**POHLED KRAVOSE**

Něco ve mně praskne, když spatřím Valerii. V hrudi se mi vznítí vztek nepodobný ničemu, co jsem kdy cítil, a můj lykan se prodere na povrch dřív, než ho vůbec stihnu přivolat. Jakákoliv bolest z nehody se rozplyne a nahradí ji touha po pomstě; můj lykan zařve a my se vrhneme na hajzla, který ji má.

Nehne se, ani když má obrovská postava narazí do jeho hrudi. Hrudní kost mu praskne jako varování, než mi v uších zazní ostrý zvuk jeho lámajících se spodních žeber. Přirazím ho k hraně asfaltu; dopadneme na zem, načež z něj vyjde tlumené heknutí a z plic mu unikne vzduch. Jeho hlava se s tupým úderem odrazí o povrch.

Neztrácím ani vteřinu, rozkročím se nad jeho tělem a mé drápy na něj začnou pršet. S každým úderem se do vzduchu uvolní měděná pachuť krve, kapky dopadají na můj zvířecí čenich. Začne se smát, vydává zvrácený vlhký a bublavý zvuk. Posadím se a zmateně ho pozoruji. Poprvé si všimnu nejen červené barvy, která pohltila jeho oči, ale i prázdného pohledu, jako by zíral skrz mě.

Nakloním hlavu na stranu, sleduji krev hromadící se kolem něj a vstanu. Zdá se, že rudá barva z jeho očí mizí, vrací se do nich bělmo a odhalují se modré oči, které se zkřiví bolestí. Tvář se mu zdeformuje a vyrazí ze sebe výkřik, jak ho pohltí zranění, která jsem mu uštědřil. Začne se zmítat, pak se mu oči obrátí v sloup a tělo ztuhne.

Co to sakra bylo?

„Alfo!“ uslyším, jak Vance křičí mé jméno. Otočím se právě včas, abych zachytil vlkodlaka, jak se vrhá na mou tvář.

Drápy se mi zaryjí do jeho masa, zatímco uhnu stranou a otočím se. Jeho tělo mrštím proti autu, které do nás narazilo. Jeho tělo narazí na rozeklaný kus plechu, který mu projde zády a trčí skrz hrudník. Když svezu zrak zpět k Vanceovi, promění se do své lykanské formy a vyrazí k nehybnému tělu Valerie. Odhání dva cizí muže. Sevření v hrudi mě donutí udělat krok k ní a napravo uvidím další tělo.

Odkud se ti chlapi k čertu vůbec berou?

Zadní stranu mého stehna popálí bolest; zasyčím, otočím se, abych se podíval dolů, a zahlédnu vlčici, jak se mi zakusuje do nohy a pak odskočí připravená k boji. Srst se jí zježí a zakrvácené rty se zkroutí a provokují mě, zatímco se po ní snažím natáhnout drápem. Je rychlá, mnohem rychlejší než ti dva hajzlové.

Udělám krok vpřed, abych na ni zaútočil, když uslyším zvuk na betonu. Křupání rozbitého skla, jako by někdo něco tahal, a dojde mi, že tahle děvka se mnou bojovat nechce. Ona je tu jen jako odvedení pozornosti.

Otočím se na patě a sprintuji k Valerii, ignoruji váhu vlčice, která se mi zavěsila na záda a zarývá do nich drápy. Odeženu od sebe bolest jejího neúnavného kousání a zaměřím se na muže, který táhne Valerii. Vypadá úplně stejně jako ten první: mrtvolné červené oči bez jakéhokoli výrazu.

Zaváhám jen na malý okamžik, než se dostanu natolik blízko, abych na něj zaútočil. Ale místo toho, abych ho povalil, chytím ho za krk, vztekle zařvu a zvednu ho do vzduchu. Pustí její kotník a podívá se směrem do lesa za mnou. Cítím další váhu na zádech, pramínek krve stékající mi po kůži, a má frustrace vyvrcholí; prsty mi zacukají a mými zvířecími drápy mu rozdrtím průdušnici.

S vrčením ho pustím na zem a natáhnu se přes rameno, snažím se popadnout tu bestii na mých zádech, ale minu. Zkusím to znovu. I tentokrát mým drápům unikne. Ve frustraci se nechám padnout na záda. Má obří postava tvrdě narazí na její osrstěné tělo a uvězní ji mezi mou čirou vahou a neústupným asfaltem. Cítím, jak jí křupou kosti a pode mnou se rozlévá vlhkost její krve.

Svalím se z ní a odplazím se k Valerii. Kleknu si a nevím, jak ji uchopit. Ve své lykanské formě měřím snad dva a půl metru. Jsem napůl muž a napůl zvíře, tělo mám pokryté svaly a srstí, ale moje drápy... Jsou nebezpečné a mohl bych jí ublížit. To poslední, co bych chtěl, je ublížit jí ještě víc. Nakloním se dopředu, paže kolem její pihovaté tváře, a všimnu si krvavé rány nad okem.

Můj lykan zakňučí, skloníme hlavu a přitiskneme chladný čenich k její tváři, doufáme, že ji to probere, i když ona se ani nehne. Slyším tlukot jejího srdce, cítím její teplý dech, takže vím, že je naživu, ale rychle ztrácí krev a její noha potřebuje akutní péči.

