Poté, co je stůl prostřen, se chystáme k jídlu. Je tradicí, že jídlo zahajuje Alfa, podá kousek ze svého talíře své družce a smečka začne jíst. Varek sní svůj díl, zatímco já čekám, až mi něco položí na talíř. Smečka nás sleduje, ale on mi nedává nic. Prostě si dál plní žaludek, zatímco já čekám, až mi na talíř něco položí.

Smečka přihlíží, ale on mi nic nedává. Jen dál jí. Vzhlédne: „Jezte,“ zavelí. Všichni si začnou nakládat jídlo na talíře, včetně mě; ruce se mi třesou. Je to jeho způsob, jak říct, že mě nepřijímá jako svou Lunu, že u tohoto stolu nemám místo. On mě nechce.

Snažit se vypadat silně před svou smečkou, když se vám chce jen schoulit do klubíčka a plakat, je těžké. Ale dělám to, abych ukázala svou sílu.

Neschopna unést to ponížení, umocněné nechtěnou bolestí v srdci, se s prudkým zaváháním postavím, až židle zaskřípe o podlahu a v jídelně nastane ticho. Kráčím do kuchyně s hlavou vztyčenou a pokládám svůj talíř do dřezu. Vyjdu ven a snažím se dostat do svého pokoje dřív, než mé nohy ztratí sílu, dřív, než uvidí, jak se mi chvějí rty, dřív, než uvidí mé slzy.

Zavřu dveře svého pokoje a vyřvu tu bolest svého srdce, zatímco se pomalu sesouvám k zemi. Slunce se schová a dá zrodit temnotě, a já stále ležím na podlaze a můj křik se mění v škytání. Zvednu se, abych si dala koupel; oči mám oteklé, hrdlo bolavé. Když se ponořím do vany a cítím její teplo, mé srdce se konečně uklidní.

Klepání přeruší můj stav, kdy jsem byla plně zabraná do knihy, kterou jsem četla. „Dále,“ odpovím a podívám se ke dveřím, zády opřená o čelo postele. Drobná vlčice, která mě tu prováděla, se ukloní. „Co se děje?“ Pomalu se narovná a podívá se na mě.

„Alfa chtěl, abych vás vyzvedla na večeři.“ Večeře? Opravdu jsem strávila tolik hodin truchlením v tomto pokoji kvůli němu? Ďábel mě volá, ale tentokrát ho neposlechnu. Už nikdy nebudu s tím mužem sdílet jediné jídlo. On si prosadil svou, teď si prosadím svou já.

„Řekni mu, že nemám hlad a nemám zájem s ním večeřet.“ Oči se jí nad mou odpovědí rozšíří a ústa se jí otevřou, aby mě přesvědčila. „To je mé poslední slovo.“ Pomalu se ukloní a odejde, pravděpodobně přemýšlejíc, jak mou zprávu doručit.

O pár minut později mě vyleká hlasitá rána, jak mé dveře narazí do zdi. Vchází Varek, hrudník se mu prudce zvedá. Snaží se ovládnout svůj hněv, jeho vlk nepřijímá žádnou neposlušnost ani od své vlastní družky. „Varoval jsem tě, že si s neposlušností nerozumím,“ řekne klidně. Je až s podivem, jak dokáže být klidný, když jeho vlk chce vybuchnout.

„Neposlechla jsem tě, prostě s tebou už nikdy nechci sdílet jídlo,“ odpovím mu ledovým tónem.

Dívám se mu přímo do očí. Zavrčí a vycení zuby, jeho hněv se snaží přemoci jeho klid. V odpověď můj hněv vůči němu přetéká ze své klece. „Dnes odpoledne jsi si prosadil svou, tohle je jen moje odpověď. Teď odejdi!“ zakřičím na něj. Prohraje svůj vnitřní boj, přikročí ke mně a sevře mou čelist v rukou, čímž mě přinutí se na něj podívat.

„Jestli na mě ještě jednou zvýšíš hlas, dohlédnu na to, aby smečka slyšela tvůj křik při mém trestu. Rozumíš?“ zavrčí. Má ústa mu chtějí odporovat, ale při pohledu do jeho očí vím, že mluví pravdu.

„Ano.“ Hlas se mi třepe ne strachem, ale tím přívalem vzteku, který ovládám celou svou silou.

„Teď se oblékneš a půjdeš dolů na večeři se smečkou. Vyjádřil jsem se jasně, družko?“ Jen se na něj dívám a nechci odpovídat. „Odpověz mi, družko, má trpělivost dochází.“ Olíznu si rty a jeho oči to sledují.

„Dobře,“ odpovím, nechci dál přikládat pod kotel jeho hněvu. Teď proti němu nemám žádnou moc, ale v blízké budoucnosti ji rozhodně získám.

„Dobrá,“ odpoví a nechá mě, abych se připravila.

Sedím mezi smečkou a on mě znovu odmítá vzít na vědomí. Je tradicí, že Alfa zahajuje jídlo, podá kousek ze svého talíře své družce a smečka začne jíst. Varek konzumuje svůj díl, zatímco já čekám, až mi něco položí na talíř, ale on mi nedává nic. Prostě dál plní svůj žaludek a nestoudně mě ponižuje.

Toto je jeho způsob, jak říct, že mě nepřijímá jako svou Lunu, že u tohoto stolu nemám místo. On mě nechce.

„Budeš tu jíst svá tři jídla se smečkou každý den,“ řekne mi a jeho dominantní hlas proniká tím tichem. Má ústa prahnou po tom, aby mu odporovala, ale při pohledu do jeho očí vím, že mluví pravdu. Netoleruje neposlušnost. V jídelně je ticho, hlavy mají skloněné v panice nad tímto projevem šílenství toho muže.

„Ano.“ Hlas se mi chvěje ne strachem, ale narůstajícím hněvem, který krotím veškerou svou silou.

„Budeš jíst svá jídla tady s mou smečkou. Vyjádřil jsem se jasně?“ opakuje se a ujišťuje se, že se jeho slova vryla do hlubin mé mysli, načež se setkává jen s mým tichem. „Odpověz mi, má trpělivost dochází.“

„Ano,“ odpovím a nechci živit jeho náladu. Teď proti němu nemám žádnou moc, ale nepochybně ji brzy získám. Dostatek moci na to, abych ho srazila na kolena.

„Zítra budeš trénovat se smečkou. Chci vidět tvou sílu, o které kolují zvěsti.“ Skromně v tichosti přikývnu. „Používej slova, družko.“

„Ano, Alfo.“ Zašklebí se, vnímaje slova, která mu s odporem vypouštím z úst, ale nevěnuje tomu pozornost.

Nejsou to zvěsti a já mu to hodlám dokázat. Naplňuje mě pocit odhodlání. Uvidí *skutečnou sílu Královny*.