Muže na konci uličky nelze přehlédnout. Stojí ke mně zády a mluví s jedním z členů svého klanu. Mohu se jen domnívat, že je to Alfa Kravos, a kůže mi začne chladnout. Nečinné ruce mi uhlazují živůtek šatů, zatímco se snažím soustředit na své zrychlené dýchání; nervy mám nadranc, když kráčím uličkou vstříc potenciální zkáze. Každý krok mě děsivě přibližuje k obrovské hoře lykana.

Olbíznu si rty, připravená odříkat mu řeč, kterou jsem si narychlo vymyslela, ale ztuhnu, jakmile se ke mně plně otočí. Dech se mi zadrhne v hrdle a oči se mi rozšíří. Zcela mě pohltí jeho vzhled. Oči zelené jako smaragdy, struktura tváře vytesaná samotnými nebesy a impozantní aura, která vás polapí, vtáhne vás dovnitř. A k mému velkému překvapení jeho dokonalou tvář nehyzdí žádná jizva. Zmateně nakloním hlavu.

Tohle nemůže být Alfa Kravos. Slyšela jsem historky o Alfovi smrti a o jizvách, kvůli kterým se léta skrýval. Ale tenhle chlap... tenhle chlap je nadpozemsky krásný. Je pohledný v té nejčistší podobě; je to doslova dokonalost sama. Jak mu mám vůbec říct, že jeho Alfu právě někdo nechal stát před oltářem?

„Nevypadáš jako na poskytnuté fotografii,“ promluví a zvědavě pozvedne obočí.

„Vy nejste Alfa Kravos,“ vyhrknu ohromeně. Tváří se pobaveně, ruce si strčí do kapes a zhoupne se na patách.

„Ne?“ zeptá se a já svraštím obočí.

„Chci říct, jste vy... Alfa Kravos?“ zašeptám.

„Nemyslíš si, že jsem, takže jím zřejmě nejsem,“ odpoví s pokrčením ramen a mě zaplaví vlna úlevy.

„Potřebuji, abyste předal zprávu svému Alfovi, nebo mě k němu dovedl, abych mu ji doručila sama. Ale je to naléhavé,“ vychrlím ze sebe.

„Zprávu mohu doručit.“

„Jeho smluvená družka se obřadu nezúčastní,“ oznámím mu.

„Chceš mi říct, že dohoda padla?“ zeptá se.

„Ne! Ne, najdou mu novou družku. Lepší,“ vypísknu a rozhlížím se po Alfovi Barrettovi. Modlím se, aby si pospíšil, než se Alfa Kravos vydá ven s očekáváním, že zahájí obřad, který se nekoná, alespoň zatím ne.

„A kdo by mohl být lepší než Alfova dcera?“ pozvedne obočí.

„Kdokoli by byl lepší než Tinsley,“ zamumlám si pod vousy.

„Pak bych si měl vybrat družku podle vlastního gusta,“ nabídne se. Vyděšeně na něj zírám, že mě vůbec slyšel, pak mi dojdou jeho slova a můj děs se změní v čirou hrůzu, když mi dojde, že mluví o sobě, což znamená...

„V-vy jste Alfa Kravos,“ zašeptám. Po páteři mi stéká uvědomění, když se přinutím pohlédnout do jeho pobavených očí. Právě jsem mluvila jako rovná s rovným s Alfou smrti. Se samotným Lykanským králem.

„Jsem?“ zeptá se a na plných rtech mu pohrává sebevědomý úsměv.

„M-myslela jsem, že budete vypadat jinak,“ zakoktám a lomím rukama, nejistá, jak se v přítomnosti krále chovat. Mám se snad poklonit?

„Čekala jsi tvář plnou jizev?“ nakloní se blíž a zašeptá. „Mám jizvy. Jen ne tam, kde je můžeš vidět, když jsem oblečený.“ Mrkne na mě a mně zrudnou tváře.

„Valerie,“ řekne Alfa Barrett a spěchá ke mně. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy byla ráda, že tohohle muže vidím, ale právě teď je to výjimka, protože odvede pozornost Alfy Kravose ode mě. „Doručila jsi tu zprávu Alfovi Kravosovi?“

„Informovala mě,“ prohlásí Kravos, oči opět upřené na mě, jako bychom vedli nějakou tichou bitvu, do které nejsem zasvěcena.

„Našel jsem vám za svou dceru náhradu,“ vychrlí Alfa Barrett s očima prosícíma o milost.

