[ Elara Sterling Vaneová ]

„S nikým nemluv.“

To je jediný vzkaz, který jsem vyčetla z jeho varovných pohledů, které po mně občas hodil, zatímco jeho dva nejlepší přátelé nevynechali jedinou příležitost k vtipkování nebo dotazům na můj názor na různá témata. Většinou jsem jim odpovídala stručně, protože jsem byla příliš nesvá a zároveň vyděšená z jeho kamenného výrazu. Bylo jasné, že se snaží potlačit vztek, a to pro mě nevěstilo nic dobrého.

„Ten čokoládový fondant dělala Margot?“ Julian Hastings si dal další lžíci čokoládového dezertu a já jsem jen mlčky přikývla. Z informací, které mi odpoledne dala Evelyn o personálu, jsem věděla, že Margot má na starosti sladká jídla.

„Vaříš, Elaro?“ zeptal se mě zničehonic Sebastian.

„Ano, vařím moc ráda, když se nudím, nebo když má táta chuť na indické jídlo. Nejraději připravuji asijskou kuchyni, hlavně čínská a indická jídla,“ odpověděla jsem s pocitem radosti, že mluvím o jednom ze svých mála koníčků.

„Vážně?“ vyhrkli Julian i Sebastian překvapeně. Znovu jsem přikývla a cítila na sobě pár pálivých očí.

„To je skvělé! Uvaříš někdy i pro nás?“ zeptal se Sebastian se zábleskem v zelených očích.

Jeho prosba mě postavila před dilema. Nemohla jsem ho odmítnout, ale zároveň jsem neměla právo zvát manželovy přátele na jídlo. Děsila jsem se jeho reakce. Bůhví, jak by mě pak nazval. Možná by mi řekl, že jsem děvka.

„Elaro, uvařila bys nám domácí asijské jídlo? Tady v restauracích mi to asijské jídlo moc nechutná. Byl jsem jednou služebně ve Vietnamu a v Indii pomáhat neziskovkám s technickým vzděláváním a měl jsem tam možnost ochutnat autentické jídlo v místních bistrech. Vsadím se, že tu stejnou chuť už nikde jinde nenajdu,“ svěřoval se Julian a podle toho, jak zněl jeho hlas, jsem neměla srdce ho odmítnout.

Odvážila jsem se podívat na Cilliana, který tou lžičkou ten chudák dezert prakticky popravoval.

„Nedívej se na něj, jestli ti to dovolí. On tě nevlastní. Tenhle dům je i tvůj a my se k vám pozveme, kdykoliv se ti to bude hodit.“ Zdálo se, že si Julian všiml mého nepohodlí a rozhodl se na mě shodit další jadernou bombu.

Teď už jsem vážně mrtvá.

Srdce se mi rozbušilo, když zvedl svou tvář bez emocí a podíval se na nás. Výraz mu ztvrdl, když se zaměřil přímo na mě. Věděla jsem, že bych měla mít šílený strach, ale před jeho přáteli jsem se musela snažit chovat normálně.

Zvládnu to. Zvládnu to.

Pořád jsem si v duchu opakovala tuhle mantru a odvážila se střetnout s ním pohledem, abych mu očima položila tu nevyřčenou otázku.

Musela jsem ho poprosit o dovolení, protože tohle byl jeho dům a já jsem neměla právo ani na smítko prachu na jeho pozemku.

„Myslím, že jste si jídlo všichni užili, takže byste se měli pomalu poroučet. Jsem unavený a zítra brzy ráno mám velmi důležitou schůzku.“ Cillian vstal ze židle. Jasný vzkaz přátelům, že je čas odejít.

Bylo mi jich líto, protože v jejich tvářích se objevily stopy rozpaků, ale přešli to s upřímným úsměvem. Má opravdu štěstí, že má takové přátele, až na tu vtíravou mrchu, která se s ním neustále snaží flirtovat a jemu to očividně nevadí.

