POV Valerion

Sklíčeně jsem seděl na zadním sedadle auta, zatímco Gawain, jeden z bojovníků smečky, kterého jsem vzal s sebou, řídil zpět. Další hledání mé družky v jiných smečkách se ukázalo jako marné. Dělám to už dva roky a všechno skončilo neúspěchem.

To, co v tomto životě chci nejvíc, je moje družka – někdo, koho mohu milovat a opatrovat a koho mohu nazývat svým. Někdo, kdo bude vládnout mému království po mém boku a porodí mi štěňata, až přijde ten správný čas. Moje vlastní královna.

Každý den vidím své rodiče, jak se milují, a přál bych si to samé pro sebe. Táta mámu moc miluje a platí to i naopak. Mají ten druh lásky, o kterém jsem vždycky doufal, že ho získám, ale svou družku jsem nenašel.

Objíždím smečky pod záminkou, že je kontroluji, ale mým skutečným motivem je najít svou družku. Byla pro mě sice vybrána náhradní partnerka, ale takhle žít nechci. Brzy budu korunován králem alfů a k získání toho titulu potřebuji svou Lunu po boku.

Tohle je moje poslední cesta za hledáním družky; byl jsem v každé smečce a stále nic. Srdce jsem měl těžké a proklínal jsem měsíční bohyni, zatímco jsme se vraceli domů.

Byla pro mě vybrána družka pro případ, že bych tu svou nenašel; měla by být korunována královnou alfů spolu se mnou. Ta myšlenka se mi nelíbila, ale táta říkal, že je to pro mé vlastní dobro – aby se zabránilo vzpourám ostatních alfů proti mně. Asi musím upřednostnit svůj lid před svými touhami.

Dojeli jsme k domu smečky a přivítala mě máma. Ve třiačtyřiceti vypadala maximálně na pětadvacet. Sakra, ty vlkodlačí geny. V obličeji jsem byl po ní, ale postavu jsem měl po tátovi. Vyběhla z našeho domu a vzrušeně nakoukla do auta. Tvář jí posmutněla, když viděla, že je prázdné.

Zavrtěl jsem hlavou, když se na mě podívala, a ona mě přišla obejmout. Držela mě za ruku, když mě vedla do domu. Potkali jsme tátu v kuchyni s novinami v ruce; vzhlédl, když jsme vešli. Viděl, že jsem se vrátil s prázdnou, a přišel mě soucitně obejmout.

Moji rodiče mě vždycky podporovali ve všem, co jsem dělal. Nejsem na ně ani naštvaný za to, že mi vybrali družku; dělají jen to, co je pro mě nejlepší.

Omluvil jsem se a odešel do svého pokoje. Valen si v mé hlavě smutně povzdechl a mně ho bylo moc líto. Také chci svou družku, ale pro něj jako mou vlčí stránku je těžší být bez své pravé polovičky.

„Zkusili jsme, co se dalo, Valene. Možná pro nás měsíční bohyně nemá partnerku, nebo je možná mrtvá. Prohledali jsme každou smečku a nic jsme nezjistili. Jsem příští král alfů, teď musím myslet na svůj lid dřív než na své vlastní potřeby,“ řekl jsem mu skrze naše myšlenkové pouto a on se stáhl do pozadí mé mysli, aniž by mi odpověděl.

Chystal jsem se svléknout, když jsem ucítil, jak se mě můj nejlepší přítel a budoucí beta Korvan snaží kontaktovat skrze myšlenkové spojení smečky. Zrušil jsem svou bariéru a uslyšel jeho hlas.

„Čau kámo, už jsi zpátky. Našels ji?“ zeptal se mě nadšeně. Všichni na svou příští Lunu čekají už od mých čtrnácti, takže chápu, proč je tak natěšený.

„Ne, brácho. Nenašel. Asi pro mě měsíční bohyně družku nemá,“ zasmál jsem se suše skrze myšlenkové pouto a slyšel ho povzdechnout.

„To je mi líto, chlape. Vlastně jsem se s tebou spojil, abych ti řekl, že jsme dneska na pozemcích smečky našli psance. Zale řekl chlapům, aby ji odvedli do žaláře, čekali jsme, až se vrátíš, abys rozhodl, co s ní,“ řekl Korvan.

