Kapitola čtvrtá

•SEBASTIAN•

Ten den byl konečně tady. Den, kdy se ožením s čarodějnicí v lidské kůži.

Uplynul měsíc od chvíle, kdy mě Vivienne navštívila v kanceláři s tím, že se musíme lépe poznat, a já se o ní dozvěděl pár věcí. Zjistil jsem, že kromě jiného ráda čte a nakupuje. Byla také vynikající kuchařka a ráda v kuchyni experimentovala; jsem si téměř na 100 % jistý, že její jídlo neochutnám. Nevěřil jsem jí, že mě neotráví, aby našla cestu z tohohle manželství.

Ozvalo se zaklepání na dveře, které mě vytrhlo z myšlenek.

„Dále!“ houkl jsem na kohokoli, kdo byl za dveřmi, a pokračoval v zapínání bílé košile.

Dveře se otevřely a do hotelového pokoje vešel Xavier. Byl to můj svědek, už oblečený v obleku.

„Nazdar kámo, ty ještě nejsi oblečený?“ zeptal se, když si stoupl vedle mě.

„Jo. Za minutku budu,“ odpověděl jsem.

„Měl bys pohnout. Hosté už dorážejí na místo,“ konstatoval a já si povzdechl.

„To je jejich problém. Dorazíme tam, až budu připravený,“ řekl jsem.

Vzal jsem si sako od smokingu a navlékl si ho. Vzal jsem také motýlka a upevnil ho. Když jsem byl hotov, nasadil jsem si zlaté náramkové hodinky. Také jsem se navoněl a podíval se na sebe do zrcadla. Fešák jako vždycky.

„Už jsi hotový? Vždycky ti to oblékání trvá věčnost,“ poznamenal Xavier a protočil oči.

„Jasně, chlap musí vypadat pořád dobře,“ uchechtl jsem se a dál se prohlížel.

„Už ses dostatečně pokochal? Měli bychom vyrazit,“ řekl Xavier netrpělivě a po další minutě zírání na to, jak jsem úžasný, jsem odpověděl.

„Jo, můžeme jít.“

„Trvalo ti to dost dlouho,“ řekl se zamračením.

Opustili jsme hotelový pokoj a sjeli výtahem do lobby. Kromě recepční tam nikdo nebyl, protože jsme si kvůli soukromí zarezervovali celý hotel. Došli jsme ke garážím, kde čekala limuzína.

Dveře nám byly otevřeny a my vklouzli dovnitř. Po několika sekundách se řidič vydal k místu konání svatby, které nebylo daleko od hotelu.

Po patnácti minutách jízdy jsme konečně dorazili na místo.

Když řidič vjel na parkoviště, viděl jsem svatební hosty vstupovat do honosného areálu. Říkal jsem matce, že na svatbě nechci moc lidí, ale ona není z těch, co poslouchají. Vsadím se, že pozvala celé Los Angeles.

Velkolepý vchod byl úchvatný pohled – tyčící se klenba zdobená květinami a popínavými rostlinami vedla do rozlehlého nádvoří. Nádvoří bylo obklopeno vysokými sloupy s propracovanými vzory listů a lián. Prostor zaplavovalo měkké teplé světlo, které všemu dodávalo zlatavý nádech a vytvářelo atmosféru kouzla a luxusu.

Otec mi přikázal, abych se na to místo šel podívat, a nebyl jsem zklamaný, když jsem ho viděl. Svatbu jsem sice nechtěl, ale rozhodně jsem si přál, aby místo bylo špičkové, něco, co se dostane na titulní strany místních i mezinárodních zpráv.

Na konci nádvoří stál středobod všeho, svatební pódium. Místo, kde jsem měl zpečetit dohodu s ženou, která mě k smrti děsila. Bylo to elegantní mistrovské dílo s tyčícími se bílými sloupy s propracovanými zlatými motivy a kaskádami bílého hedvábí. Pódium bylo vyzdobeno nepřeberným množstvím květin, jejichž vůně naplňovala vzduch pocitem radosti a lásky. Krása pódia mi však nervozitu nijak neulehčila. V hlavě jsem měl jen to, že za pár minut budu titulován jako ženatý muž. Kdo by to byl řekl?

„Tak jdeme, kámo,“ ozval se Xavier a my jsme zamířili do budovy vedlejší cestou, jinou než tou, kudy procházeli svatební hosté. Cestou jsme narazili na moji matku a ta mě prakticky dotáhla hlouběji do budovy až k pódiu, Xavier běžel těsně za námi.

„Kde jsi byl? Hledala jsem tě,“ řekla matka zadýchaně a dál mě vlekla. Ani jsem se neobtěžoval říkat jí, ať mě pustí, protože by neposlechla.

