Kapitola první

•VIVIENNE•

„Šlehám a míchám, chutě jsou božské, v kuchyni to vře, jazýčky budou v sedmém nebi...“ prozpěvovala jsem si vzrušeně, zatímco jsem vyvalovala těsto a vykrajovala z něj dokonalé tvary. Připravovala jsem domácí těstoviny, abych překvapila svého přítele; dnes bylo naše třetí výročí a já ho chtěla oslavit s ním.

Právě jsem se chystala hodit už nakrájené těstoviny do hrnce s vroucí vodou, když jsem uslyšela otevření dveří. Na tváři se mi objevil úsměv, když jsem si uvědomila, že přišel můj přítel Malachi. Dveře jsem zevnitř zamykala a on byl jediný, kdo měl náhradní klíč.

Otřela jsem si ruce do ubrousku a vyšla z kuchyně, abych ho přivítala, ale jakmile jsem vstoupila do obývacího pokoje, to, co jsem uviděla, mě přibilo k zemi.

Malachi, absolutní láska mého života, byl v objetí s ženou, která nebyla já, a vášnivě se tam požírali. Jazyk jí rval až do krku a už si začali vzájemně strhávat oblečení.

„Argh!“ vykřikla jsem při pohledu na tu scénu před sebou a oni se okamžitě odtrhli. Na tváři té ženy se objevil výraz děsu, zatímco Malachi vypadal naprosto klidně, jako by mu to bylo úplně jedno.

„Co tu děláš? Neměla bys být v práci nebo tak něco?“ zeptal se mě Malachi, stále nevyvedený z míry tím, že jsem ho načapala při líbačce s jinou ženou.

„Říkal jsi mi, že tu nebude!“ zařvala na něj ta žena vedle něj a spěšně se snažila znovu si obléknout šaty. Když jsem se na ni podívala zblízka, uvědomila jsem si, že je to jeho kolegyně, ta samá ženská, která s ním pořád flirtovala a o které mi on říkal, ať si s tím nedělám starosti.

„Ptal jsem se, co tu děláš? Měla bys být v práci...“ zopakoval Malachi a já se na něj podívala a vypjala ramena.

„No, to bych byla, kdybych tu nebyla a nesnažila se připravit speciální večeři na oslavu našeho výročí,“ odpověděla jsem.

„Aha, to bylo dneska? Neměl jsem tušení,“ zamumlal si pro sebe, sedl si na pohovku a pokynul té ženě, aby si mu sedla na klín. Udělala, co jí naznačil, a dál se líbali, jako bych tam ani nebyla.

„Zbláznil ses, Malachi?!“ dožadovala jsem se odpovědi klidně, ale k opravdovému klidu jsem měla daleko.

Když jsem viděla, že mě ani jeden z nich neposlouchá, přistoupila jsem k nim blíž a chytila tu ženu za vlasy. Prakticky jsem ji strhla z jeho klína a ona bolestí vykřikla, protože jsem ji za ty vlasy držela opravdu pevně.

„Mluvím s tebou!“ zakřičela jsem na Malachiho poté, co jsem tu ženu odhodila stranou.

„Slyšel jsem tě dokonale. To ti to nedochází? Nemiluju tě a čím dřív si to uvědomíš, tím líp pro tebe!“ vykřikl na mě a já v šoku ucouvla.

„Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se tichým hlasem, ale on mě slyšel.

„Řekl jsem, že tě nemiluju! Jediný důvod, proč jsem s tebou vůbec byl, byl ten, jak bohatí jsou tvoji rodiče, ale teď je jasné, že od nich nic nedostaneš, když jsi všechno zahodila, protože jsi mě ‚milovala‘. Jsi hloupá, Vivienne. Tak hloupá a naivní,“ drmolil. Bez přemýšlení jsem k němu přistoupila a vrazila mu facku. Malachi se nedržel zpátky, zvedl pravou ruku a vrazil mi zvučnou facku na levé tvář. Dopadem té rány jsem se skácela k zemi.

Chystala jsem se vstát a dát se dohromady, ale nedostala jsem příležitost, protože se ke mně sehnul a začal mě zasypávat fackami a ranami pěstí. Snažila jsem se si rukama krýt obličej. Snažila jsem se mluvit a prosit ho, aby mě přestal bít, ale on neposlouchal. Ale co jiného jsem čekala? Vždycky byl takový, bil mě, kdykoliv jsem zpochybnila jeho autoritu nebo se snažila odporovat, a já jsem to vždycky snášela, protože jsem věřila, že mě miluje. Po každém bití mě vždycky prosil a já ho vzala zpátky, protože jsem si myslela, že je to moje spřízněvaná duše. Jak jsem byla bláhová. Ale tohle, tohle byla poslední kapka.

