Když Lo zavrčela na postupujícího samce, nedokázala by říct, kdo z nich byl překvapenější. Tohle kráčející monstrum bylo pravděpodobně v šoku, že se na něj nějaká samice odvážila vycenit tesáky. Lo byla v šoku prostě proto, že ty tesáky *měla*.

Při bližším zkoumání sice její špičáky nevyjely ven, ale dásně ji bolely způsobem, který už dlouho nezažila. Náhle ji zaplavilo prvotní puzení se chránit, tak silné, jaké nepocítila od noci, kdy zemřela Lana. V hrudi jí znovu zamrazilo, a kdyby se Lo už teď nechoulila na podlaze, pravděpodobně by ji to srazilo z nohou. To chvění, ta hypersenzitivní ostražitost a úzkost, kterou pociťovala… nebylo to náhlé, cítila, jak se v ní Nyssa probouzí celou noc. *Ale proč zrovna teď?*

Těžké boty se zastavily přímo před Lo a ona se octla tváří v tvář obrovskému, rozzuřenému samci, kterého právě veřejně vyzvala.

„Cítíš se bojovně, ty mrcho?“ zavrčel jí do obličeje. Nyssa sice možná byla přítomná, ale zdálo se, že k ní Lo nemá o nic větší přístup než v Obsidiánovém vězení. Další odpor vůči tomuhle psychopatovi by ji jen stál život. „Mluv,“ přikázal jí.

„N-ne.“

„Ne, *co*?“

„Ne, pane,“ zamumlala Lo s pohledem sklopeným k zemi.

Samec, zřejmě uspokojen její rychlou poddaností, vycenil zuby v sadistickém úšklebku a odkráčel zpět ke kňučící servírce.

„Vidíš,“ posmíval se jí. „Tvoje kamarádka to chápe. Odmítnout mě a mé přátele nebylo zrovna pohostinné, že?“ Popadl sklenici z vedlejšího stolu a naplnil ji tmavě červeným vínem. Dřepl si před ženu a přitiskl jí sklenici k třesoucím se rtům. „Vraťme se k zábavě, ne? Pij.“

„No tak, nech toho, Lazarusi!“

„Kámo, děsíš ty holky!“

Lo si nebyla jistá, co se u těch idiotů změnilo, ale show už je zřejmě nebavila. Hlasy v místnosti se začaly ozývat na obranu vzlykající dívky na zemi.

„Nic nedělám, jen té holce nabízím drink!“ zařval na čím dál víc nespokojený dav. „Co je? Všichni pijeme, ty jsi naše hostitelka, bylo by neslušné, kdyby sis taky nedala šálek.“ Prudce se k ní naklonil a znovu ji tísnil svým tlustým, odporným ksichtem. „Nechtěla bys, aby slečna Vesper slyšela, že jsi neslušná, že ne? Už teď jsi špatná servírka!“

„N-ne, pr-prosím…,“ začala dívka znovu usedavě vzlykat.

V hrudi Lo zavibrovala energie, která jí říkala, že tohle je její šance vypadnout z tohohle příšerného divadla. Většina hostů se zdála být na straně té dívky, takže nastal čas odejít, dokud byl ten kretén a jeho kumpáni zaneprázdněni.

*Zaneprázdněni terorizováním dívky, zatímco ty utíkáš*, Lo potlačila neodbytný hlas v mysli, který jí říkal, jaká je zbabělec. Už to věděla, ale teprve teď si začala uvědomovat, o kolik už přišla, a neměla zájem riskovat víc sebe sama pro boj, který od začátku nebyl její.

Opatrně, aby nepoutala nechtěnou pozornost, se Lo rychlým a tichým krokem vydala ke dveřím. S každým krokem se v ní Nyssa zmítala.

Dříve nepřítomná šelma dávala svou přítomnost plně najevo, prakticky se kroutila a drápala do neviditelných pout, která ji držela v kleci pod kůží Lo. Byla si jistá, že kdyby Vlčice mohla, vyrazila by ven a vynutila si vzácnou proměnu, ale co přesně by udělala, to Lo nedokázala určit.

V tu chvíli ji hnal vpřed čistě instinktivní pud, ale signály přicházející od Nyssy byly zmatené a protichůdné; bojuj, chraň, utíkej, *utíkej, UTÍKEJ!*

Jako by jí byl v patách démon, Lo poslechla tichý příkaz a vrhla se ke klice dveří. Pocit horka rozlévajícího se na zátylku jí prozradil, že byla spatřena, ale na tom nezáleželo – za pár sekund bude pryč. Oznámí ochrance, že večírek v 803 se vymkl kontrole, ale co se týče Lo, její práce zde skončila –

„Stůj.“

Samec nezvýšil hlas, aby vydal rozkaz, ale jeho hluboký, chraplavý hlas přesto zazněl hlasitě a jasně. Broušený křišťál se zařezával do sevření, jímž Lo svírala ozdobnou kliku, ale zůstala stát jako přikovaná. Samozřejmě, že ano.