Uslyším řev Vanceova lykana a vidím, jak padá na kolena před třemi vlky s červenýma očima. Vyrazím k nim, ale v periferním vidění zachytím pohyb dalších nepřátel, a naštvaně, hluboce zavrčím. Kde je sakra zbytek mé smečky, který se mnou cestoval? Pokud se k Vanceovi nedostanu, zřejmě zemře. Ale já odmítám nechat Valerii na milost těm hajzlům, kterým svrbí ruce.

Zakňučím jí do ucha, mé jako břitva ostré drápy opatrně sklouznou pod ni a přitáhnu si ji k rozbouřené hrudi. Běžím k Vanceovi, svírající svou Lunu co nejblíže u sebe, postavím se za muže nejblíže mně, zakousnu se svými tesáky hluboko do zpoceného krku jednoho z nich.

Teplá krev se mi rozleje po jazyku a má bestie vzrušeně zapřede. Otočím se na obřích nohách, s úskokem zubů prokousnu jeho obratle a mírně se předkloním, abych zajistil, že už se nepřiblíží natolik blízko, aby sáhl po Valerii. Pak trhnu hlavou doleva s rychlým křupnutím, a jeho tělo povolí.

Vance využije okamžiku a vrhne se po nohách druhého, drápy se mu zaryjí do masa až ke kosti stehenní. Udělám dva kroky k poslednímu zmetkovi, který se ke mně otočí, ale srazí ho k zemi někdo v lidské formě. Dopadne na něj, pěstí buší muži do obličeje, a pak se těsně před tím, než ho zabije, zastaví.

„Chceš ho živého?“ zeptá se Reid, můj beta, a zaplaví mě pocit úlevy. Zavřu oči a můj lykan ustoupí, s vědomím, že se nám dostalo pomoci.

„Bude k ničemu. Podívej se na jeho oči. Myslím, že si nebudou nic pamatovat,“ zamumlám, jdu k němu. Vance dýchá nahlas, je zkrčený, ve tváři už je stejně červený jako jsou jeho vlasy, a pohlédne vražedně na Reida.

„Zajímavé,“ procedí Reid, poté se skloní a muži rychle a bezbolestně zlomí vaz, načež k nám dojde.

„Jdeš pozdě,“ zasyčí Vance, který se staví zpátky na nohy.

„Měl ses potkat s námi ty, Vancei. Ne naopak,“ připomene mu, pak lusknutím pošle signál jednomu z našich bojovníků, ten mu hodí tašku s oblečením.

Reid po Vanceově obličeji mrští kraťasy. Vance ho zachytí, zavrčí a natáhne si ho na obnaženou dolní půlku. Natáhne ruku a podá mi tepláky, povytáhne obočí, když vidí, že já váhám nad propuštěním Valerie.

„Čekáš, že ti je obléknu já?“ zeptá se s úšklebkem a já na něj zpražím pohledem.

„Okamžitě potřebuji léčitele. A nějaké měkké místo, kde bych ji mohl uložit,“ poručím mu.

„Tráva je kousek za—“

Zavrčím svým tónem Alfy a jeho oči se šokovaně rozšíří. Pokročí kousek ke mně, ve tváři se mu zračí frustrace.

„Jsem tvůj beta, ale zároveň i bratr, Kravosi. Pokud ti nějaká varianta nevyhovuje, použij slovník dospělého kluka, a ne hlas Alfy.“

„Ona je tvá Luna, Reide,“ procedím. „Myslíš, že jí na trávě bude dobře?“

„Když není jinde místo?“ odfrkne si. „Pak ano.“

„Alfo, já ji vezmu,“ nabídne náš zdravotník, válečník, který ke mně natahuje ruce. Zamračím se, ukročím a přitisknu si ji blíž.

„Ne,“ zavrčí a Reid se zamračí.

„Požádal jsi o léčitele,“ připomene mi. Ona mi zaskuhrá v rukách, bolest se probudí v jejím těle.

„Slibuji, že k ní budu opatrný,“ ujistí mě zdravotník; já jí posléze nerad odevzdám, on se otočí a utíká dál.

„Tohle že je naše Luna?“ procedí Reid, když se trefí tepláky na mé břicho.

„Ano,“ odvětím a s velkou nevolí vsunu nohu do teplákových kalhot.

„Nevypadá zrovna extra,“ povytáhne obočí. Ztuhnu a tělem mi projede vlna hněvu, načež mi cukne ret a připomenu si, že vlastního mladšího bratra nemohu zabít. I když mě zrovna opravdu se*e.

„Dej si pozor na to, jak o ní mluvíš,“ řekne Vance, který sem dojde.

„Dej si pozor, jak se bavíš ty se mnou,“ odsekne Reid na oplátku. „Jsem ti nadřízený.“

„Dost!“ zavrčím. „Zakazuji vám takhle nemístně mluvit o tom, co je mé.“

Reidovo obočí vylétne překvapením nahoru.

„Tvoje? A já myslel, že to spojení ani nemáš v plánu provést...“

„Věci se změnily,“ zamumlám, mířím směrem, kterým odnášeli Valerii. Vidím rychlou kontrolu jejích ran a pak začnou chystat bylinky pro zastavení krvácení a otupení bolesti.

„Věci se změnily? Jako co?“ odfrkne si Reid. Sevřu rty a ještě jednou po ní střelím pohledem. „Opovaž se mi říct, že ona je tvoje druhá osudová družka.“

Vydechnu a otočím se, dívám se zpátky na něj. On si vjede rukou do vlasů a jazykem přejede zuby.

„Do prdele! Ona je, že jo?“