Bylo poledne, když jsem se konečně probrala ze spánku. Stejně jako ráno jsem jen ležela v posteli, obličejem k oknu, a tupě do něj zírala, protože jsem neměla co na práci a bála jsem se opustit pokoj, abych nezkřížila cestu Deaconovi. Ne že by ho cokoli zastavilo, kdyby se rozhodl do pokoje vejít.

S povdechem jsem se chytila za břicho, když mi v něm zakručelo a upozornilo mě, že jsem od včerejšího