„To není nutné,“ řekne Kravos a znovu se otočí ke mně, víří kolem něj zlomyslnost. „Vyberu si družku sám.“

„Ano, to by bylo vzhledem k okolnostem zřejmě spravedlivé.“ Alfa Barrett mě popadne za paži a táhne mě pryč. „Pojď, Valerie, Tinsley tě potřebuje.“

Kravos majetnicky zavrčí, chytí mě za volnou paži a jemně si mě přitáhne k sobě. Šokovaně zalapám po dechu. Každý muž mě drží za jednu paži, a já zmateně vzhlédnu k Alfovi Kravosovi.

„Chci Valerii. Vezmu si ji jako svou družku,“ oznámí a mně vyschne v ústech.

„Mě?“ zasípám šokovaně, obočí mi vyletí až k linii vlasů, jak se snažím zpracovat jeho šílený požadavek.

„V žádném případě.“ Barrett si mě k sobě přitáhne silněji a Kravos s vrčením uvolní stisk, oči mu ztmavnou. „Alfo Kravosi, tu nechcete, nejsem si jist, zda si uvědomujete, že je to služebná. Stará se o Tinsley a –“ koktá Alfa Barrett a vypadá zpanikařeně.

„Valerie, přijímáš mou nabídku?“ zeptá se přímo mě.

„Ona nesmí mluvit sama za sebe,“ zasyčí Alfa Barrett a strčí mě za sebe.

„Myslím, že tomu nerozumíš, Barrette.“ Kravos k němu přistoupí blíž, jeho impozantní postava na nás vrhá zlověstný stín a ret mu cuká hněvem. „Buď dostanu Valerii, nebo tu budeme mít válku. Rozuměli jsme si?“

„Vy mě nechcete,“ zašeptám, když se natáhne kolem Barretta a přitáhne si mě k boku, ignoruje mé protesty. „Jsem nikdo. Nemám žádné postavení. Můj druh mě odmítl.“ Zoufale se mu snažím dokázat, že mě nechce. Že ho nakonec zklamu a on mě prostě bude muset zabít.

„Už jsem se rozhodl,“ otočí se ke mně. „Pokud chceš couvnout, řekni to teď a já připravím své válečníky k útoku. Nemám čas na to, abych v tobě vyvolával pocit, že tě chci pro tvé ctnosti nebo tvůj vzhled. Popravdě řečeno, jsi podivně malá a hubená.“

Jeho slova nejsou ani láskyplná, ani milá, a mám pocit, že jsem jen pěšák v nějaké hře. Přesto, čím víc o jeho otázce přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že tohle je moje cesta ven. Zapomeňte na ty roky utrpení nebo trápení, musím utéct.

Potřebuji někam jít, abych se nemusela dívat, jak muž, kterého miluji, vychovává dítě se ženou, jejímž životním cílem je dělat z mého každodenního života doslova peklo. Alfa Kravos možná vypadá jako anděl smrti, ale jeho nabídka je jediná, která mi slibuje nějaký život.

„Přijímáš to, Valerie? Ano, nebo ne?“ zeptá se ještě jednou. Skousnu si ret a pomalu přikývnu.

„Ano,“ zašeptám, hruď mě bolí a místnost se najednou zdá menší.

„Výborně.“

Následující okamžiky plynou v mlze. Někdo mluví, děkuje všem, že se sešli, nebo tak něco. Nedokážu se soustředit, protože jsem příliš zaseknutá v tom, že zírám na muže, který ze všech lidí nutí právě mě, abych byla jeho družkou. Ne, nenutí. Možná mě zachraňuje. Ale to taky nezní úplně správně...

Vezme mě za ruku a odvede mě doprostřed uličky, kde se postavíme čelem k sobě. Naše ruce zůstávají spojené a on se soustředí výhradně na mě.

„Já, Alfa Kravos ze smečky Zastřeného zatmění a Lykanský král, si vybírám tebe, Valerie ze smečky Obsidiánového vrcholu, za svou družku, svou Lunu.“

Jeho slova jsou pevná a konečná, mluví nahlas, aby to všichni slyšeli. Roztřeseně se nadechnu. Měla bych to být já, kdo říká tahle slova Jaceovi, kdo se zaslibuje Jaceovi, a přesto tu teď jednám se zlomeným srdcem a na základě impulzu. Doufám, že až o tomhle Jace uslyší, zraní ho to úplně stejně, jako jeho zrada zraňuje mě.