„No, já jim říkala to samé, když se sem sami pozvali. Vím, jak těžké je pro tebe soustředit se na rostoucí firmu a ten rozruch v soukromém životě.“ Sienna Morettiová ho hladila po zádech s výrazem přehnané starosti.

Zatínala jsem nehty do dlaní, abych jí ty její nenechavé pracky neurvala, ale jak jsem řekla, nemám na něj žádná manželská práva.

„No tak, Sienno. Původně to byl tvůj nápad sem jít a vidět jeho novou ženu, když jsi nemohla na svatbu, tak nech toho divadla a radši taky vypadni,“ řekl Sebastian hořce, což ji donutilo s tím hraním přestat.

„Hleď si svýho, Sebastiane Crossi.“ Ukázala na něj vyzývavě prstem.

Vzduch by se dal krájet tím, jak po sobě Sebastian a Sienna házeli blesky. Neměla bych tam stát a sledovat jejich soukromé spory. Ten kruh přátel vypadá úzce semknutý a já nechci být nechtěným divákem.

„Nebuďte jako malé děti, vy dva.“ Cillian promluvil poprvé během jejich tiché studené války. Zpražil své přátele pohledem. „Řekl jsem, že už je pozdě a chci si odpočinout. Myslím to vážně, lidi.“ Jeho hlas byl hluboký a nebezpečný. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Ale Cille, on si začal–“ Snažila se vypadat nevinně, ale Cillian před ni nastavil dlaň, znamení, aby mlčela.

„Sienno, když řeknu, že chci být sám, znamená to, že chci, abyste vy tři odešli. A přestaň se do něj navážet kvůli maličkostem. Vím, že to byl tvůj nápad. Evelyn mi řekla, žes jí volala, aby připravila všechna naše oblíbená jídla.“ Řekl to pomalým, ale naštvaným tónem.

Ucítila jsem škodolibou radost, když jsem viděla její zrudlý obličej. I když to udělal kvůli příteli, ta mrcha dostala lekci. Snažila se mě ponížit před mým manželem a jejich přáteli, a teď ochutnala vlastní medicínu.

Ticho zaplnilo místnost. Chtěla jsem nepozorovaně zmizet, ale štěstí mi nepřeje od té doby, co jsem na tuhle svatbu řekla ano.

„Takže Elaro, ten pátek by se ti hodil, pokud nic nemáš?“ Otázka Juliana Hastingse mě zastavila na místě.

A jsme v tom zase.

„Ehm...“ pár vteřin jsem váhala a pak jsem se s úsměvem kladně přikývla. „Ano, budu se těšit, že k nám všichni přijdete na večeři, pokud má Cillian volno v kalendáři?“ Přihrála jsem míč na Cillianovu stranu. Věděla jsem, že za tenhle odvážný kousek zaplatím, ale musela jsem to udělat.

„Super, takže v pátek platí.“ Zazubil se jako pětiletý kluk, co dostal oblíbený bonbon.

Sebastian se jen v odpověď usmál, vypadal pořád rozhozený z té scény se Siennou. Nemýlila jsem se, museli mít společnou minulost, protože jsem mu v očích viděla bolest ze zlomeného srdce a zrady.

„Dobrou noc, Elaro. Moc rád jsem tě poznal.“ Rozloučil se se mnou, stejně jako Julian Hastings s rychlým poděkováním předem.

„Dobrou noc, Sienno. Bylo mi potěšením tě poznat.“ Obalila jsem svá slova sladkostí, což ji jen víc dopálilo.

„Nepřekračuj meze, Sterlingová. Vím, co jsou holky jako ty zač. Tak na mě ty svoje levné triky už nikdy nezkoušej. Zničím tě.“ Zavrčela na mě ta jedovatá slova.

„Sienno, už jdeme.“ Julian Hastings ji vytrhl z jejího pokusu o mou vraždu spalujícími pohledy.

