*Valerie*

„Tinsley!“ volám do prázdné chodby, srdce mi buší a žaludek se mi svírá strachy. Ze všech dnů, kdy mohla Alfova dcera zmizet, si musela vybrat zrovna svůj svatební den. Mračím se na dveře na konci chodby, na klice visí ponožka, a já obracím oči v sloup. Očividně si našla na noc parťáka a zaspala. Což u ní poslední dobou není nic neobvyklého.

Zacloumám klikou, ale je zamčeno. Otráveně zafuním, sáhnu si do vlasů, vytáhnu sponku a začnu se v zámku šťourat. V mechanismu cvakne, dveře se rozletí a mě přímo do obličeje udeří božská vůně eukalyptu a topolu.

Moje vlčice okamžitě zpozorní. Když vejdu do pokoje a rozsvítím, oči se mi rozšíří a srdce se mi zadrhne. Tinsley sedí na kraji postele zabalená do bílého prostěradla, rozcuchaná a s rozmazaným make-upem. Podívá se na mě, oči se jí rozšíří, pak si zakryje ústa a rozběhne se do koupelny. Cestou se dáví.

Zvuk jejího zvracení se nese tichem a mně se začíná zvedat žaludek. Bojuji se svou vlčicí, ze všech sil se snažím odolat nutkání podívat se doprava a najít zdroj té vůně.

Můj osudový druh je v tomhle pokoji, ale po tom, co jsem viděla v jakém stavu je Tinsley, si nejsem jistá, jestli jsem připravená ho potkat. Ne takhle. Srdce se mi třepotá a hruď mě bolí zároveň. Pokud je tady, tak byl V Tinsley... a to mi bohatě stačí k tomu, aby mi to zlomilo srdce.

„Val...“ Jeho hlas je tichý a plný lítosti. Jen to stačí, abych se zhroutila. Jace. Nebesa, to ne...

„Ne...“ zakňourám, do očí se mi hrnou slzy, zatímco svírám živůtek těch absurdních šatů, které po mně Tinsley chtěla, abych si vzala jako její osobní komorná.

Jeho jemné ruce mě popadnou za paži, mnou projedou ty neklamné jiskry a srdce se mi propadne ještě hlouběji do žaludku. Jace si mě k sobě přitáhne a vteřiny se vlečou jako minuty, když vzhlédnu do tváře svého nejlepšího přítele. Kluka, kterého miluji už od malička. Muže, ve kterého jsem doufala, že dnes najdu jako svého druha... A taky že našla. Tím nejhorším možným způsobem.

„Ty ses vyspal s Tinsley?“ zeptám se a polknu palčivou kyselinu v krku.

„Nevěděli jsme, jak ti to říct,“ ozve se Tinsley ode dveří do koupelny. Oči má zarudlé a tvář bílou jako prostěradlo, které skrývá její nahé tělo, ale vidím v jejích očích záblesk potěšení. Ten způsob, jakým si užívá mou bolest.

„Vy dva jste...“ Odvrátím tvář, nenávidím pachuť těch slov na špičce jazyka. „Spolu?“

„Ne,“ zasměje se Jace suše a přitáhne si mě blíž. Mé tělo se po jeho návykovém doteku rozhoří.

„Ano,“ odsekne Tinsley s vrčením.

„Cože?“ Jace i já na ni zamrkáme. Čelisti se jí stáhnou a vrhne na Jace vražedný pohled.

Přeji si zmizet, uniknout z téhle příšerné noční můry, zatímco se snažím vymanit z jeho sevření. Pokoj páchne potem a sexem a s každou vteřinou, co tu stojím, se hrozba toho, že se úplně sesypu, mění v nevyhnutelnost. Potřebuji vzduch. Čerstvý, nezkalený, čistý vzduch.

„Chci říct, že mě šukáš už měsíce, Jaci,“ odfrkne si. „V tuhle chvíli jsme víc než jen občasná šukačka.“

„Měsíce,“ zopakuji, její slova se mi rozléhají v hlavě, když se vytrhnu z Jaceova sevření a snažím se ze své kůže smýt jeho špínu. Bolest v jeho očích mě na okamžik přiměje zapochybovat, než klopýtnu dozadu, abych se od něj dostala dál. Je dusivý, jeho vůně kolem mě krouží, je téměř uklidňující, dokud na něm neucítím ji. Tu přeslazenou vůni vanilky a skořice, ze které se mi zvedá žaludek.