Přestala jsem ho prosit nebo se bránit a prostě ho nechala, ať mě bije dál. Najednou jsem přestala jeho rány cítit a oči se mi zavřely. Viděla jsem jen černo a odevzdala se temnotě, která mě pohltila.

|PŘÍTOMNOST|

Zaklepání na dveře ložnice mě náhle vytrhlo z proudu myšlenek a já zamrkala, jak jsem se snažila vzpamatovat. Nevěděla jsem, co mě přimělo vzpomenout si na tu část mě, kterou jsem se tak moc snažila pohřbít.

Ozvalo se druhé zaklepání a já se ozvala: „Dále!“

Dveře se otevřely a dovnitř vešla služebná s mírně skloněnou hlavou.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí, když se zastavila pár stop od mé postele.

„Vaši rodiče mi řekli, abych vám vyřídila, že vás chtějí vidět. Mají s vámi probrat něco důležitého, madam,“ řekla zdvořile a já si povzdechla.

„Právě teď?“ vyzvídala jsem a ona přikývla.

„Ano, madam. Právě teď. Mám příkaz vás do obývacího pokoje doprovodit,“ odpověděla a já zasténala.

„Dobře, tak pojďme,“ zamumlala jsem, slezla z postele a vklouzla do svých huňatých bačkor. Nemohla jsem se ubránit zvědavosti, co tak důležitého mi chtějí říct, že vyžadovali, abych šla se služebnou.

Během dvou minut jsme dorazily do obývacího pokoje, služebná se uklonila a odešla. Matka a otec seděli na pohovce a čekali na mě.

„Ahoj mami. Ahoj tati,“ pozdravila jsem je a posadila se na pohovku naproti nim.

„Ahoj Vivi. Musíme si s tebou o něčem promluvit,“ řekli současně, jako by to měli naplánované.

„Ehm... Jasně. O čem se mnou chcete mluvit?“ vyzvídala jsem, opřela se o opěradlo pohovky a zkřížila ruce na prsou.

Vyměnili si pohledy a vypadalo to, jako by spolu komunikovali telepaticky. Jen jsem zmateně zírala a čekala, až mi řeknou, co se děje.

Nakonec si táta povzdechl a odkašlal si. „Vivi... Budeš se vdávat.“

Beze slova jsem na něj hleděla, uchechtla se a čekala, až mi řekne, že je to vtip, ale v jeho tváři nebylo po nějakém žertování ani stopy. Nežertoval.

„Co jsi to řekl?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, že jsem slyšela správně.

„Budeš se vdávat, Vivienne,“ řekla matka a já se na ně překvapeně podívala a rychle mrkala, jestli se z tohohle divného snu neprobudím. Modlila jsem se, aby to byl sen.

„Vdávat? Za koho? Vždyť nemám ani přítele, natož snoubence,“ řekla jsem a vypustila ze sebe smích bez emocí.

„To víme. Vezmeš si Sebastiana Thornea, dědice THORNE GLOBAL,“ prohlásil otec a já si odfrkla.

„Co to má kurva být? Proč bych se měla vdávat za člověka, kterého jsem v životě neviděla? Může to být klidně sériový vrah!“

„To není. A nemusíš s ním být ve vztahu, než si ho vezmeš, protože to uděláš pro naši společnost. Víš, že momentálně procházíme těžkým obdobím.“

„Co vám dalo tu jistotu, že se provdám za úplně cizího člověka kvůli vaší firmě? Mně na ní zas tak moc nezáleží a vy to víte.“

„Uděláš to, protože jsme ti to řekli. Pokud neuděláš, co říkáme, budeme nuceni tě vyhodit a zablokovat ti všechny karty. Z tohohle domu si neodneseš ani cent,“ řekla matka a mně úžasem vykulily oči.

„To nemůžete udělat!“ vykřikla jsem.

„Ó, to si piš, že můžu. Jen se dívej,“ odpověděla chladně.

„Ale to nedává žádný smysl!“ snažila jsem se argumentovat, ale ona to nehodlala poslouchat.

„Od té doby, co ses narodila, je to poprvé, co tě o něco žádáme, a ty odmítáš. Pokud víš, že to nedokážeš, tak prostě vypadni z našeho domu a ber to tak, že žádné dítě nemáme!“ zařvala matka a mně se do očí nahrnuly slzy. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala plakat.

„Udělám to,“ řekla jsem polohlasem.

„Co jsi řekla?“ zeptala se matka a já potáhla nosem.

„Řekla jsem, že to udělám!“ zakřičela jsem a na její tváři se objevil široký úsměv.

„Hodná holka. Právě jsi udělala to nejlepší rozhodnutí v životě,“ zazubila se. „Okamžitě informuji Thorneovy o naší odpovědi.“

Máma s tátou odešli z obývacího pokoje, zatímco já zůstala sedět na pohovce a přemýšlela o tom, co se právě stalo.