POV Sylvie

Probudila jsem se leknutím, když jsem na těle ucítila vodu. Ještě jsem se snažila vzpamatovat a pochopit, odkud se ta voda vzala, když mě na tváři pálivě zasáhla rána. Otevřela jsem oči a uviděla Hadriana, Varkova nejlepšího přítele, jak nade mnou stojí s kbelíkem v ruce. Musel mi ten kbelík vody vylít na hlavu.

„Vstávej, ty mrcho!“ zařval na mě, což mě donutilo rychle vyskočit, až jsem málem zakopla o vlastní nohy. Vzpomněla jsem si, že jsem se včera večer svlékla, a spěšně jsem si zakryla tělo, za což jsem vyfasovala další facku. Upadla jsem a udeřila se hlavou o kamenné lůžko. Ucítila jsem, jak mi po čele stéká lepkavá tekutina, a tiše jsem sykla bolestí.

„Myslíš si, že když jsi Varova družka, bude se s tebou zacházet jinak? Jsi jen hloupá nula, kterou nikdo nikdy neuzná. Zaryth je naše Luna, ty jsi jen bídná děvka, která zemře opuštěná,“ řekl mi posměšně a opakovaně do mě kopl.

Jsem si jistá, že mám na těle nové modřiny; ty staré se ještě ani nestihly zahojit. Musím sebe i Kal odtud dostat, jinak tímhle tempem zemřu, pokud s tím něco neudělám.

„Dneska máš hodně práce. Dnes korunujeme našeho nového alfu a Lunu a všechno na to musí být dokonale připravené,“ vyštěkl na mě. Pokorně jsem přikývla a dívala se do země.

Hrubě mě chytil za bradu a donutil mě podívat se mu do očí. „Měla bys být vděčná, že jsem pro tebe přišel já a ne Varek. To ses snažila svést kohokoli, kdo pro tebe přijde? Nikdo tě nebude chtít, tvoje tělo není ani trochu přitažlivé. I když na uvolnění stresu bys byla dobrá, ty ubohá malá courlo,“ promluvil a přitom mě osahával.

Cítila jsem hnus a měla jsem chuť vyskočit z vlastní kůže, když se mě dotýkal. Slzy mi tekly po tváři, ale neodvážila jsem se odmlouvat nebo se bránit, jinak bych měla ještě větší potíže.

„Do pěti minut buď venku, mrcho, nebo to bude mít následky,“ zařval na mě a po poslední facce mě nechal být.

To mučení a bolest nikdy nekončí. Kdysi jsme všichni bývali přátelé a pak se najednou obrátili proti mně. Kéž by to přestalo, neudělala jsem nic špatného.

Věděla jsem, že musím vstát, než se trest zhorší. Vstávám sice vždycky brzy, ale musela jsem být úplně vyčerpaná z toho, co se dělo včera. Vstala jsem, šla k umyvadlu v rohu pokoje, opláchla si obličej a oblékla si své špinavé šaty.

Sepnula jsem si své kdysi platinově blond vlasy, které jsou teď kvůli nánosu špíny špinavě hnědé. Od té doby, co jsem se stala omegou, jsem si neužila žádné základní vymoženosti – žádné nové oblečení, koupu se jen jednou týdně a mám sotva dost vody na to, abych si umyla vlasy nebo vypadala aspoň trochu k světu. Jím jen zbytky po smečce, a někdy mi nedovolí jíst vůbec. Tohle není život, který bych někomu přála; ani ti nejchudší ve smečce takhle nežijí.

Kulhala jsem do kuchyně a dělala jsem, co bylo v mých silách, abych se vyhnula členům smečky a ušetřila si to ráno další tresty nebo urážky. Jak už to tak u mého štěstí chodí, v kuchyni jsem narazila na současnou Lunu, Varkovu matku, a Zaryth, jak probírají oblečení a módu.

Jakmile jsem do přeplněné kuchyně vstoupila, Luna Solara na mě vystartovala a začala sypat rozkazy. Zaryth vypadala, že se mým utrpením baví, zatímco Luna vypočítávala, co všechno musím udělat před dnešní večerní korunovací jejího syna.

Jen jsem přikývla a ona s kuchyně odešla se Zaryth v patách, ale ne dřív, než „náhodou“ vylila pití, které měla rozpité, a rozbila sklenici, abych to po ní uklidila.

