Pohled Sylvie

Probudila jsem se do palčivé bolesti v boku, žaludku a levé noze. Sakra, mé rány z útoku toho tuláka se ještě úplně nezahojily. Posadila jsem se a uviděla, že jsem v řetězech – stříbrných řetězech. Měla jsem v nich spoutané ruce i nohy, ale necítila jsem žádnou bolest.

Stříbro je pro vlkodlaky škodlivé; viděla jsem lidi ve své bývalé smečce trpět, když se dotkli ryzího stříbra. Hádám, že na mě se to nevztahuje, mám to ale štěstí.

V hlavě jsem necítila Kalliu a začala jsem panikařit. Vždycky sice byla tichá, ale teď jako by v mém podvědomí úplně chyběla.

„Kal, Kallio, jsi tam, holka? Kallio, prosím, ozvi se. Cokoliv, aspoň nějaké znamení, že jsi pořád se mnou,“ volala jsem v duchu v naprosté panice a do očí se mi draly slzy. Nemůžu o Kalliu přijít, ona je to jediné, co mi v tomhle krutém světě zbylo. Je částí mě, kterou nechci nikdy ztratit.

„Snažím se trochu si zdřímnout, Sylvie. Proč sakra tak křičíš? Byla jsem ve své vlčí formě celé dny, abych tě ochránila, a ty se mi odvděčíš tím, že mě budíš? Nevděčný člověče,“ ozvala se mi v hlavě pobaveně Kallia. S úlevou jsem si vydechla a slzy mi konečně stekly po tvářích.

„Vyděsila jsi mě, holka, myslela jsem, že jsem přišla i o tebe,“ vzlykala jsem do mentálního pouta. Díkybohu, měsíční bohyně.

„Mě se tak snadno nezbavíš, děvče. Jsi se mnou spojená do konce života,“ řekla se smíchem v hlase a já se slabě zasmála taky. Je tu navždy, musím přestat panikařit.

„Kal, vypadá to, že máme nějaké zvláštní pouto k temným místům a věznění. Zase jsme zavřené a tentokrát v řetězech,“ řekla jsem jí s hraným optimismem a ona se zasmála. Kallia se skutečně zasmála. Neslyšela jsem její krásný smích od té doby, co se z nás ve smečce Stříbrného závoje stali otroci.

„Jsme vetřelci, Sylvie. Nemůžou nás nechat volně pobíhat po území smečky. Pravděpodobně nás čeká trest, až sem dorazí Alfa. To je jediný důvod, proč jsme pořád tady v té kobce,“ řekla mi a já přikývla. Má pravdu.

„I kdyby nás tu zabili, aspoň nás ten zkurvenej parchant nepřipravil o všechno. Zemřeme s nedotčenou nevinností. Nesnesla bych pomyšlení, že by se mě dotklo to odporné stvoření, které by mělo navěky hořet v pekle,“ řekla jsem s jistou dávkou hrdosti a cítila, jak Kallia v duchu přikyvuje.

„Proč jsi tak klidná, Kallio? Za posledních osm let jsi nikdy nebyla takhle uvolněná nebo upovídaná. Něco mi uniká?“ zeptala jsem se jí, protože se nezdálo, že by jí naše spoutání nebo uvěznění dělalo vrásky.

„Nevím, Sylvie. Na téhle půdě prostě cítím klid. Vím, že se nám nic nestane,“ odpověděla líně a znovu se stáhla do ústraní mé mysli.

Když Kallia usnula, zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Co tím myslela? Proč jsme v téhle smečce v bezpečí? Myšlenky mi v hlavě vířily závratnou rychlostí, když vtom jsem zaslechla kroky blížící se k mé cele.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž vysoký asi 180 centimetrů. Kvůli tmě jsem mu neviděla do tváře, ale poznala jsem, že je svalnatý a velmi maskulinní.

„Vidím, že jsi vzhůru, tulačko. Nechceš mi říct, co děláš na našem území?“ zavrčel na mě a já se instinktivně schoulila. Zemřu, Kallia se pletla.

Sbalila jsem se do klubíčka, jak se muž přibližoval a snažil se na mě sáhnout. Nemohla jsem se na něj podívat; nekontrolovaně jsem se třásla a přála si rychlou smrt.

Co když jsou horší než moje stará smečka? Co když mě tu zneuctí a poníží? Co když se Kallia mýlila a čekají nás horší věci než ty, kterými jsme si už prošly? Tyhle myšlenky mi běžely hlavou, zatímco se muž blížil.

Uvědomila jsem si, že se mě muž nedotkl. Odvážila jsem se vzhlédnout a uviděla, že má skelný pohled – musel se s někým mentálně spojovat. Viděla jsem to u lidí ve své staré smečce, i když já jsem s nimi žádné spojení neměla.

Náhle se otočil na patě a beze slova odešel. Úlevou jsem si vydechla a dál tiše vzlykala. Chtěla jsem jen umřít, život ke mně nebyl fér od té doby, co máma s tátou zemřeli. Proč mě nevzali s sebou? Proč nechali svou jedinou dceru v tomhle světě plném zla?

Kallia na nic z toho nereagovala a já měla chuť jí dát facku, kdybych mohla. Naše životy visí na vlásku a ona je pořád tak v klidu a uvolněná. Co je to za vlka?

Kallia začala být v mé hlavě najednou neklidná a já se posměšně zasmála. „Teď ti konečně došlo, že jsme v nebezpečí? Před chvílí jsi byla tak v pohodě. Kam se podělo to tvoje: ‚Na téhle půdě cítím klid, vím, že se nám nic nestane‘? Proč jsi najednou tak neklidná, holka?“ pronesla jsem k ní jízlivě.

„Zmlkni, Sylvie. Něco se stane, ale nevím co,“ odpověděla a dál se mi v hlavě neklidně převalovala.

„Já vím, co se stane, Kal. Zemřeme, to se stane, copak to nechápeš? A prosím tě, uklidni se, z toho tvého neustálého přecházení v mé hlavě mě bolí hlava,“ řekla jsem jí naštvaně. Někdy je tak otravná.

Sotva jsem to dořekla, ucítila jsem tu nejúžasnější vůni na světě. Vonělo to jako kokos a borovicové dřevo a já se v té vůni chtěla navždy utopit.

Rozšířily se mi oči, když mi došlo, že už jsem tohle jednou cítila. Tehdy, když jsem zjistila, že mým druhem je Varek. Dostala jsem druhou šanci na osudového druha!! To je ve vlčím království velmi vzácné, a já tu šanci dostala. Kallia mi v hlavě šťastně zavyla a začala poskakovat, až mě z toho rozbolela hlava.

Do cely vstoupil muž, následovaný tím, který tu byl předtím. Stanul přede mnou, uviděla jsem jeho žhnoucí zlaté oči a Kallia mi v hlavě vydechla to jediné slovo: „Druh.“

„Tady je ta tulačka, Alfo,“ řekl ten druhý muž a celý můj svět se zhroutil.

Alfa? Další Alfa? Co je to za zvrácenou hru, kterou se mnou měsíční bohyně hraje?

„Moje!“ jeho hlas zaburácel celou místností a dal nám jasně najevo, že vládu převzal jeho vlk. Kráčel ke mně, když se mu náhle změnila barva očí a on se prudce zastavil. Vypadalo to, jako by v sobě sváděl vnitřní boj, pak se otočil na patě a odešel.

No skvěle, naše druhá šance na lásku nás nechce. Dobrá práce, měsíční bohyně.