„Byl jsem na cestě sem, očividně,“ odpověděl jsem s lhostejným výrazem.

„No, měl jsi tu být už před půl hodinou. Svatba má začít za dvě minuty,“ prohlásila.

„To je fuk. Pojďme už to mít za sebou,“ zamumlal jsem, ale ona mi nevěnovala pozornost.

Brzy jsme dorazili k pódiu a matka mě postavila na levou stranu. Oddávající už stál uprostřed a Xavier a někteří další družbové, kterým jsem se ani neobtěžoval podívat do tváře, si stoupli za mě.

Hosté seděli v řadách bílých židlí na trávníku čelem k oblouku zdobenému růžemi a stuhami. Hudba začala hrát jemnou melodii a všichni otočili hlavy, aby viděli přicházet družičky. Byly to dvě rozkošné sestry, dcery jedné tety, oblečené v růžových tylových šatech a držící košíčky s okvětními lístky. Šly pomalu a s grácií a rozhazovaly lístky po trávě. Plachě se usmívaly na lidi, kteří nad nimi vrněli a tleskali jim. Když došly na konec uličky, sedly si vedle svých rodičů, kteří zářili pýchou. Hudba se znovu změnila, což signalizovalo příchod nevěsty. Všichni vstali a ohlédli se, dychtiví ji zahlédnout – všichni kromě mě. Snažil jsem se ze všech sil skrýt mračení ve tváři.

Vivienne ke mně kráčela vznešeně s otcem po boku. Po několika sekundách došla k místu, kde jsem stál, a otec mi ji předal. Položila své ruce na mé a my se otočili k oddávajícímu.

Po chvíli jsme si vyměnili sliby, navlékli prsteny a pak nastal čas na to nevyhnutelné.

„Nyní můžete políbit nevěstu,“ řekl oddávající a mně málem zaskočilo. No, tak jdeme na to.

Zvedl jsem jí závoj a konečně jsem měl jasný výhled na její obličej. Vypadala kouzelně, s decentním a pěkným líčením, ne s tím tmavým a strašidelným, které mívá na obličeji obvykle.

„Budeš mě líbat, nebo na mě budeš dál zírat, jako bys v životě neviděl nic tak krásného?“ zeptala se šeptem a já se na ni ušklíbl.

„Ale prosím tě. Moc si nefandi. Zase tak krásná nejsi,“ lhal jsem, až se mi od pusy prášilo.

„Vím, že jsem. Vlastně jsem úchvatná. Tvoje uznání nepotřebuju,“ řekla s úšklebkem.

Chystal jsem se jí odpovědět, když si oddávající hlasitě odkašlal, a v tu chvíli jsem si všiml, že na nás všichni hosté zírají s tazatelskými pohledy.

„Nyní můžete políbit nevěstu,“ zopakoval a já si povzdechl.

„Teď, nebo nikdy,“ zamumlal jsem, vzal její obličej do dlaní a ona zavřela oči. Na zlomek vteřiny jsem přitiskl své rty na její a v další sekundě je odtáhl. Bylo to spíš jako letmý polibek než opravdové líbání, ale hostům to zřejmě nevadilo, protože všichni vstali a začali tleskat a blahopřát nám.

Když všechen ten humbuk utichl, byl jsem na cestě k limuzíně, abych vypadl z toho hluku, když mě zastavil otec.

„A kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se, když se postavil přede mě a zablokoval mi vchod. No, mohl bych ho odstrčit, kdyby se mě snažil zastavit...

„Zpátky do svého sídla, očividně,“ odpověděl jsem a protočil oči. „Kam jinam bych měl jít? Do sirotčince?“

Byl jsem drzý, ale to měl za to, že mě nutil do manželství, které jsem nechtěl.

„Já nevím... Třeba za těmi courami, se kterými si začínáš,“ řekl a já zasténal.

„Prostě mi uhni z cesty, prosím. Už mám toho nesmyslu dost,“ vypustil jsem ze sebe.

„No, synu, dneska domů nepůjdeš,“ ozval se a já se na něj zmateně podíval.

„Cože? Už jsem absolvoval tu bohem zapomenutou svatbu, do které jsi mě dotlačil. Co ještě po mně chceš? Můj život?“ vyzvídal jsem vztekle.

„Ne, synu, život si klidně nech. Ten nepotřebuju,“ odpověděl a ignoroval všechno ostatní, co jsem předtím řekl.

„Tak co po mně chceš?“ zeptal jsem se znovu.

„Pojedeš na svatební cestu se svou novomanželkou Vivienne,“ prohlásil.

„Co to má kurva být?!“