POV Sylvie

„Já, Varek Drax, alfa smečky Stříbrného závoje, tě odmítám, Sylvaine Vora, jako svou družku a Lunu této smečky,“ zaslechla jsem Varkův hlas a po levé tváři mi stekla osamělá slza. Měla jsem pocit, jako by mi někdo rval srdce z hrudi.

Proč já? Proč jsem to vždycky já, kdo odnáší všechno zlé? Co jsem kdy udělala, že si tohle zasloužím? Chtěla jsem na něj křičet a vřískat. Jsem jeho družka, jeho osudová, a on mě odmítá jen proto, že jsem nejslabší článek smečky? Po tvářích mi steklo víc slz a viděla jsem, jak se mému neštěstí usmívá.

„Já, Sylvaine Vora, přijímám...“ Nedokončila jsem větu, protože mě chytil pod krkem a zavrčel mi přímo do obličeje. Oči už mu změnily barvu, takže jsem věděla, že kontrolu převzal jeho vlk.

„Ty mě odmítat nebudeš, ty courlo. Jsem tvůj majitel a já ti budu říkat, co máš dělat a kdy,“ vrazil mi facku a mrštil se mnou o zem.

S námahou jsem lapala po dechu a slzy mi volně stékaly po tváři. Neměla jsem se vůbec narodit, nic z tohohle jsem si nezasloužila.

Kallia mi v hlavě zavyla bolestí a já se v křeči zlomila v pase, svírajíc si hruď. Jen jsem chtěla, aby to už skončilo; možná až zemřu, všechna ta bolest zmizí.

Nad hlavou jsem zaslechla posměšný smích. Vzhlédla jsem a uviděla Zaryth. Zaryth je dcera současného bety a budoucí Luna. Je vším, čím já nejsem – má nádherné modré oči, lesklé blonďaté vlasy, dokonalé tělo, zářivou pleť, je silná a nesmírně zlá.

Stála tam se svými přisluhovači a dívala se na mě s opovržením. Nedokázala jsem přesně určit, co za emoci měla v očích. Najednou se rozesmála a kopla mě do břicha. Zatáhla mě za vlasy a vrazila mi facku, až jsem znovu padla na podlahu.

„Ty sis vážně myslela, že bys mohla být Lunou? Že by Varek dal přednost tobě přede mnou? Jsi jen bezcenná fena, kterou nikdo nebude milovat, přinášíš lidem kolem sebe jen smůlu a neštěstí. Jsi děvka, která zemře sama, protože s tebou nikdo nechce nic mít,“ plivla mi do obličeje a podpatky mě kopla do žeber.

Nemohla jsem nic říct, protože by to bylo považováno za drzost, což by jen zhoršilo můj trest. Její kumpáni mě podrželi, zatímco mě opakovaně fackovala a bila do břicha.

Šíleně se smála, když jsem křičela bolestí a slzy mi máčely tváře. Když se na mně vyřádila, shodila mě na zem, přičemž jsem se udeřila do hlavy.

Kallia v mé mysli utichla; vždycky se snaží převzít veškerou mou bolest, ale týrání nikdy neustává. Osm let jsme doufaly, že konečně najdeme svého druha, naši jedinou pravou lásku darovanou měsíční bohyní, která nás bude bezpodmínečně milovat – přesně to totiž druzi dělají. Skutečně jsme doufaly, že budeme osvobozeny z tohoto otroctví, neustálého posměchu a zneužívání, ale všechno se právě teď zhroutilo.

Všechno tohle utrpení začalo před osmi lety, kdy moji rodiče, tehdejší alfa a Luna smečky Stříbrného závoje, zemřeli při incidentu s psanci a vina byla svalena na mě. Bylo mi teprve deset, nevěděla jsem, co se skutečně stalo; v jednu chvíli jsem si vesele povídala s mámou a tátou a než jsem stačila mrknout, byli pryč.