To je to, co uděláte, když vám váš Alfa vydá rozkaz.

„Otoč se.“

Zdálo se, že Nyssa se v hrudi Lo snaží co nejvíce zmenšit. Bylo to přesně to, co chtěla udělat i Lo, co by udělala na místě Nyssy, ale obě věděly, že už je pozdě. Kořist byla spatřena a predátor byl připraven k útoku.

Navzdory celkovému hlukuparty začali ostatní hosté jeden po druhém vnímat nebezpečnou energii, která v místnosti zavládla. Do jejich orgií nečekaně vnikl skutečný svět a zkazil jim jejich zvrácenou zábavu. S grimasou sevřela Lo kliku ještě silněji, připravená uprchnout – z místnosti, z klubu, bylo jí to jedno. Potřebovala být *pryč* od něj a od každého ošklivého pocitu, který v ní oživil.

„Nebudu se opakovat.“ Jeho už tak drsný tón získal ostrost břitvy.

Lo potlačila úzkost a udělala, co se jí řeklo. Když se otáčela, nespouštěla oči z podlahy před sebou, ruku stále křečovitě zaklesnutou do dveří jako do záchranného lana.

„Podívej se na mě, Lo.“ Mluvil přímo k ní; nevázanost probíhající ve zbytku místnosti jako by se vytratila, až v tomhle napjatém okamžiku zbyli jen oni dva.

Lo zvedla bradu, nejistá si svým dalším krokem. Nechtěla v téhle interakci pokračovat, ale když už k tomu byla nucena, nemohla ignorovat tu svou ubitou část, která se chtěla vzepřít osudu a vzít si zpět aspoň trochu kontroly, kterou jí *tenhle* male ukradl.

*Co jiného mi ještě může udělat? Před třemi lety jsem neudělala nic špatného a neudělala jsem nic špatného ani teď.*

Nyssa zakňučela a Lo si vzpomněla na své křečovité sevření kliky a na servírku obtěžovanou na druhé straně místnosti. *Podívej se, co z tebe udělal, Lo*, zatnula zuby. *Tohle nejsi ty.*

V tu chvíli se Lo rozhodla, že ať se stane cokoli, s krčením se skončila. Ztratila kontrolu nad vším, nad každým ideálem, který kdy měla v troskách, v něž se její život proměnil. Ta *jediná* věc, o jejímž navrácení mohla rozhodnout, byla její sebeúcta. Mohla být vyděšená a nejistá, navždy bude zlomená, ale ať se propadne, jestli dovolí tomuhle parchantovi uvidět jedinou další zatracenou slzu, kterou by kvůli němu uronila.

Se zaťatou čelistí se Lo zpříma podívala Vanderovi do očí. Splnila jeho rozkaz, ale vyslala jasný signál, že není zastrašená. Poprvé po třech letech se jeden druhému podívali do tváře. Chlapec, se kterým trávila v dětství nespočet hodin, byl pryč. Samec na jeho místě byl mohutnější, tvrdší. Jeho ramena byla široká už dřív, ale teď se ještě rozestoupila, vyrýsovaná vrstvami šlachovitých svalů. Z jeho klamně ležérní, rozvalené pózy Lo viděla, že konečně dorostl do svých dlouhých končetin, z vytáhlého mladíka se stal dokonale vybroušený stroj, samec zrcadlící vlka uvnitř.

Jeho oříškově hnědé oči se leskly potlačovanými emocemi. Vander, vždycky neochvějný vůdce, uměl zahrát divadlo, když se mu to hodilo, a ovládnout se, když to situace vyžadovala. Už od dětství měl železnou schopnost ovládat své city, ale jeho oči málokdy lhaly. Ne jí, ne někomu, kdo ho tak dobře znal i přes tu dobu odloučení. Viděla v jeho výrazu nepřátelství, věděla, že se jeho názor na ni nezměnil, ale bylo tam i něco víc, co ty medové oči barvilo odstíny, které nedokázala pojmenovat. Byla si jistá, že on vidí totéž v jejích vlastních.

