Druhý den ráno vzal pan Arthur Kaelie osobně na Noveria Prep.

Ředitel, pan Vickery, nebyl jen hlavou Noveria Prep, ale také městským ředitelem školství. Byl to zaneprázdněný muž, ke kterému nebylo snadné se dostat. Pověst pana Arthura v Noverii však měla svou váhu, a tak oba čekali v ředitelně na jeho příchod.

Teprve po jedenácté hodině pan Vickery konečně vstoupil do své kanceláře. Když uviděl návštěvu, která na něj čekala, okamžitě nechal svého asistenta, aby je pozval dál. Poté, co si vyslechl situaci Kaelie, vypadal pan Vickery znepokojeně.

S těmito známkami by ji nechtěli ani na učilišti, natož na Noveria Prep!

„Pane Arthure, nikdy jsem neodmítl vaši žádost, ale tentokrát opravdu nemohu pomoci,“ řekl pan Vickery váhavě. „Víte, že Noveria Prep je jedna z nejprestižnějších škol a studenti odtud míří na univerzity Ivy League. S takovými známkami je to prostě příliš těžké. Doporučuji vám zkusit odborná učiliště nebo jiné běžné střední školy, ale pochybuji, že ji vezmou i tam.“

Kaelie nikdy nechtěla, aby za ni dědeček prosil. Beze slova vstala a odešla.

Pan Arthur znal její hrdost a rychle ji následoval.

Ale než došli ke dveřím, panu Vickerymu zavolal Rowan.

„Pane Arthure, prosím, počkejte,“ zavolal na ně pan Vickery, jakmile hovor skončil.

„Přijmu Kaelie na Noveria Prep,“ řekl a jeho tón se náhle změnil.

Dokonce i někdo tak zkušený jako Arthur byl překvapen ředitelovou náhlou změnou postoje. Co se stalo?

„Pane Vickery, slyšel jsem správně?“ zeptal se Arthur opatrně.

„Ano, pane Arthure. Okamžitě zařídím, aby se Kaelie připojila k výuce,“ ujistil ho pan Vickery. Okamžitě zavolal studijnímu řediteli, aby vyřídil Kaeliein zápis.

Kaelie neodmítla, ale věděla, že za tímto náhlým obratem musí být něco víc.

Studijní ředitel zařadil Kaelie do nejslabší třídy ve škole, dal jí uniformu a představil ji třídnímu učiteli maturitního ročníku v osmé třídě.

„Pane Holloway, prosím, postarejte se o Kaelie,“ řekl ředitel zdvořile.

„Samozřejmě, pane. Můžete ji nechat na mně,“ odpověděl pan Holloway s nacvičeným úsměvem. Na prestižní škole, jako byla Noveria Prep, byli rodiče studentů často mocnými osobnostmi – učitelé věděli, že se nevyplácí si je znepřátelit.

Třetí hodinu měl pan Holloway vyučování. Přivedl Kaelie do učebny maturitní třídy 8.

„Všichni, dnes se k nám připojuje nová studentka,“ oznámil pan Holloway. „Prosím, srdečně ji přivítejte.“

Kaelie přešla k tabuli a odvážnými, plynulými tahy napsala své jméno: Kaelie Ashcroftová.

„Ahoj všichni. Jsem Kaelie,“ řekla prostě.

Okamžitě se ozval šepot.

„Není to ta Kaelie, kterou před pěti lety vyhodili?“

„Jo, myslím, že jo! Chodila se mnou do třídy.“

„Neutekla ve dvanácti s nějakým psancem? A neříkalo se něco o potratu?“

„Je to pravda! Slyšela jsem—!“

„Tak dost, uklidněte se!“ přerušil švitoření hlas pana Hollowaye. „Kaelie, vzadu je volné místo. Sedni si tam, prosím.“

Kaelie přešla do poslední řady a ignorovala pohrdavé pohledy svých spolužáků.

Třída 8 byla všeobecná třída, útočiště pro studenty z vlivných rodin, kteří se nedostali do výběrových tříd. Tito studenti se nebáli vyvolávat problémy.

Po skončení třetí hodiny přistoupila ke Kaelie Bria Krestová, jedna z posluhovaček Sloane.

„Kaelie! Opravdu jsi to ty! Nemůžu uvěřit, že jsi měla tu drzost se vrátit do Noverie. Být tebou...“ ušklíbla se Bria.

Bria byla tehdy pravou rukou Sloane a často jí pomáhala Kaelie trápit.

„Brio, zavři tu svou špinavou pusu,“ vyštěkla Kaelie ostře. Stále měla spánkový deficit z toho, jak se minulou noc převalovala v cizí posteli, a teď ji navíc třeštila hlava.

„Kdo si myslíš, že jsi, že se mnou takhle mluvíš?“ ušklíbla se Bria nezastrašeně. „Jsi jen nula k ničemu bez vlka. Mohla bych tě rozmáčknout jednou rukou!“ Popadla Kaelie za zápěstí v domnění, že je to stále ta tichá, bezbranná dívka jako před pěti lety.

Ale Kaelieiny oči se nebezpečně zúžily a v jejím pohledu se mihl záblesk hrozby.

Švihem zápěstí obrátila Briino sevření a vykroutila jí ruku dozadu.

„Aaa—!“ vykřikla Bria bolestí.

Kaelie přitom ani nepoužila svou vlčí sílu.

„Řekla jsem ti, že nestojím o problémy, ale také se jich nebojím,“ řekla Kaelie chladně, jejím hlasem, který byl klidný, ale hrozivý. „Brio, pamatuj si tohle – nejsem ta samá Kaelie jako před pěti lety. Už si po mně nikdo šlapat nebude.“

Naklonila se blíž a stiskla jí ruku právě tolik, aby se Bria začala kroutit. „A nezapomeň: za všechno, co jsi mi tehdy udělala, tě nechám zaplatit. Pomalu. Jednoho po druhém.“

Kaelie pustila a odstrčila Briu dozadu. Bria zavrávorala a padla na zem, příliš ohromená, než aby dokázala reagovat.

Bria tam ztuhla v nevíře. Jak může být tak silná? Vždyť se jí ani neprobudil vlk! Tak jak mě mohla tak snadno přemoci?

Způsob, jakým se na ni Kaelie dívala – to nebylo lidské. Připadalo jí to jako pohled dravce, který se zaměřil na svou kořist. Poprvé Bria pocítila strach.

Nemůžu nechat Kaelie zůstat v Noverii. Jestli vyhrabe to, co jsme jí se Sloane tehdy udělaly, jsme vyřízené.

Jak tam Bria seděla a třásla se, její mysl bezděky zabloudila zpět k onomu incidentu...