Oddychla jsem si úlevou, že obě odešly, aniž by se mě dotkly; dneska musí mít dobrou náladu. Spěchala jsem umýt talíře, které členové smečky to ráno použili. V břiše mi zakručelo při pomyšlení na jídlo; od včerejšího odpoledne jsem nic nejedla a jídlo pravděpodobně nedostanu až do večera. Povzdychla jsem si a pokračovala v práci.

Na řadě byl sál pro slavnosti. Musela jsem ho vycídit do naprosté čistoty, jinak by mě čekal výprask od Luny Solary. Pustila jsem se do práce a v poledne jsem měla hotovo. Musela jsem uklidit i celý dům smečky a ve chvíli, kdy jsem skončila, jsem se sotva udržela na nohou. Nenávidím svůj život.

O Kallii jsem celý den neslyšela; nejspíš se stále vzpamatovávala ze včerejší noci. Vlk to cítí nejvíc, když má jeho partner sex s jinou vlčicí. Bylo mi jí tak líto, a to jen posílilo mé odhodlání vymanit se z této kruté smečky, která mě považuje za bezcennou.

Zaslechla jsem hlasy, probrala se z myšlenek a instinktivně se snažila být co nejmenší. Pravděpodobně byl čas na oběd; v břiše mi znovu zakručelo, i když jsem věděla, že žádné jídlo nedostanu až do noci. Ucítila jsem ho dřív, než jsem ho uviděla, a ztuhla jsem, když se ke mně přiblížil. Neodvážila jsem se k němu vzhlédnout, pokud jsem si nechtěla koledovat o další problémy.

Zvedl mi bradu a podíval se mi do očí. Zlověstně se na mě zašklebil a já ucítila zvonění v uších dřív, než jsem stačila vůbec pochopit, co se děje. Dal mi facku. Neudělala jsem nic špatného, a on mi dal facku. Slyšela jsem, jak se lidé kolem mě posměšně smějí.

„Ty se opovažuješ být ve stejné místnosti jako já a dívat se mi do očí, courlo? Co jsem ti říkal o neúctě a následcích, které s ní přicházejí?“ zavrčel na mě rozzlobeně a stiskl mi bradu tak silně, až to začalo bolet.

Slzy mi stékaly po tváři a Kallia mi v hlavě tiše zakňučela. Její druh jí ubližoval a ona nemohla ani komunikovat s jeho vlčí stránkou, protože se kvůli našemu bezpečí musela skrývat. Stáhla se do pozadí mé mysli a nechala mě čelit tomuhle monstru samotnou. Takže jsem na to teď asi sama.

„Musím ti uštědřit lekci, která tě trvale usadí na tvé místo, lekci, kterou jsem ti měl dát už dřív. Dneska večer na mě budeš připravená. Vezmu si tě, jak budu chtít, a ty to přijmeš jako ta štětka, co jsi. Postarej se, aby ses po mé dnešní korunovaci pořádně umyla; já si tě podám a ostatní pak mohou přijít na řadu,“ řekl a v místnosti propukl hlasitý jásot.

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Chystal se mě znásilnit. On mě chtěl znásilnit. Jsou to hrozní lidé, ale nikdo se nikdy neodvážil vzít mi mou nevinnost. Ztratila jsem všechno, nemůžu ztratit i tu jedinou důstojnost, která mi zbyla.

Cítila jsem hnus a chtělo se mi zvracet; jak může být někdo tak odporný a krutý? Řekl, že mě chce znásilnit, a všichni ho v tom povzbuzovali? Zaryth byla v místnosti, když to říkal, a neměla s tím žádný problém. Skvělé.

Řekl, že hned po jejich korunovaci. Musím se odtud dostat co nejdál, takhle už dál nemůžu. Tahle smečka je zvrácená a já odmítám takhle dál žít. Raději se stanu psancem, než abych žila ve smečce, která nemá soucit s těmi, kdo k nim kdysi patřili.

Brzy nato odešli a já se zhroutila na zem. Pořád jsem byla v šoku z toho, co jsem viděla a slyšela. Chystal se mě úplně zlomit a pak mě předhodit svým přátelům, aby mě ponížili. Na to čekat nebudu.

Budu tě chránit, Kal. Ochráním nás obě. Nenechám nikoho, aby tě pošpinil, raději zemřu na útěku. To byly mé myšlenky, když jsem konečně našla sílu zvednout se z podlahy a vydat se do suterénu.

Dnes večer. Musím odejít dnes večer!