„Takže tohle se ti líbí, co?“ ozvala se lehkovážná poznámka od někoho z davu. Vander na ni nereagoval a ona také ne. Místo toho se Vander zvedl ze sedu do své plné výšky, byl o pár centimetrů vyšší, než si pamatovala.

„Nezapomněla jsi na mě, že ne, Lo?“ Jeho hrubý hlas byl lehký, hravý způsobem, který byl až bolestně a znepokojivě povědomý. Pramen černých vlasů mu nedbale spadl do tváře a on ho tam nechal, všechno to byla součást masky, kterou si nasadil – šelma na vodítku, která se snaží chovat slušně.

„Alfo.“ Sklonila hlavu v mělkém gestu uznání, neochotná hrát jeho hru. Věděla, že postřehl každý její náznak vzdoru, ale na tváři to nedal znát. Pokud v jeho očích předtím viděla nějaký cit, teď byl úplně pryč.

„Jak jsi utekla, Lo?“ Ostrost v jeho hlase se vrátila. Nebyl z tohohle tajného setkání nadšený. Dobře. Ona taky ne.

Pomalu vykročil k ní, ruce v kapsách, postoj uvolněný, oči tvrdé a záměrně nečitelné. Jak se blížil, Nyssa naježila srst, ale nebylo to žádné z těch varování, která ji pronásledovala celý den. *Dřevěný popel a fialky*. Ta vůně náhle nasytila vzduch mezi nimi, jejich individuální přirozené pachy se smísily a vytvořily novou vůni. *Vůni druhů*.

Vander se zastavil kousek před ní. Chřípí se mu zachvělo a stejně jako tehdy té noci, i teď zachytil její pach. Ale tentokrát to nebyl jen její pach, byl to *jejich* pach. Opatrná kontrola nad jeho chováním selhala, když Vander vycenil zuby a zavrčel. Ruce mu vystřelily z kapes a sevřely se v pěsti s drápy po stranách těla, žíly vystupující na hrdle svědčily o jeho boji udržet svého Vlka v klidu, dál od jeho družky.

*Já*, pomyslela si Lo otupěle a tělo se jí při tom zjištění roztřáslo. *Já jsem Vanderova družka.*

„Vypadni od těch zatracených dveří, Lo,“ zavrčel Vander; jeho planoucí oči byly upřeny na místo, kde její ruka stále spočívala připravená k úniku.

To realitu ohýbající zjištění, že ona a ten samec před ní jsou druzi, přišlo k Lo s náhlou jasností. Nejdůležitější byl fakt, že se nyní nacházela v mnohem nebezpečnější pozici, než byla ještě před chvílí. Se samci, kteří právě našli svou družku, si nebylo radno zahrávat.

V tuto chvíli bylo Vanderovo tělo zaplaveno hormony, nad kterými neměl kontrolu, jeho pudová bytost a lidské tělo bojovaly s nadpřirozenou změnou v samotné DNA. Samec byl v tomto stavu nebezpečný a Alfa ještě víc. Bylo to nesmírně vzácné, ale druzi ne vždy vyvázli z počáteční fáze poutání bez úhony.

Lo si byla jistá, že fakt, že ji Vander už tak nenávidí, tomu nepomůže.

Lo nespouštěla oči z těžce oddechujícího samce a pomalu sundala ruku ze dveří. Jakmile její paže klesla k boku, Vanderův agresivní postoj polevil, ale ne o moc.

Vzduch mezi nimi jako by vřel, v místnosti kolem nich se zdálo být čím dál větší horko, jak se navzájem pozorovali. Lo viděla, jak se Vanderovi na oroseném čele začínají tvořit krůpěje potu, a uvědomila si, že v místnosti se horko *skutečně* zvyšuje. Tělesná teplota její i Vanderova začala stoupat v reakci na jejich těsnou blízkost.

Ještě znepokojivější bylo zjištění, že i tělo Lo se začíná zahřívat i jinak. Cítila, jak se jí zrychluje tep a v podbřišku se ozývá tepající bolest. Vnitřně se okřikla a připomněla si, že na Vandera reaguje pouze na biologické úrovni a že nic z toho, co se děje, nakonec nebude nic znamenat.

Atmosféra se náhle změnila. Jako by někdo otočil vypínačem, Vander přestal na Lo vrhat vražedné pohledy a začal si ji prohlížet, jeho jantarové oči pomalu klouzaly nahoru a dolů po jejím těle. Lo přešlápla, cítila se v úzkých snad posté za tu noc.

Když se k ní začal přibližovat, nemohla si pomoct a ustoupila, až se zády přitiskla ke dveřím.