Lo se začala potit, ale tentokrát v tom teplota nehrála roli. Jako v kleci ji věznil biceps tvrdý jako železo, který ji tiskl k hrudi pevné jako kámen. Nos se jí naplnil vůní hřebíčku a mužským pižmem, tak intenzivním, že nepotřebovala Nyssiny zbystřené smysly, aby ho ucítila.

Bylo toho příliš. Lo nebyla tak blízko k jinému člověku, *nedotkla* se nikoho jiného od té doby, co Lana zemřela, a už dávno předtím jí to nebylo příjemné.

Ostatně poslední muž, který se jí dotkl, jí zničil život a většina fyzických dotyků, které následovaly, měla za cíl ji rozkrvácet a ukázat jí její místo. Takže tahle… nabitá interakce… pouhá blízkost jakéhokoli cizince, ale zejména *tohoto* cizince, vyvolávala v Lo svědění, jako by chtěla vyskočit z vlastní kůže.

Když muž naklonil hlavu na stranu a do jeho neuvěřitelně sebevědomého výrazu se začala vkrádat sebemenší známka obav, Lo si uvědomila, že to všeobjímající chvění se neomezuje jen na její zmučenou psychiku. Ve skutečnosti se třásla a také lapala po dechu, pokud si správně vyložila tu bušící bolest v hrudi.

„Jsi v pořádku, zlato?“ Jeho otázka nebyla zrovna nečekaná, ale i tak s ní trhla. „Vypadáš trochu sešle.“

„Pusť mě.“ Veškeré zdání zdvořilosti bylo pryč, Lo se vyvlekla z jeho sevření a vyrazila kolem něj, toužící se toho muže zbavit a mít tenhle den za sebou. Stále se chvěla a mnula si ruce na pažích, jako by se snažila smazat ozvěny jeho doteku.

*Jistě*, ušklíbla se Lo v duchu, jeho *doteku*.

Ať se snažila sebevíc zahnat zbytky minulosti, kterou ztratila a kterou pošpinily roky hořkosti a zrady, mentální bariéry, na které Lo spoléhala, aby se dokázala pohybovat přes svou bolest, se hroutily. Dnes toho bylo příliš mnoho, příliš mnoho urážek; snesla toho až moc od ostatních, kteří se ji snažili udržet na dně. A teď, ta prudká změna v podobě touhy nějakého úplného cizince, ten neznámý pocit chtíče, způsobil, že její vnitřní soukolí přepnulo příliš rychle.

Najednou byla zaplavena vzpomínkami na dobu, kdy vyjadřování tužeb bylo snadné a přijímání něčí náklonnosti bylo prosté, neformální a samozřejmé. Bylo tu tolik okamžiků a emocí, které si tehdy neuměla vychutnat, a ještě více okamžiků ztracených v čase, které už nikdy nezíská zpět. A nejhorší ze všeho byly ty něžné chvíle, o kterých věděla, že už nikdy nedostane šanci je zažít. Intimita pro ni byla ztracena. To zjištění bylo drtivé. Nedokázala si představit, že by se její život změnil tak drasticky, aby se to spravilo, aby se spravila ona. Pro ni bude fyzický kontakt navždy chutnat jako strach protkaný lítostí. A nic z toho nebyla její *chyba*.

*Sakra.* Nemnula si kůži, aby smazala dotek toho ledového muže, snažila se zbavit doteku Vanderova. I když spolu nikdy nic neměli, při každém letmém doteku se zdálo, jako by si ho pamatovaly i její buňky. Pokaždé, když ji zatahal za konec culíku nebo ji jemnou, ale pevnou rukou na zádech odvedl od nějaké šarvátky; tato nenucená spojení pro ni byla stejně významná jako polibky.

Každý okamžik od té první chvíle, kdy lezla na strom pro zatoulaný balónek, jen aby se pod ní větev zlomila vejpůl; místo aby dopadla na zem, dopadla na Vandera. Svůj zlomený nos přijal jako hrdina a řekl, že to stálo za to, jen aby byla v bezpečí. Tehdy se Lo rozhodla, že on je ten, koho chce, a co bylo důležitější, předsevzala si, že bude tou osobou, se kterou on *bude chtít* být.

Ať už si uvědomovala, že se to děje, nebo ne, celé Loino vnímání lásky a intimity bylo založeno na jejím vztahu s Vanderem, na tom, co k němu cítila a co pro ni znamenal… co pro ni *znamenal*.

Po tolika čase a tolika ztrátách bylo pro Lo šokem, že by pro ni mohla být uzavřena další cesta, další dveře zabouchnuty před nosem. Přátelé, rodina, jediný domov, který kdy poznala, dokonce i kus její *duše*, to vše jí bylo vytrženo. Až doteď si nemyslela, že má ještě co ztratit, dokonce se s tím faktem smířila a začala se posouvat dál s tím málem, co ze svého života dokázala poskládat.

Lo si nyní uvědomila, že bez ohledu na to, jak nízko se v posledních několika letech ocitla, jak byla potlučená nebo zbitá, nikdy skutečně neztratila naději. Ne poté, co se konečně smířila s tím, že se jí nikdo nezastane a že Vander ani její rodiče nepřijdou napravit svou chybu a osvobodit ji. Ne když ztratila posledního člověka, který ji viděl takovou, jaká je, namísto hříchů jejího postavení, ani když vyměnila jednu katastrofální situaci za druhou.

Ne, beznaděj znamenala uvědomění, že je v jádru rozbitá, že nikdy skutečně neuteče před cejchem Vanderovy zrady.

Před obličejem se jí objevil kbelík.

