez? Vstanu a cvaknu vypínačem. Ohlédnu se, ale nic nevidím, dokud můj zrak nespočne na posteli. Na mém šedém prostěradle je v místě, kde jsem spal, obrovská rudá skvrna. Otočím se k zrcadlu za sebou a vidím hluboké, zanícené šrámy táhnoucí se mi po zádech. Přes pouto volám doktorku, aby přišla do mého pokoje.

„Alfo, co pro vás mohu udělat?“ ptá se doktorka Gravesová, když prochází mými otevřenými dveřmi. Otočím se k ní beze slova. S vydechnutím ke mně přispěchá: „Kdo to udělal? Jak se to stalo?“ „Upřímně, doktorko, nejsem si jistý. Spal jsem, měl jsem noční můru a ve snu mě napadli. Zaútočili na mě přesně na tomhle místě. Vím, že to zní šíleně.“ Nic neříká a prohlíží mi záda. „Teď se to hojí docela rychle, ale na vteřinu to vypadalo, jako by se ty rány něco snažilo udržet otevřené. Alfo, nikdy jsem nic podobného neviděla, ani bych nevěděla, kde začít.“ Přikývnu, zatímco mi dočišťuje záda a nanáší na ně krém. „No, i tak díky, doktorko. Kdybyste se mohla poradit s ostatními, jestli o něčem takovém něco nemají, ocenil bych to.“ „Udělám to, alfo, a dám vám vědět, jakmile se něco dozvím. I když mě napadá, jestli to nemůže být způsobeno tou ztrátou Luny tak krátce poté, co jste ji našel. Váš vlk může velmi trpět a způsobovat tohle. Ale nevím, je to jen dohad. Omlouvám se, jen tak mluvím nahlas.“ Obličej jí zčervená a já se nad ní pousměju. „V pořádku, taky mluvím nahlas, když se snažím sám vyřešit nějaký problém.“ Usměje se, pokloní se a odchází se na tu záležitost podívat.

Snažím se vzpomenout si na svůj sen a znovu si vybavuji jen červenou barvu. Už mě ty noční můry začínají unavovat.

Posílám zprávu personálu, aby mi přišli vyměnit prostěradla, a to jen proto, že – buďme upřímní – nemám nejmenší tušení, kde se prostěradla hledají, a když jsem se naposledy dotkl pračky, Martha mě zbila koštětem. Nějak jsem ji rozbil a dodnes nikdo neví, co jsem s tím udělal... Ve smečce je to velmi nahlas vyslovované pravidlo: nesmím se přiblížit k prádelně. Popadnu nějaké oblečení a jdu se osprchovat. Můžu rovnou začít den, nemá smysl se vracet k spánku. Právě když vycházím ze sprchy, slyším ze svého pokoje zalapání po dechu a pak šepot. Ti dva, co přišli uklidit mou postel, se dohadují o nejlepším způsobu, jak vyčistit matraci. Nakonec se shodli, že nejlepší bude objednat novou. Teď hrají hru „ty mu to řekni, ne, ty mu to řekni“. Se smíchem otevřu dveře. „Jen dejte Gravesové vědět, co je potřeba vyměnit,“ vylekám je. Tajně je to moje nejoblíbenější činnost. Lekat členy své smečky. Harvey, jeden z kluků, sebral polštář, hodil ho po mně a nazval mě zlou osobou. Se smíchem nad ním zakroutím hlavou a vydám se ven. „Hej, Harvey, neví tvoje babička něco o nočních můrách?“ Harveyho babička je stará hippie. Volná láska a všechno přírodní. Jednoho dne narazila na naši smečku, když dělala to, čemu říká „pochůzka“. Míchala rulík a vílí prach do všeho možného, aby viděla, co se stane. Takže když přešla hranici, řekla, že je to tu hezké a přívětivé. No, ať už to bylo cokoliv, našla tu svého druha, nebo spíš on našel ji, jak sedí v dešti a hladí stéblo trávy.

Říkám si, že jestli o tom někdo může něco vědět, bude to naše místní květinové dítě. „Možná ano. Zeptám se, až půjdu za pár hodin domů. Chceš, aby za tebou přišla, pokud bude něco vědět?“ „Prosím.“ „Dobře, dám ti vědět, jakmile to budu vědět, alfo.“ „Díky, Harvey. A Connie, můžeš říct tátovi, aby za mnou přišel do kanceláře, až se vzbudí?“ „Ano, alfo.“ Přikývnu a vyrazím na tréninkové hřiště, abych vybil trochu té těkavé energie, kterou v sobě pořád cítím. Někdy nesnáším být alfou se všemi těmi „ano, alfo“. Chodil jsem s Harveym a Connie do školy, hráli jsme spolu všechny sporty a byli jsme přátelé po celou školu; pořád bych je nazýval přáteli. Ale jsem jejich alfa, takže mi musí projevovat úctu, jejich vlci by nic jiného nedovolili. Oba pracují na ranní směně v úklidu. Tato směna je vyhrazená pro vlky, kteří zároveň studují. Harvey i Connie jsou na vysoké škole, Harvey má být jedním z právníků smečky a Connie se mnou studuje obchod. Plánuje pomáhat s vedením některých malých podniků ve městě. Říká, že si nemůže vybrat jen jeden obor... říká tomu kariérní ADHD. Oba jsou také silní válečníci, ale ani jeden z nich nechtěl být válečníkem na plný úvazek. Trénují každý víkend a alespoň dva dny v týdnu, aby se udrželi v kondici a v obraze ohledně všech obranných manévrů naší smečky.

Při běhu na dráze stále vidím modré koule, které na mě zírají. To mě znepokojuje, protože kdyby to byl můj vlk truchlící pro mou družku, neviděl bych je tmavě hnědé? Její oči byly tmavě hnědé. Ale já vidím jen modrou a pak červenou. To mě dohání k šílenství. Tak co, alfo, co takhle si dát poctivých deset mil běhu, abychom si vyčistili hlavu od těch sraček a soustředili se na pohřešované dívky a útoky tuláků. Pro jednou jsem vděčný za tu brzkou hodinu, protože jsem sám a nikdo mě neuvidí ani neuslyší, jak mluvím sám se sebou.