Zírám na Kravosova záda; měsíční světlo proniká dovnitř a zvýrazňuje zubaté, vystouplé jizvy, které pokrývají jeho kůži. Prsty mě svrbí touhou se jich dotknout, přejet po nich dolů pod lopatku a přes páteř, ale neudělám to.

Nemýlil se, když říkal, že má mnoho jizev, jen ne na tváři. Hluboká rána upoutá mou pozornost; mírně se posadím a nakloním se, abych na ni lépe viděla. Vypadá to jako stopy po zubech a kousek jeho masa byl vyrván.

Moje ruka nad ní jemně přeletí, jeho horká kůže do mé paže a přímo do hrudi vyšle vzrušení. Co prožil, že má tyhle jizvy? S kým bojoval a jak strašná byla jeho bolest? Otázky se derou do popředí mé mysli a já si uvědomím jedno. Navzdory všemu, co se děje, odmítnutí, spárování – tedy alespoň verbálnímu spárování – s nejděsivějším chlapem v říši lykanů a vlkodlaků, on je prostě jen muž.

„Hnusí se ti?“ zeptá se. Trhnu sebou, ruka mi odskočí z jeho kůže a hořím hanbou, že mě přistihl.

„Kde jsi k nim přišel?“ zeptám se. Kravos se na posteli posadí, svaly na zádech se vlní kolem jizev, které tvoří většinu jeho kůže.

„Hnusí se ti?“ zeptá se znovu a já se zamračím.

„Samozřejmě že ne,“ odpovím mu, i když se nezdá, že by mi věřil. Odfrkne si a sáhne po tričku. S těžkým povzdechem si ho přetáhne přes hlavu, pak se na mě ohlédne přes rameno.

„Kdy odjíždíme?“ zeptám se a změním téma. Sleduji, jak si navléká džíny a míří ke komodě.

„Už chceš jet?“ zeptá se, zastaví se a podívá se na mě přes své široké rameno.

„Ano...“ přiznám.

„Pak odjedeme hned,“ řekne. „Všechny tvé věci byly sbaleny a naloženy do auta už včera v noci.“

„Ale jsou dvě hodiny ráno...“ řeknu mu s otevřenou pusou při pomyšlení na to, že se nebudu moct rozloučit s Jacem. Ať už je to odmítnutý druh, nebo ne, on byl tak dlouho tím jediným světlým bodem mého života.

„Chci prostě být doma se svou Lunou.“ Probodne mě pohledem a já nasucho polknu. „Smečka tě ráda pozná.“

Cítím, jak mi v mysli opět stoupá ten hustý sliz hanby, a odvrátím zrak. Jeho smečka mě bude nenávidět, až ucítí, jak jsem slabá. Budu pro smích i tam? Nebo ještě hůř, jsem pro něj opravdu jen prostředek k dosažení politického prohlášení, zatímco má ve své smečce někoho jiného?

To by vysvětlovalo jeho touhu dostat se domů. Jeho nechuť k intimnostem, které partnerské pouto předepisuje, a i když jsme se políbili, cítila jsem jeho zaváhání. Při té myšlence mě pálí v hrudi. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a snažím se na to nemyslet. Vím, že nemám právo se zlobit. Jsem sotva opravdový vlkodlak. Samozřejmě, to je ten důvod, proč si vybral právě mě.

Jsem slabá, dá se mnou snadno manipulovat a je méně pravděpodobné, že bych si stěžovala na to, že má oblíbenou milenku. A proč by neměl? Ne, že bych mu mohla slíbit silné dědice. Ne, jsem figurka.

Pěšák na jeho šachovnici, pomocí kterého rozšíří svůj dosah ve společenství vlkodlaků a lykanů. A to mi nevadí. Asi. Ale pokud by to byla pravda, tak proč je mi z té představy na zvracení?

„Co se ti to honí hlavou?“ zeptá se jemně. Zvednu oči a můj pohled se srazí s tím jeho. Vynutím si úsměv. Zdá se, že mi to nevěří, i když neřekne ani slovo.

„Jen se těším, až tohle místo opustím,“ odpovím popravdě.