Lo trhla sebou při náhlém přerušení své spirály hanby. Vzhlédla a uviděla ledového cizince, jak s ní drží krok a podává jí zapomenutou úklidovou sadu, kterou musel sebrat z patra pod nimi. Teď si všimla, že pohled v jeho očích už není tak mrazivý; zájem tam stále byl, i když ta tísnivá majetnickost zmizela. Skoro to vypadalo, jako by vycítil existenciální krizi, kterou jeho nečekané objetí vyvolalo, a že čas na hraní skončil. Zvláštní, vůbec ho neznala, ale měla pocit, že pro něj jen málokdy nastane chvíle, kdy stojí za to ukončit nějakou hru.

Zastavila se, když se zastavil on, a uvědomila si, že došli k pokoji 803. Znovu pokynul ke kbelíku a ušklíbl se, když ho popadla a zamumlala tiché poděkování. Otevřel jí dveře, ale dovnitř ji nenásledoval. Mrkl na ni, ale nic dalšího neřekl, než dveře zavřel, i když pochybovala, že by ho slyšela, i kdyby něco řekl.

Lo předpokládala, že tento pokoj bude třeba uklidit jako ten předchozí. Namísto toho bylo rozlehlé apartmá plné svíjejících se těl, dunivých basů, smíchu a vzdechů rozkoše naplňujících vzduch. Přes opar doutníkového kouře pokoj sotva viděla, ale to, co vidět mohla, na ni udělalo dojem.

Osmé patro bylo vyhrazeno pro hosty nejvyšší úrovně, VIP mezi již tak exkluzivní klientelou.

Lo poznala několik klubových Omeg v různém stupni odhalení, jak se povalují na klínech mocně vypadajících mužů. Bylo tam příliš šero, než aby si byla jistá, ale rozhodně to *vypadalo*, že se na ni všechny dívají, jak postupuje hlouběji do místnosti.

Nevěděla, jestli se má ohlásit, nebo prostě odejít, protože se cítila jako dozorkyně na kolejní party. Než stačila udělat jedno nebo druhé, jedna z pracujících dívek kývla k zadnímu rohu a pak se vrátila ke svému klientovi.

Lo se přesunula na místo, které Omega naznačila, a zasténala. Někdo se zjevně bavil až příliš a pozvracel celou lakovanou komodu. Tohle nebyl první nepořádek, který měla Lo uklidit, a upřímně řečeno, nepatřil ani do její první desítky.

Znepokojující bylo, že se Omegy neměly takhle opíjet, a podle Leiných zkušeností, když se chlap na večírku pozvrací, měl by raději umírat. V souladu se svým názvem neměl klub Viridian Ray mnoho pravidel, ale tahle skupina se jimi neřídila.

Nepořádek byl téměř pryč, když hluk večírku prořízl hlasitý třesk.

„Dej ty prachy ode mě pryč!“ Ozvalo se ostré plácnutí, následované rozzuřeným zavrčením.

„Děvko, pojď sem!“ Lo vzhlédla a uviděla mohutného muže tyčícího se nad členkou personálu, drobnou ženou, která nebyla ani poloviční než on. Lo sledovala, jak zatnul pěst svírající její zápěstí a stiskl. Dívka vykřikla a okamžitě padla na kolena.

„Ne… prosím…,“ Loina hruď se začala dmout vztekem.

Měla pravdu, tenhle večírek nedodržoval pravidla klubu. Lo si nedělala žádné iluze – většina zdejších sexuálních pracovnic tu byla proto, že byly „přemístěny“ z vězení smeček, takže souhlas tu nebyl nutně prvořadý, ale bezpečnost ano. Zranění nebo mrtví pracovníci znamenali pro Vesper problémy s úklidem, zvláště pokud šlo o najatý personál. Servírky byly na Vesperině výplatní listině, takže pro ně platilo přísné pravidlo „žádné nevyžádané doteky“. Tenhle hňup to očividně nepochopil.

„Jsem servírka, n-nemůžete –,“ chudák dívka se přes slzy zakoktávala.

Lo frustrovaně hodila hadr do kbelíku. Všichni ti muži tady a ani jeden se té ženy nezastal. Lo si mohla jen domýšlet, v čem všem jedou, ale tohle chování bylo ostudné. Šlo to proti všemu, za čím vlci stáli; silní chrání slabé. Nejen ty, které považují za ctihodné.

Muž se chytil za rozkrok: „Jo, já mám péro. Ty máš ocas. Nevidím v tom rozdíl.“ Několik hostů se zasmálo, zatímco vyděšená servírka od něj odvrátila hlavu, jen aby ji on popadl za čelist masitou pěstí a trhl jí obličejem zpět k sobě: „Teď dělej svou práci a *obsluž* nás!“ Hosté se znovu rozesmáli, jako by sledovali sitcom a ne napadení.

Chvění v Loitě hrudi rostlo spolu s jejím rozrušením, byla to fyzická manifestace jejího vnitřního boje. *Ona* byla ta silná, alespoň k tomu byla vychována. Ani ve vězení nikdy netolerovala násilníka. Ale teď, v místnosti plné nabušených samců, se Lo styděla, že ji u země drží víc než jen zdravý rozum.

Obrovský násilník vnutil servírce polibek a pak ji odhodil. Narovnal se, otočil se v kruhu s rozpaženýma rukama a očima zářícíma účinky jakékoli látky, kterou požil. „Každej v tomhle *zkurveným* klubu nás musí obsluhovat,“ zastavil se, aby se zasmál vlastnímu dvojsmyslu, než si všiml Lo, kde se krčila na podlaze. „I ty pokojské. *Hlavně* ty pokojské!“

Začal se k ní přibližovat.

„Co ty na to, pokojskou? Jak by se ti líbilo povýšení?“