Smečka mi to dávala za vinu a zbavila mě mých alfa schopností; nemohli dopustit, aby jim vládl zrádce. Dodnes nevím, co jsem udělala špatně, nevím, co se pokazilo. Prostě jsem musela nést následky všeho, protože to tak řekl současný alfa, který býval betou mého otce.

Byla jsem degradována na omegu, nejnižší hodnost pro každého vlka, což je pro kohokoli s vysokým postavením ta největší urážka. V nízkém věku jsem se stala otrokem smečky; všichni lidé, kteří na mě dřív byli milí, se stali mými nepřáteli a chovali se ke mně jako k odpadu.

„Kallio, moc se omlouvám, že nás tomuhle vystavuji. Kdybych jen nebyla tak slabá, kdybych se za nás dokázala postavit. Vím, jak moc jsi vždycky chtěla svého druha, je mi to tak líto, Kal,“ vzlykala jsem skrze naše myšlenkové pouto.

„Nic z toho není tvá vina, Sylvie. Omlouvám se, že tě nedokážu víc chránit. Kdybych se tak mohla proměnit a vzít si všechnu tvou bolest,“ zakňučela Kallia smutně v mé hlavě.

Nikdo Kalliu nikdy neviděl, dokonce i já jsem se s ní setkala jen jednou, a to bylo ještě před smrtí mámy a táty. Je to čistě bílá vlčice se zlatýma očima. Je to velmi krásná vlčice, ale máma s tátou říkali, že ji musím držet v tajnosti; nikdy mi neřekli proč.

Věděla jsem, že jsem výjimečná, máma mi vždycky říkala „moje speciální malá vlčice“. Ostatní získávali své vlky v 16 letech, alfové ve 14, ale já měla Kal už od osmi, a navíc jsem nikdy neviděla nikoho s čistě bílou vlčicí a zlatýma očima.

Všichni si mysleli, že vlka nemám, a proto se na mě dívali spatra. Nedokázaly jsme se proměnit, i kdybychom chtěly, protože jsme na to neměly energii. Jídla je sotva dost a bití, které každý den dostáváme, stačí k oslabení jakéhokoli vlka. Divím se, že Kallia stále zůstává se mnou.

Náhle jsem v podbřišku pocítila palčivou bolest a bolestně jsem vykřikla. Kolem procházeli lidé, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Nikomu nevadilo, kdybych zemřela – oni si mou smrt vlastně přáli.

Kallia mi v hlavě bolestně vyla, jak se bolest divoce šířila každou žílou v mém těle, a já věděla, že si to Varek už rozdává se Zaryth. To byl ten důvod, proč mi nedovolil ho odmítnout; věděl, že budu trpět, pokud bude s jinou ženou než se mnou. Po tvářích se mi začaly řinout nové slzy.

Slabě jsem se zvedla a zamířila do svého pokoje v chladném suterénu. Bolest neustávala, naopak se zhoršovala. Sotva jsem viděla na cestu a dvakrát jsem zakopla. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a umřít; měla jsem pocit, jako by mi žilami proudila láva. Sundala jsem si veškeré oblečení a lehla si na kamenné lůžko, na kterém jsem vždy spala.

Bolest postupně ustávala a Kallia v mé hlavě zmlkla. Byla tak smutná a já také. Jen jsem chtěla být pro někoho výjimečná, nechtěla jsem toho moc.

Věděla jsem, že z tohohle pekla musím nějak utéct. Snášela jsem to jen kvůli pomyšlení na druha, ale teď, když tu pro mě už nic nezbylo, musím odejít.

Korunovace Varka a Zaryth na nového alfu a Lunu je zítra večer. Musím odejít. Já i Kallia si zasloužíme něco lepšího a já jí to musím dopřát.

„Vydrž, Kallio, dostanu nás odtud co nejdřív, slibuju,“ řekla jsem jí a slyšela její tiché zakňučení na souhlas, než jsem upadla do spánku.