Kravos si odkašle, čímž mě vtáhne zpět do přítomnosti. Zavrtím hlavou, zavřu oči a soustředím se na daný úkol.

„Ehm – já, Valerie ze smečky Obsidiánového vrcholu, si vybírám tebe, Alfo Kravosi, za svého druha a svého alfu,“ řeknu tiše.

Kravos mi věnuje úsměv se semknutými rty a mé tělo bzučí elektřinou. Oči mu zčernají, když si mě přitáhne blíž k hrudi. Z jeho doteku vyšlehnou slabé jiskry a já z toho šoku zprudka nasaju vzduch. Netušila jsem, že i vybraní druhové mohou cítit jiskry, a srdce mi potěšením zabuší.

Možná to celé nakonec nebude tak špatné? Když je Jace mimo hru, nemám co ztratit. Kromě sama sebe, kdybych tu zůstala. Byla to moje jediná volba. Ne, byla to ta správná volba.

„Přestaňte!“ zaječí Tinsley a její hlas se odráží od stěn. Tváře má růžové a oči černé vztekem, jak se k nám žene ve svých šarlatově červených šatech, které jí těsně obepínají křivky.

Kravos uvolní své sevření a já si upravím šaty; jak ji sleduje, snese se na mě pocit děsu. Pohyb vzadu upoutá mou pozornost a srdce se mi zadrhne, když vidím Jacea. Oči má červené a oteklé a jeho tvář je plná rozporů, když mě sleduje. Vinou mi to trhá nitro a cítím, jak se mi hromadí slzy a hrozí, že se mi rozlijí po tvářích.

Tváří mi zničehonic projede palčivá bolest. Hlava mi odletí stranou a já mrkám, jak se snažím pochopit, co se děje. Když se otočím k Tinsley, ocitnu se tváří v tvář Kravosovým zádům. Stojí přede mnou v ochranném postoji.

„Zruš to,“ zavrčí Tinsley. „Vezmi zpět svůj nárok na něj, Valerie, a já ti tenhle průser odpustím.“

Kravos se zlehka zasměje, nakloní se blíž k Tinsley, která napřímí ramena a snaží se vypadat drsně, ale páchne strachem. Nedá se v něm číst; nakloní hlavu a sjíždí ji pohledem odshora dolů.

„Ty jí odpustíš?“ pronese Kravos znuděně. Udělá k ní hrozivý krok. „Myslíš si, že jsem hlupák? Já moc dobře vím, co jsi posledních několik měsíců prováděla,“ zavrčí a ona si odfrkne, jako by byl blázen.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ řekne chladně a odvrátí od něj zrak. „Nepochybně lži od nějaké služky.“

„Ona je Luna,“ ušklíbne se a udělá od ní krok zpět, jako by mu nestála za jeho čas.

Přesune se za mě a panika v Tinsleyiných očích zcela potlačí její obvyklou hnědou; jasně jí probleskuje žárlivost. Pohlédne na okraj místnosti, olízne si rty a přistoupí ke mně blíž. Kravos varovně zavrčí, ale ona ho ignoruje.

„Jace na tebe čeká,“ zašeptá, když se ke mně přiblíží, a srdce mi vynechá úder. Můj pohled sklouzne k němu u zdi, kde v jeho zasmušilé tváři vidím naději. „Miluješ ho odjakživa. Máš ještě čas to pouto obnovit. Dávám ti své požehnání, stačí jen vzít svou přísahu zpět.“

Kravos se zasměje, jako by to byl vtip, ale já se nepřinutím na něj pohlédnout. Moje srdce touží být s Jacem a znovu zažehnout naše pouto. Co si jen pamatuji, co může být dívka zamilovaná, moje srdce bilo pro něj. Moje kůže toužila po jeho doteku. Je opravdu možné vycouvat, zachránit pouto, které už bylo s Jacem přetrháno?

Podlehnu upřenému pohledu, který cítím z Kravose, a podívám se na něj přes rameno. V očích mu zablýskne, když se snaží ze mě číst. Pak se podívám na Jacea, který má v tváři vepsanou naději, jeho pozornost se upírá na mě. Kravosova tvář mi zablokuje výhled na Jacea, natáhne se a prsty mě chytí za bradu, aby se ujistil, že má mou plnou pozornost.

„Teď jsi moje, malá družko. Podívej se na něj ještě jednou takhle a já ho zabiju,“ zašeptá.