„Skoro tři měsíce, jestli chceš být přesná,“ dodá Tinsley s lhostejným pokrčením ramen.

Oči se mi rozšíří, hlava mi střelí k Jaceovi pro potvrzení a on poraženecky sklopí bradu, ramena mu klesnou. Jeho obnažená hruď se zvedá a klesá, jako by v místnosti chyběl vzduch. Na okamžik ke mně zvedne prosebný pohled, natáhne se po mně a já před ním ucuknu.

„Byl to jen sex, Valerie, přísahám. Chci svou družku, chci tebe!“ Udělá krok blíž a já zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu, ze rtů mi unikne zakňučení.

Jace zavrčí, odvrátí se a vrazí si ruce do vlasů. Frustrovaně zařve. Všimnu si něčeho na jeho zádech a srdce se mi zadrhne. Dlouhé růžové stopy tam, kde mu na zádech zaryla nehty. Už není cesty zpět; žluč se mi žene do krku a plní mi ústa.

Protlačím se kolem Tinsley, vběhnu do koupelny a vyzvracím ty tři šálky kávy, které jsem dnes ráno z nervozity a očekávání vypila. Svět se se mnou točí, zatímco se nakláním nad záchod. Je mi na omdlení, po tvářích mi stékají slzy a já se znovu bolestivě dávím.

Sáhnu po kousku toaletního papíru, otřu si rty a hodím ho do koše. Ztuhnu, když mé oči zahlédnou dlouhý, bílý předmět, který zčásti čouhá ven. Srdce mi buší v uších, zatímco na něj zírám. Malé modré plus. Pozitivní těhotenský test.

„Tinsley...“ pronesu roztřeseným hlasem. „Jace je jediný samec, se kterým ses stýkala?“ Oči se mi zavřou a na rtech mám modlitbu, prosím ji, aby řekla, že spala se spoustou mužů, že snad existuje naděje, že Jace není otec.

„Samozřejmě, beru náš vztah vážně,“ prohlásí hrdě a já potlačím vzlyk. Jace byl mým světlým bodem. Hvězdou na chmurné obloze, která mi osvětlovala život. A teď se ta hvězda změnila v černou díru a vysála veškerou šanci na štěstí, jakou jsem kdy měla.

„Dneska ses měla vdávat,“ zašeptám, opírám se o zárubeň koupelny, kolena se mi podlamují a vidím rozmazaně.

„Měla,“ řekne se zlomyslným úšklebkem.

„Tohle není jen tak nějaký náhodný Alfa, Tinsley,“ pronese Jace a připomíná jí její povinnost. Souhlasila s tímto svazkem, přestože se jí ta představa nelíbila. A člověk jen tak neopustí Alfu smrti proto, že si ho nechce vzít POTÉ, co už na to přistoupil.

„Nechci skončit s nějakým ošklivým, zjizveným Alfou, kterého nikdo nechce...“ Tinsley obrátí oči v sloup.

„Je to Lykanský král ze smečky Zastřeného zatmění!“ zasyčím. „Na tom, jak vypadá, nezáleží. Musíš se obléknout, jinak z toho bude válka!“

„Ne,“ zavrčí na oplátku. „Ne, zabije mě, až to zjistí.“ Střelí očima po Jaceovi, který se objevil za mými zády, ruce mi položil na paže a jemně mi prsty krouží po kůži, zatímco já jeho dotek hltavě přijímám. Neměla bych, ale pokud jde o Jacea a o cokoliv, co potřebuje, jsem slabá.

„Spousta žen není panna, když si najdou druha nebo se vdají,“ nadhodí Jace.

Vdechne mi polibek na spánek a mě u srdce píchne. Vybírá si mě, dělá divadlo, aby ona věděla, že chce svou družku. Že chce mě, jenomže vůbec netuší, že už je pozdě. Vidím v jejích očích bolest, ale tu rychle vystřídá temný hněv. Ruka jí vyletí k břichu, začne si ho mnout a předvádí se.

„Kolik z nich je těhotných s dítětem jiného muže, Jaci?“ ušklíbne se a udělá krok k nám. Jace ztuhne, ruce mu ze mě sjedou a mně po tváři stékají slzy. Jen čekám na tu chvíli, až mu dojde, co to všechno znamená.

