Alaric nedokázal odtrhnout oči od Lyřiných nohou. Odpolední slunce, jasné a neúprosné, zachycovalo každou nerovnost a prohlubeň svraštělé kůže. Nebyly to jen jizvy; byla to mapa utrpení. Silné, voskově bílé skvrny na jejích kotnících a nártech – neklamné známky těžkých omrzlin – se mu vypálily do sítnice.

Vzpomněl si na tu noc. Na tu vánici. Na mrazivý vítr, který na kůži působil jako sklo. Našel