„Tys mě PRODALA?“ vyhrkla Freya a v hlase jí zněl naprostý odpor.

„Zaplatil za tebe padesát tisíc dolarů. Co jsem měla dělat? Jsi koupená a zaplacená,“ prohlásila Eleanor, Freyina macecha.

„Já se vdávat nebudu.“

„Ale ovšemže budeš! Už nám zaplatil! Jakmile dokončíš vysokou školu, vdáš se. Konečně jsem našla muže, který s tím souhlasil.“

Eleanor zvedla fotografii staršího muže. Pletnatý, tlustý, ošklivý. Bylo mu minimálně přes padesát. Freye bylo teprve jednadvacet.

Ve Freye vzkypěl hněv. „Mám přítele! Nejsem tvůj majetek, abys mě prodávala! Proč jsi tomu starci neprodala Sloane?“

Než se Freya stačila nadechnout, Eleanor jí uštědřila tvrdou facku.

„Ty hloupá krávo! Už za tebe zaplatil! A ty peníze jsou pryč! Buď si ho vezmeš, nebo budu muset prodat dům!“

„Měla bys být ráda, že si někdo vůbec myslí, že za něco stojíš,“ rýpla si Sloane.

„Dům prodávat nebudeš a já si toho chlapa nevezmu! Ty peníze splatím sama!“ Freya bez jakýchkoli svých věcí vyběhla z domu rovnou do deště.

Eleanor byla zlá mrcha, ale tohle bylo dno i na ni.

Freya byla *prodaná*. Chtělo se jí plakat a křičet zároveň. Slzy se jí mísily s deštěm a po chvíli už mezi nimi nepoznala rozdíl.

*Wes,* pomyslela si. *Musím ho vidět.*

Když byla s ním, všechno bylo vždycky lepší. Wes dokázal zařídit, aby se špatné pocity rozplynuly. On byl ten, koho si měla po promoci vzít. Ne nějaký úchylný starý chlap. Pocházel z bohaté rodiny. Možná by jí s tím mohli pomoct.

Vyrazila k Wesovým kolejím. Déšť náhle ustal. Kdyby odpoledne tak nelilo, domů by se vůbec nevracela.

Poslední věc, kterou Freya chtěla, bylo jít domů. Nebyl to domov. Aspoň ne pro ni. O matku přišla, když byla malá, a její otec byl od té doby v různých fázích opilosti. V jednom ze svých střízlivějších momentů se znovu oženil. Eleanor byla zpočátku milá. Přišla se svou vlastní dcerou Sloane. A zdálo se, že rozšíření rodiny otci prospělo. Aspoň na chvíli. Brzy se však vrátil ke svým starým zvykům. Pil už od devíti ráno. Nikdy jim neublížil, o to se postarala Eleanor. Byla to ztělesněné zlo.

Freya se ve vlastním domě stala služkou. Její otec žil v neustálém alkoholovém opojení. Freya si nebyla jistá, jestli v něm vůbec ještě někdo zbyl. Eleanor toho využívala a nutila Freyu dělat úplně všechno. Eleanor ani Sloane nikdy nehnuly prstem. Tedy pokud to nebylo proti Freye.

Pohled na dům byl hořkosladký. I když v něm měla drahocenné vzpomínky na dětství, skrývalo se v něm i hluboké trauma z týrání, kterému ji Eleanor vystavovala. Studený déšť ji promáčel až do morku kostí.

„Jen si rychle něco vezmu a půjdu,“ ujišťovala se Freya to odpoledne, než vešla do domu. Šla k zadním dveřím a modlila se, aby bylo odemčeno.

Jakmile se přiblížila, zasáhly ji známé zvuky.

„Ty neschopný budižkničemu! Proč už prostě neumřeš? Živý pro mě nemáš žádnou cenu!“ Eleanořin jedovatý křik otřásal celým domem.

Tenhle dům byl kdysi tak šťastným místem. Ta radost už existovala jen v Freyině paměti. Dům byl temný a pustý. Eleanořin křik a hučení televize přehlušily zvuky Freyina plížení. Aspoň si to myslela.