„Cože?“

„Jsem těhotná,“ zašeptá s lehkým úsměvem na rtech. „Čekáme dítě, Jaci. Nemůžu si ho vzít. Ne teď, ne když ve mně roste tvé dítě.“

„Ne.“ Hlesne to slovo, zezadu mě obejme pažemi, přitiskne se mi k zádům, svírá mě a zabíjí mě každým okamžikem, co se mě drží.

„Odmítni ji,“ zasyčí a on mě obejme ještě pevněji.

„Nikdy,“ zavrčí. Tinsley si odfrkne, dá si ruce v bok a chová se jako vzteklé dítě, které nedostalo to, co chtělo.

„Tak půjdu na potrat,“ pronese se zlověstným úsměvem a pak pokrčí rameny. „Pak může mít Valerie neustále na očích, že tvé dítě zemřelo kvůli jejímu sobectví. Všichni víme, jak moc bys ji za to nenáviděl.“

Jaceovo sevření se uvolní natolik, abych přesně věděla, kde je jeho mysl. Byli jsme nejlepšími přáteli dost dlouho na to, abych věděla, jak je pro něj rodina důležitá. Nenarozené, nebo ne, to štěně je jeho a on by za něj položil život.

Nasaju jeho vůni, zatlačím se zpět do jeho hrudi a vrývám si do paměti pocit toho partnerského pouta. Každá milisekunda, kdy jsem konečně v jeho náručí, se zdá tak dokonalá, ale končí příliš brzy, když odstoupí, vyjde z něj vzlyk, otočí se a klekne si přede mnou.

„Valerie,“ zašeptá a svírá mi ruce. Tělo se mi třese, hrdlo mě bolí, jak se usilovně snažím před ním nerozplakat. „Prosím, nenáviď mě.“

Slzy se mi derou po tvářích, celé tělo se mi prudce třese a moje vlčice mi vyje v hlavě a prosí mě, abych bojovala bitvu, kterou nemám nejmenší šanci vyhrát.

„Já, Jace, tě odmítám, Valerie, jako svou d-družku,“ zakoktá a vzlykne, načež já s lapáním po dechu ustoupím. Prsty si svírám hruď, mysl mám zmatenou a zrak se mi rozmazává, když souhlasně přikývnu. Pak se otočím, abych vyběhla ze dveří.

— Kde je? — uslyším v hlavě Alfu a ušklíbnu se při pomyšlení, že mu musím říct, že nepřijde. Dveře za mnou se otevřou a já se podívám přes rameno a sleduji, jak se k nám Tinsley přikrade.

„Musíš informovat Lykanského krále Kravose, že nepřijdu,“ ušklíbne se. Nemám sílu se s ní hádat. „Otec říká, že bude lepší, když to přijde od slabší samice.“

„A co když řeknu ne?“ zeptám se s vědomím, že následkem bude pravděpodobně výprask.

„Nemůžeš,“ pokrčí rameny a couvá, zatímco Jace vybíhá ze dveří. Snaží se ke mně dostat, ale Tinsley ho popadne za ruce a odtáhne ho pryč. „Táta ti každou chvíli dá Alfův rozkaz. Jo, a mimochodem, všechno nejlepší k narozeninám,“ usměje se a nakrucuje se nad Jacem, oba mě sledují. Už jsem zažila hrozné narozeniny, ale ty dnešní jsou zdaleka ty nejbolestivější.

— Zdrž Lykanského krále, dokud nenajdu náhradu, informuj ho, že Tinsley nepřijde — přikáže Alfa přesně na povel a já si povzdechnu, otočím se na podpatku a nechávám své srdce za sebou.

Řítím se do tanečního sálu v rekordním čase, zbývá mi jen minuta, než se od Tinsley bude očekávat, že projde uličkou. Když míjím zrcadlo na zdi, ztuhnu, otřu si tvář a třikrát se trhaně nadechnu.

„To zvládneš, Valerie,“ odříkávám si. Nervy mi sežírají veškerou skutečnou odvahu, kterou mám, a tak sáhnu hluboko, obrátím se ke svému hněvu a bolesti pro sílu, přistoupím k dvoukřídlým dveřím a rozrazím je.