„Psanec? Samice? Útoky psanců jsme tu neměli celou věčnost. Co dělaly hlídky, když vnikla na naše území? Ublížila někomu? A proč je ještě naživu, Korvane?“ řekl jsem s hněvem.

Útok psanců jsme neměli už osm let; ten poslední mi vzal něco drahocenného a psance z duše nenávidím. Jsou to odporná, špinavá stvoření, která si od nikoho nezaslouží soucit.

„Kámo, vypadala tak slabá a vystrašená. Jako by před něčím utíkala. Nebyla agresivní, měla strach. A proměnila se zpátky do lidské podoby, jakmile dostala uspávačku. Navíc to bylo brzy ráno a mužů na hlídce bylo málo,“ snažil se mě Korvan přesvědčit, ale já na to neslyšel.

„Je mi to jedno, Korvane, psanci jsou nebezpečná stvoření a měli by se zabíjet na potkání. Nechci ji v blízkosti členů své smečky, zabij ji, Korvane,“ řekl jsem rozzlobeně skrze myšlenkové pouto a znovu vztyčil bariéru.

Když jsem si sundal košili, zaslechl jsem, jak vchází Zelene, má vyvolená družka. Zelene je krásná a všichni ji mají rádi, ale není to moje družka; já ani Valen k ní nic necítíme. Chceme svou pravou družku!

„Jsi zpátky, Valerione. Slyšela jsem, že jsi svou družku nenašel,“ zašeptala mi u srdce hlasem, o kterém si myslela, že je sexy, a mně se udělalo zle.

„Dej ty ruce pryč a vypadni z mého pokoje, Zelene!“ zařval jsem svým alfa hlasem a ona z pokoje vystřelila. Nechtěl jsem se spojit s nikým jiným než se svou pravou družkou. Chci cítit všechno to, co mají máma s tátou.

Dosprchoval jsem se a právě jsem si chtěl jít na chvíli zdřímnout, když mi do pokoje vtrhla máma a vypadala rozzlobeně. Ale ne. Nevím, co jsem provedl, ale máma umí být pěkně děsivá, když se naštve.

„Takhle jsem tě nevychovala, Valerione Lucisi Thorne!“ řekla máma rozzlobeně a já věděl, že jsem v průšvihu, protože použila mé celé jméno.

„Nic jsem neudělal, mami. Právě jsem se vrátil z cesty a šel jsem do pokoje, nic jsem neudělal, slibuju,“ díval jsem se na ni a přemýšlel, co jsem mohl udělat špatně. Bylo to proto, že jsem řekl Zelene, ať vypadne? Máma ji taky zrovna nemusí, souhlasila s ní jen proto, že je pro mě nejlepší volbou.

„To je právě ono! Ty jsi neudělal nic! Na území smečky byl po osmi letech chycen psanec a ty ses ani neobtěžoval zjistit, co ji sem přivedlo? Jsi příští král alfů, Valerione, nemůžeš věci brát takhle na lehkou váhu. Co když jich je víc a ona je špionka? Co když z ní můžeme dostat víc informací a ty jsi dal rozkaz, aby ji zabili?“ zvolala máma rozzlobeně a vyrazila z pokoje.

Povzdechl jsem si a spojil se s Korvanem, že budu u žaláře za půl hodiny a že se té psankyni nesmí nic stát. Oblékl jsem se a šel dolů se něco najíst. Budu potřebovat energii, abych se vypořádal s tím zatraceným vetřelcem.

Odešel jsem z domu a ucítil, jak Valen v mé hlavě znervózněl. Nikdy nebývá neklidný, a to mě znepokojilo.

„Co se děje, kámo? Je něco v nepořádku?“ zeptal jsem se skrze naše pouto.

„Nevím. Mám pocit, že se u žaláře něco stane, nedokážu říct co,“ odpověděl Valen.

Zrychlil jsem krok směrem k žaláři. Doufám, že dnes nebudu prolévat krev. Jakmile začnu, jsem k nezastavení – další důvod, proč potřebuji svou družku. Polib si, měsíční bohyně.