„Dobře. Vance tu bude za chvíli a odvede tě k SUV.“

„Vance?“ zeptám se.

„Ten zrzek. Trénuje na gamu,“ odpoví. Přikývnu, jako bych věděla, co to znamená. Nikdy jsem nerozuměla roli gamy, jelikož ne všechny smečky, jako například ta naše, ji mají.

„Není to projev neúcty odejít bez informování alfy?“ zeptám se a on se zasměje.

„Není projev neúcty, když je Luna fyzicky napadena dcerou alfy?“ oplatí a já se zahanbeně odvrátím.

Klepání na dveře mě vysvobodí z ticha, které místnost naplnilo, a vstoupí Vance, na tváři vzrušený úsměv.

„SUV právě přivážíme. Můžu Lunu Valerii odvést ven, abys mohl jít vyřídit ta srdečná loučení?“ podívá se na nás oba. Střelím na něj okem; upírá zrak na mě a usmívá se.

„Není třeba. Na neúctu se musí odpovědět neúctou. Pokud bude mít Barrett s naším odjezdem problém, ozve se mi a já ho pak mohu seznámit s urážkami jeho dcery,“ řekne a kráčí ke mně.

Jeho velká, teplá ruka pohltí tu mou, drobné jiskřičky z našeho nového pouta mi projedou kůží a on mě vede vedle sebe. Není úplně snadné stačit kroku muži, který je o dobrých třicet čísel a víc vyšší než já, ale snažím se přidat.

Nikde není ani noha, když vyjdeme z předních dveří a nasedneme do černého auta. Vance vskočí na sedadlo spolujezdce a Kravos se nasouká vedle mě, jeho tělo je impozantní a zabírá více místa než tělo obyčejného člověka. Znovu si uvědomím, že je to obrovský jedinec. A jedinec, jehož stehno je přitisknuté k mé noze.

Jak jedeme, míjíme stromy, měsíční světlo dopadá na krajinu a obestírá ji krásnou září, obkreslující všechno to, co jsem v téhle oblasti ještě nikdy neviděla.

„Bude se ti stýskat?“ zeptá se Vance ze předního sedadla, zatímco sleduji kilometry ubíhající mezi mnou a smečkou, které jsem říkala domov. Smečkou, která na mě shlížela zpatra a jejíž členové měli jako životní náplň mě neustále shazovat.

„Ne,“ řeknu pevně, protože jistojistě vím, že po téhle smečce se mi stýskat nikdy nebude.

Jediný, po kom se mi bude stýskat, je Jace. Žaludek se mi zhoupne při pomyšlení na něj, začnu se na sedadle ošívat, snažím se najít pohodlnou pozici a vytěsnit ho z mysli. Na pažích mi naskočí husí kůže, když pomyslím na to, jaký život mě čeká. Jaká bude moje nová smečka a zda mě někdy přijmou za svou pravou Lunu.

Z Kravose se line teplo. Vzhlédnu k němu a přistihnu ho, jak mě s pobaveným výrazem sleduje. Pak se zamračí, ruka se mu zvedne, přejede mi přes zadní stranu sedadla, ruka mu spočine na mém rameni a jemně mě přitáhne na svou širokou hruď. Oči se mi zvrátí v sloup, to teplo mě obklopí a já nedokážu zadržet povzdech, který se mi vyloudí ze rtů.

„Je ti zima,“ zamumlá a já zavrtím hlavou.

„Už ne... děkuji,“ nabídnu mu odpověď, ale on nezareaguje. Pak si odkašle, palcem mi krouží po rameni, jako by najednou znervózněl.

„Co děláš ráda, Valerie?“ zeptá se a já skloním hlavu k rameni a zamyslím se.

„Když mám čas, ráda čtu,“ odpovím, ale zdá se, že to ho neuspokojí.

„Mám na mysli, jaké máš koníčky? Nemohla ses snad věnovat Tinsley úplně pořád?“

„Nejsem si jistá, co očekáváš, ale já nemám žádný talent, Alfo.“

„Kravos. Pro tebe jsem jen Kravos,“ zašeptá a nakloní hlavu blíž.

