Lékaři udělali svou práci u mrtvých. Byly odebrány vzorky krve a zaznamenány. Vedeme si o členech smečky podrobné záznamy. To pomáhá, když se něco stane mimo území smečky. Zbytek smečky sbíral dřevo a stavěl tři hranice. Tu největší pro bezejmennou Lunu naší smečky. Můj vlk se stále skrývá, trpí bolestí z její tak rychlé ztráty. Wyatt celou věc nahrává, aby se ti, kteří si to přejí, mohli na rozloučení podívat. Posílám modlitbu k bohyni za Lunu, která nám byla vzata příliš brzy.

Cítím se teď ztracený a otupělý vůči všemu. Stojím tam a sleduji, jak staví hranici. Normálně bychom ji ozdobili jejími oblíbenými květinami a barvami, ale nevěděli jsme o ní nic. Jen zírám, aniž bych cokoli viděl. Wyatt ke mně přistoupí. „Nedokážu si to ani představit, chlape. Ale potřebujeme, abys byl silný a pomohl nám to zvládnout. Také se ti to nebude líbit, ale zmizeli tři teenageři a několik malých vlčat ze školky.“ „Cože? Kolik jich chybí a jak dlouho? Proč se to dozvídám až teď?“ „Ti teenageři pomáhali v dopolední školce; když se ozval poplach, všichni popadli vlčata a zamířili do bunkru. Nikdy tam nedorazili, tak si mysleli, že možná šli k té jedné dívce domů, kde má její otec bezpečný úkryt. Ale tam také nejsou. Poslal jsem stopaře, aby se pokusili zachytit jejich pach; vrátili se s prázdnou,“ říká mi Wyatt. Rozhlédnu se a vidím, že ke mně vzhlíží několik vlků. „Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom naše mladé přivedli zpět; po rozloučení s našimi padlými budu kontaktovat alfy z okolí a shromáždím všechny informace, které půjde,“ řeknu jim všem.

Rodiny ztracených se blíží k hranicím s pochodněmi v rukou. „Dnes jsme ztratili členy rodiny. Posíláme je k tobě, Měsíční bohyně. Žádáme tě, abys je přijala laskavě a spravedlivě.“ Přál bych si, abych toho mohl říct víc, ale nenacházím slov. Skloním pochodeň a posílám svou ztracenou družku k bohyni.

Ohně hoří jasně a prudce. Snese se nad ně jemná stříbrná záře. Zavřu oči a poděkuji bohyni.

Brzy nezbyde nic než popel. Vítr zesílí a roznese popel nad stromy. Těla našich ztracených pomohou naší zemi růst a vzkvétat. Otočím se a jdu dovnitř. Wyatt mě následuje do pracovny. Vezmu telefon a začnu obvolávat okolní smečky. Ukázalo se, že na všechny zaútočili vyvrženci a všude se pohřešují mladé samice. Čím víc informací sbírám, tím méně se mi líbí, co slyším. Podívám se na hodiny, vstanu a zamířím ke dveřím. „Wyatte, jdi si odpočinout; zítra budeme pokračovat.“ Odejdu dřív, než stačí cokoli říct.

Od zítřka mě čeká tolik práce. Napůl chci zavolat Deca a Gavina zpět, ale nechci riskovat, že přijdou o šanci najít družku. Takže je zavolám hned po plese. Nařídím všem svým vlkům návrat. Až sestavím seznam smeček, které byly napadeny, a těch, které ne, zahájím vyšetřování a zavolám králi. Také musím naplánovat setkání smečky, až budou všichni zpět, abych je informoval, že H.Q. bude prozatím zastupující Lunou smečky. Pokud budou mít nějaké otázky nebo problémy týkající se Luny, budou se obracet na ni.

Budu muset najít tu knihu, kterou matka napsala pro novou Lunu, kdyby se našla dřív, než se matka vrátí. S oznámením o své družce rodičům počkám, dokud se nevrátí. Odmítám jim kazit jejich čas mimo smečku. Také se pokusím promluvit se staršími. Z příběhů, které jsem slyšel jako malý, vím o druhých šancích na družku. Chci vědět, jestli je to pro mě možnost, nebo jestli si budu muset družku vybrat. Ne že by na tom teď záleželo, zdá se, že mi na ničem moc nesejde. Zamknu se ve svém pokoji, lehnu si na postel a konečně se nechám zlomit žalem pro tu, kterou jsem ztratil dřív, než jsem ji vůbec našel. Srdce mám na kusy a tváře mi teď smáčejí slané slzy. Konečně mě přemůže spánek. Jsem obklopen černou prázdnotou. Pak se ke mně začne blížit světlo. Ne, dvě světla. Blíží se ke mně zářící modré koule.

Táhnou za mé zlomené srdce. Ke mně začne plout vůně. Pak vzduch naplní bolestný výkřik; modré koule pohasnou a pomalu mizí. Běžím k nim, potřebuji je mít blízko sebe. Čím víc běžím, tím víc se vzdalují. Čerň krvácí do rudé. V mžiku jsou modré koule pryč, nahrazené rudými. Tentokrát se ke mně blíží rychle. Nepůsobí vlídně ani přátelsky. Otočím se a běžím, snažím se zůstat dál. Vyrážejí vpřed rychleji, cítím jejich dech na krku. Kůže mi naskakuje strachem, jak se snažím běžet ještě rychleji. Po zádech se mi rozlévá horko a bolest. Teče mokrá tekutina, stéká mi po nohách. Ve vzduchu je cítit železo. Ten pach je můj. Moje krev se mi řine ze zad po celém těle a zanechává za mnou rudou řeku. Křičím o pomoc, nebo se o to aspoň snažím, ale nevychází ze mě žádný zvuk. Před očima mi tančí černé tečky a já začínám zpomalovat. Cítím, že si se mnou ten rudooký démon hraje. Chce, abych trpěl, a já mu dávám, co chce. Snažím se přeměnit, ale můj vlk je pryč. Jsem tu sám. Mé tělo to vzdává a hroutí se k zemi. Takhle to končí, pomyslím si, zatímco všechno zčerná.