„Vespero… Vespero…“ Vaxen vydechoval to jméno s nesmírnou něhou, zatímco do ní pronikal tak hluboko, že mu na ženě pod ním ani v nejmenším nezáleželo. Na ženě, z níž čerpal rozkoš.

Vespera.

To nebylo její jméno.

Lyra tiše plakala a přijímala tohle kruté zacházení od muže, který měl být jejím druhem. Nejenže to bylo mučení, ale on záměrně vyvolával jméno někoho jiného – jméno, které patřilo její mrtvé starší sestře.

Osobě, kterou alfa Vaxen skutečně miloval.

Tento trýznivý akt pokračoval, dokud se obloha mírně nerozjasnila a Lyra už přestala cítit vlastní tělo. Byla na dně, její srdce se roztříštilo na tisíc, ne-li milion kousků.

Během celé té dlouhé, příšerné noci Lyra neřekla ani slovo. Držela ústa pevně zavřená a snažila se nevydat ani hlásek. Bez ohledu na to, jak moc to bolelo. Alfa Vaxen ji totiž varoval, že pokud hlesne, podřízne jí hrdlo.

Alfa Vaxen ji z hloubi duše nenáviděl a Lyra si myslela, že si to zaslouží, protože byla příčinou smrti své sestry. Ženy, kterou alfa miloval.

Když se z ní Vaxen vytáhl, Lyra sebou trhla; cítila se zbitá a špinavá. Tohle páření mělo být pro dva měniče posvátnou záležitostí, ale pro Lyru to nebylo nic než mučení.

Vaxen s ní nezacházel dobře, byl velmi hrubý a každý jeho příraz byl plný hněvu.

„Vypadni z mé postele!“ zařval Vaxen, jakmile s Lyrou skončil, ale ona se nedokázala pohnout. Měla takové bolesti, že se sotva držela při vědomí.

Poslední, co si pamatovala, byl alfa Vaxen, jak na ni křičí, aby vypadla, ale místo toho se propadla do hluboké temnoty. Po tom drsném aktu ztratila vědomí.

„Vypadni!“ vyštěkl Vaxen znovu, ale pak si uvědomil, že Lyra omdlela. Byla bledá a tělo měla pokryté stopami po kousancích, které se teprve začínaly hojit.

Dodržela slovo, že nevydá ani hlásku; celou dobu se jen kousala do rtu a jazyka, aby ze sebe nevydala žádný zvuk.

Vaxen zatnul čelisti, vstal z postele a teprve tehdy uviděl, co své osudové družce provedl. Bílé prostěradlo zrudlo – nepopiratelný důkaz toho, jak nevybíravě si s Lyrou během jejich spojení počínal.

Dostavil se pocit viny, který však okamžitě potlačil, protože s touhle ženou nesměl mít soucit. Byla to přece ta samá žena, která zabila jeho Vesperu.

Alfa vyšel z pokoje a požádal Elspeth, starou ženu, která sloužila u alfy v rodině už celá desetiletí, aby se o Lyru postarala.

Nedal žádné konkrétní instrukce, chtěl jen tu ženu dostat ze své ložnice. Už ji nechtěl vidět, ledaže by si na ní znovu potřeboval vybít vztek.

Vaxen se nevrátil celý týden, což Lyře pomohlo zotavit se z té brutální noci. Sama si přála, aby ho už nikdy nemusela spatřit.

Trvalo dva dny, než Lyra konečně nabrala sílu. Po celou tu dobu byla Elspeth jedinou osobou, se kterou mohla mluvit, protože její vlastní rodiče ji nenáviděli stejně jako alfa Vaxen – i oni věřili, že zabila Vesperu.

„Tady, vypij to. Bude ti lépe,“ řekla Elspeth. Podala jí šálek teplého čaje a posadila se vedle ní. „Tohle si nezasloužíš, Lyro.“

„Já vím.“ Lyra svírala teplý šálek a po tváři jí stékaly slzy. „Myslí si, že jsem zabila svou sestru, ale já to neudělala. Bez ohledu na to, jak moc jsem se jim snažila říct, že o tom nic nevím, nikdy mi neuvěřili.“

„Já ti věřím, Lyro. Ty nejsi taková.“ Elspeth Lyru objala a ta se jí v náručí rozplakala. „Ale můj názor ti bohužel nepomůže.“

Lyra zavrtěla hlavou. „Děkuji ti, Elspeth.“

Až o týden později se Vaxen vrátil, ale páchl alkoholem a okamžitě Lyru vyhledal. Vstoupil do jejího pokoje a probodl ji svýma ostrýma očima, až Lyře přeběhl mráz po zádech.

„Nechci, abys vydala jediný zvuk. Rozumíš?“ Bylo to varování, kód pro Vaxena, aby si vzal, co chtěl, a odplavil svou nenávist.

Později té noci se spolu spojili v Lyřině posteli. Udělal se do ní a pak odešel. Naštěstí k ní dnes v noci nebyl tak krutý.

To samé se opakovalo znovu a znovu po více než tři měsíce, až to Lyra už nedokázala dál snášet.

„Mohl bys mě prosím označit? Moje vlčice tak strašně trpí…“ Lyra vypadala velmi slabě. Pro její vlčici bylo trýznivé, že nebyla označena svým osudovým druhem ani po měsících, co uplynuly. Lyra cítila bolest, protože její vlčice toužila po svém druhu.

„Nikdy tě neoznačím.“

Měla takovou odpověď čekat, ale něco se v ní zlomilo a začala mu odporovat.

„Tak proč mě prostě nezabiješ, aby se to srovnalo? Všichni si myslíte, že jsem zabila svou sestru, ale ať to popírám jakkoli, nikdo mi nevěří!“

Lyra se zahalila do přikrývky a cítila se tak špinavá, zatímco sledovala, jak se Vaxen obléká. Právě byli v pokoji pro hosty, protože on to chtěl udělat tady.

„Smrt je milost, Lyro. Já jsem stále naživu a stále trpím tím, jak jsi mi vzala ženu, kterou jsem miloval. Budeš trpět se mnou.“

„Já ji nezabila!“ křičela Lyra. Vyjela na něj, ale Vaxen nebezpečně zavrčel.

„Vždycky jsi na ni žárlila. Opravdu si myslíš, že ti věřím? Vždyť ti nevěří ani vlastní rodiče!“

Lyra se kousla do rtu. Věděla, že to není správné a že to ublíží oběma, ale už to nemohla déle snášet.

To bylo ono, měla toho dost.

„Já, Lyra Evadne Thorne, tě odmítám…“