Cillian je vyprovodil ven, zatímco já jsem si sklíčeně, ale i s úlevou povzdechla a pak vlekla své vyčerpané tělo do pokoje.

„Zůstaň stát, Sterlingová!“

Právě jsem potichu stoupala po schodech, když se halou rozlehl jeho řev. Trhla jsem sebou a ztratila rovnováhu, ale nějak jsem se stihla chytit zábradlí.

Vydal se ke mně dravčími kroky, zatímco já jsem si přála, aby mě pohltila země, než mi on sám vykope hrob na nějakém opuštěném místě, kde mě nikdo nenajde.

„Pojď za mnou.“

Rozkázal mi skrz zaťaté zuby. Chtěla jsem protestovat, ale nemohla jsem si dovolit jít proti němu, když vypadal jako rozzuřený Hulk, takže jsem ho mlčky následovala do jeho pracovny. Jakmile jsme vešli, práskl dveřmi takovou silou, až jsem se strachy přikrčila. Ten zvuk byl ohlušující. Třásl se vztekem, oči měl podlité krví, žíly na rukou a na krku mu vystupovaly, jak pevně svíral čelisti.

Panebože! On mě snad uhodí?

Vyděšeně jsem polkla a dívala se všude možně, jen ne na něj. Proč jsem ho neposlechla, když mě jasně varoval, abych se mu nepletla do cesty? Teď nevím, jak jeho hněv vydržím. Srdce mi zběsile bušilo, když jsem viděla, jak mu bělají klouby, jak svírá pěsti. Sako už odložil a rukávy rozhalené košile měl vyhrnuté k loktům. Vlasy měl rozcuchané od toho, jak si je neustále prohrábal. Byl na něj úžasný pohled, vypadal ďábelsky přitažlivě, v tom vzteku snad ještě víc.

Hloupé, že? Měla bych se bát, ale v pod břiškem se mi rozletěli motýli, když ke mně dělal pomalé kroky. Couvala jsem, dokud jsem nenarazila na pohovku za sebou. Už nebylo kam ustoupit, což znamenalo, že budu muset čelit jeho hněvu, možná i fyzickému.

„Proč ses ukazovala před mými přáteli, když jsem jasně řekl Evelyn, aby tě varovala? Ale ty ses rozhodla před nimi hrát divadýlko. Teď si myslí, že jsem na tebe bezdůvodně krutý a nespravedlivý.“ Popadl mě za ramena a hrubě se mnou zatřásl. Jeho horký dech mě pálil na tváři.

„Mluv, ty huso!“ zařval mi do obličeje, zatímco jsem tam jen stála a potichu brečela. Nehty se mi zarývaly do kůže. Bolelo to, ale neodvážila jsem se mu říct, aby mě pustil.

„Myslela jsem... že by bylo... neslušné... zůstat v pokoji... vypadalo by to... že jimi... pohrdám.“ Strašně jsem koktala, ale řekla jsem částečnou pravdu. Nemohla jsem mu říct, že mě Evelyn přemluvila, abych se k nim přidala, protože ona je jediný člověk v tomhle domě, kterému na mně záleží, a nechtěla jsem, aby ji trestal za moje chyby nebo spíš za své vlastní egoistické činy.

„Neopovažuj se hrát si na mou manželku...“ Popadl mě za ramena a nebezpečně mi zašeptal do ucha. Pod tou blízkostí jsem se zachvěla.

Mráz mi přejel po žilách, zavřela jsem oči a nechala slzy volně stékat po tvářích.

„Ale... já jsem tvoje manželka.“

Zašeptala jsem.

„Jo, manželka, která zaujala místo své sestry, aby se mohla hrabat v mých penězích, Elaro Sterlingová!“ Trhl se mnou takovou silou, že jsem zavrávorala a dopadla na pohovku za sebou.

Pevně jsem zavřela oči a nechala zbytek slz vytéct z očních důlků.