„Ano — Kravosi,“ řeknu a přísahám, že cítím, jak se zachvěl.

„Nekreslíš? Nebo nezahradničíš, či dokonce nezpíváš?“

„Ha!“ zachichotám se. „Ke kreslení bych potřebovala materiál, který by mi nebyl dopřán. Zabila bych i zahradu, kdybych nějakou měla. Nikdy bych se jí nemohla věnovat tolik, kolik by potřebovala.“

„A zpívání?“ zadumá se a já zavrtím hlavou.

„Zpívám příšerně,“ řeknu s tichým zasmáním.

„O tom pochybuju,“ pronese mile a já se na něj poprvé usměji opravdovým, nevystrašeným úsměvem. „Zazpívej mi něco.“

„To určitě ne. Pokud tě neodradilo mé postavení, můj zpěv to určitě zvládne. Bylo mi řečeno, že můj hlas je tak strašný, že by mohl zabít každého chudáka, který by ho musel poslouchat.“

„Tak v tom případě hádám, že ti jen tak lekce zpěvu platit nebudeme,“ zavtipkuje a já zjišťuji, že se vedle něj cítím uvolněně. „Budeš si muset vymyslet nějaké koníčky nebo zábavné věci, které bys chtěla dělat. Jako Luna budeš zaneprázdněná, ale budeš mít i volný čas na to, aby sis mohla užívat, cokoli si budeš přát.“

„No, opravdu ráda čtu.“

„Tak to bys měla využít tu obrovskou knihovnu, kterou máme.“

Oči se mi rozzáří nadšením. „My máme knihovnu?“ zeptám se a natočím se k němu.

Kravosovy oči se rozšíří, ústa se mu pootevřou. Trhne si mě blíž ke svému tělu a vzduchem se rozlehne hlasitá, tříštivá rána. Sklo se rozbije a mé tělo se vznese, načež tvrdě narazí do střechy auta. Naše těla se převalují, Kravos se mě snaží držet, zatímco já se pokouším zabořit hlavu do jeho mohutné, bezpečné hrudi.

Připadá mi, že se převalujeme celé věky, každý tvrdý dopad mi do hloubky pohmoždí kosti až do toho posledního. Nohou mi projede křupnutí a za ním následuje bolest. Zprudka se nadechnu a vyjde ze mě vzlykavý výkřik. Když se podívám na svou nohu, zatočí se mi hlava; kolem mě se tvoří kaluž krve a já se soustředím na bílý ostrý předmět trčící z mého masa.

„Je to...“ zamumlám, než klesnu zpět, mám závratě a při pohledu na svou kost prorážející stehno mi do úst hrkne žluč.

Bolest s každou vteřinou nabírá na intenzitě. Natáhnu ruku a nahmatávám Kravose. Chytí mě čísi ruka. Pevně se jí držím a čekám, až mě vytáhne do bezpečí. Po tvářích mi stékají slzy, když mě zhruba vyprostí ze zprohýbaného plechu a pak zmizí.

Cítím jeho ruku na kotníku a najednou za mě zatáhne. Až z toho vykřiknu v naprosté agonii a před očima mi začnou tančit mžitky.

„Kravosi,“ zakňourám v naději, že ho přesvědčím, aby přestal. „Prosím...“

Vím, že má slova jsou slabá, sotva slyšitelná, protože mé vědomí slábne.

„Valerie!“ slyším ho křičet a donutím se podívat se za sebe, kde ho vidím, jak ke mně kulhá, zatímco mě táhnou pryč. Bolest vystřídá čirá hrůza, když mě ta osoba přestane vléct a ledabyle upustí mou nohu na zem.

„Na tuhle část nemusíš být vzhůru,“ zamumlá hluboký hlas a přistoupí ke mně. Tvář mu ztmaví kapuce, i když vidím rudou záři v jeho očích. Pak mě do tváře s tupým úderem zasáhne nějaký předmět a svět se pomalu rozplyne. Poslední, co vidím a slyším, jsou Kravosovy divoké oči a řev jeho zvířete probouzejícího se k životu.