Právě když došla ke svému pokoji, sevřely jí pas něčí paže.

„Freya! Takhle se tu plížit ve tmě! Co si myslíš, že děláš?“ vypískla Sloane a její stisk kolem Freyina těla zesílil.

Freyino tělo ztuhlo. Tohle bylo to poslední, co si přála.

Eleanor byla zlá, ale Sloane nebyla o nic lepší. Často se přiživovala na Eleanořině krutosti. Sloane v tom vyloženě rozkvétala. „Mami! Koukni, kdo se nám tu snaží vyhnout!“

Eleanor rázovala z obývacího pokoje a zúžila oči na Freyu.

„Co tu sakra chceš?“ zaječela. Sloane ji pustila a škodolibě se zachichotala.

„Potřebuju si vzít nějaké věci,“ povzdechla si Freya.

„Ty a ten tvůj ztroskotaný otec jen berete, berete a berete! Ani jeden z vás do téhle rodiny ničím nepřispívá! Posledních deset let jsem nás držela nad vodou já! A ty! Ty jsi jen osina v zadku!“

„Pracuju ve třech zaměstnáních na částečný úvazek a přitom studuju denní studium! Platím ti pět set dolarů měsíčně! Každý víkend tenhle dům uklízím! Co víc ode mě chceš?“ namítla Freya.

„Ceny rostou. Nemáš být náhodou vzdělaná? Tvůj otec nás tak zadlužil! Už si nemůžu nic dovolit!“

Freya už byla z těch hádek unavená. Byla jí zima a byla mokrá. Chtěla jen odejít.

„Nemám energii se tu s tebou dohadovat. Jen si vezmu věci a jdu –“

Myšlenku jí přerušil náhlý déšť. Musela běžet bouřkou, a s vodou cákající na všechny strany se nakonec dostala k Wesovým kolejím. Freya zaklepala na dveře a čekala. Dveře se otevřely a ona doufala, že na druhé straně uvidí svou spásu.

„Wesi! Já –“ zarazila se, když se místo něj objevil Wesův spolubydlící. „Aha, promiň, že tě otravuju.“

„Freyo, jsi úplně promoklá. Jsi v pořádku?“

„Jo, promiň. Je tu Wes? Potřebuju s ním mluvit.“

„On je…“ řekl jeho spolubydlící. Podrbal se na zátylku a sklopil oči. „On tu není. Před chvílí někam vyběhl. Říkal, že má něco… neodkladného.“

Freya se cítila provinile. Wes byl pod velkým tlakem své rodiny a obvykle měl hodně práce, aby splnil jejich nároky. Měla vědět, že se nemá takhle nečekaně objevit.

„Aha. To je v pořádku. Chápu to. Díky. Zkusím mu zavolat později,“ usmála se a otočila se k odchodu.

„Freyo?“

„Ano?“ Freya se otočila a uviděla Wesova spolubydlícího, jak k ní natahuje ruku se smutným výrazem ve tváři. Zdálo se, že s něčím zápasí, ale pak zavrtěl hlavou, jako by si to rozmyslel.

„Nic. Dávej na sebe venku pozor, jo?“ Nabídl jí úsměv a zavřel dveře.

Freya se vlekla zpátky na svou kolej, těžká vodou, smutkem a lítostí. *Tak to bude praní nahatá,* vtipkovala pro sebe. Po dni, který se jí zdál nejdelší v životě, se konečně dostala na chodbu svých kolejí. Když se blížila ke svému pokoji, zdálo se jí, že slyší své jméno.

„Co dalšího se dneska ještě může stát?“ zašeptala si pro sebe. Jak se blížila, hlasy byly zřetelnější.

„No tak, **Wesi**,“ zašvitořil odporně sladký hlas. „Nakonec si mezi námi budeš muset vybrat. Řekni mi, zlato. Která z nás to je? Koho doopravdy miluješ?“