~Alaric~

„Sakra, Vivienne!“ zaryčel jsem, pod víčky mi zatančily černé mžitky a tělo se mi zachvělo mým vyvrcholením.

„Ach, Alaricu…“ zasténala Vivienne, oči obrácené v sloup, její kunda mi svírala ptáka, když jsem do ní narážel až po kořen a užíval si její teplo.

„Kurva…“ zabručel jsem, vytáhl ho a svalil se na místo vedle ní. Pevně jsem zavřel oči, hltal kusy vzduchu a popadal dech. I když už bylo po půlnoci, světla z balkonu vrhala do pokoje tlumenou záři. Mezi mnou a Vivienne se rozhostilo ticho. Svět začínal pomalu dávat zase smysl.

Jako pokaždé, když jsme byli spolu, všechno kolem mě ustoupilo do pozadí. Záleželo jen na téhle ženě, která pro mě znamenala celý svět. Mohl jsem ji šukat celý den, spát, jíst a druhý den to dělat všechno znovu.

S Vivienne jsem se seznámil ve třetím ročníku na univerzitě. Byla to ambiciózní žena, tak strašně houževnatá a přivádělo mě k šílenství, jak neskákala na moje triky; nakonec na ně ale přistoupila. Tehdy jsme byli nenasytní, dokud se nepřestěhovala do Francie za kariérou modelky.

Během těch let jsem měl pár přítelkyň, ale žádná nebyla tak dokonalá jako Vivienne. A když se naše cesty před rokem znovu zkřížily, vyznala mi stejné city. Začala mě uhánět, vytrvalá pokušitelka, která nebyla ochotná brát ne jako odpověď, dokud jsem nespadl do její pasti.

Dělal jsem všechno pro to, abych se jí vyhýbal, protože jsem věděl, že je teď vdaná žena, ale jako feťák toužící po dávce jsem se stále vracel pro další. Byla to pokušení, můj kryptonit. Stačil jeden dotek a byl jsem na kolenou, a když jsem se probral, na krku a hrudi se mi objevily pařáty viny, které mě dusily zpátky do reality.

Odstrčil jsem se od postele. Vivienniny útlé ruce se natáhly k mým. „Vrať se do postele. Dej mi pět minut a můžeme si dát další kolo.“

Jak zatraceně lákavá nabídka. Už jsme to dělali třikrát. Věděl jsem, že bychom mohli šukat celou noc, kdybych zůstal.

Tohle bylo kurva v prdeli.

Nikdo tam venku mě z tohodle průseru nemohl vytáhnout, jen já sám. Mám na víc. Evelyn Sterlingová by se za mě styděla, kdyby zjistila, že šukám vdanou ženu. A sakra, jsem chlap a zasloužím si něco lepšího.

Ponořen do svých myšlenek jsem šel do koupelny a dal si sprchu; ukončit to s Vivienne byla jediná věc, kterou jsem měl v hlavě.

Nebylo to tak, že bych se o to nepokusil už poprvé, když jsem zjistil, že je vdaná. Když jsem jí řekl, že k ní přestanu chodit, vyhrožovala sebevraždou. Svědomí by mi nedalo spát, kdyby si vzala život, a tak jsem zůstal.

Ovinul jsem si kolem pasu bílý ručník a vrátil se do pokoje. Vivienne seděla na posteli, zády opřená o čelo, a světlo z jejího telefonu osvětlovalo její jemné čelisti, velké laňčí oči a oteklé rty. Její brunet vlasy byly divoké a rozcuchané od mého tahání a cloumání. Byla tak kurva krásná, že bolelo jen pomyšlení na to, že už ji nikdy neuvidím.

Můj pták ožil, věděl, že tahle žena dokáže uspokojit mé touhy v posteli. Můj nedočkavý orgán protestoval proti tomu, co jsem se chystal udělat.

„Zítra otevírají Barrett's Tavern.“ Vzhlédla s modrýma očima plnýma naděje. „Prosím, půjdeš mi dělat doprovod?“

Doprovod. Odfrkl jsem si. Jenom mě chtěla ukázat svým přátelům. Její manžel, Arthur Morel, byl dvakrát starší než já, měl pivní pupek a zkažený dech. Se všemi těmi penězi na bankovních účtech si ani nemohl pořídit pořádnou zatracenou ústní vodu, aby si zachránil svůj drahý život.

Znám jejího manžela až moc kurva dobře. Byl to jeden z obchodních partnerů mého otce. Táta si mě najal, abych si o něm udělal prověrku. Byznys toho chlapa je v prdeli a je jen otázkou času, kdy si na něj posvítí Vyšetřovací úřad.

„Nemůžu,“ zamumlal jsem a zvedal jsem své boxerky u nohou postele, džíny poblíž nočního stolku a košili na dveřích, její tanga visela na klice.

To jsme si s nimi kurva hráli na prak?

Sápali jsme se po sobě, jako by nebylo zítřka. Bude mi chybět to šukání s Vivienne.

Vivienne, najednou ostražitá, položila telefon a rozsvítila lampu, na čele se jí objevila vráska. „Ty odcházíš?“

Hledal jsem po pokoji své ponožky. Jednu jsem našel pod postelí, ale tu druhou ne a ne najít.

„Tohle musí skončit, Vivienne. Svědomí mi už nedá v noci spát.“ Sral to pes ponožky. Posadil jsem se na okraj postele a oblékl si jednu, pak jsem vstrčil nohy do bot.

Vivienne se ke mně připlazila a zezadu mi obmotala ruce kolem pasu. „Už jsme o tom mluvili, Alaricu. Víš, že bez tebe nedokážu žít.“

Povzdechl jsem si. Nesnáším slyšet její zlomyslný hlas. „Takhle to dál nejde. Dejme si pauzu. Musím přemýšlet.“

„Ne!“ její ruce se kolem mě sevřely pevněji. „Nenechám tě odejít!“

Zkypěl ve mně vztek. Setřásl jsem ze sebe její ruce a postavil se, probodl jsem ji sžíravým pohledem, ale jakmile mi oči klesly na její dokonalé kozy, bradavky tvrdé jako kámen a tak nádherně růžové, ztěžka jsem polkl. Prostor mezi obočím se mi zvrásnil, jak jsem se snažil udržet oči nad jejími rameny. „Tak se s Arthurem rozveď, abychom mohli být spolu. Nemůžu být už dál tvoje malé tajemství. Miluju tě, Vivienne, a chci celému světu ukázat, že jsi moje.“

Ve Vivienniných očích se strhla bouře emocí. Bylo to poprvé, co jsem se jí přiznal ke svým citům. Hluboko uvnitř jsem doufal, že ji to konečně dotlačí k žádosti o rozvod.

Stála přede mnou; pořád strašně moc nahá. Její dlouhé řasy se zatřepotaly, když ke mně vzhlédla těma svýma krásnýma očima.

„Taky tě miluju, Alaricu,“ řekla, ovinula mi ruce kolem krku a vtiskla rty na mé. Sevřel jsem pěsti podél těla a bránil se tomu, abych si ji vzal do náručí. Slyšel jsem ji to říkat tisíckrát, ale tentokrát jsem čekal jiné doznání. „Ale nemůžu se s Arthurem rozvést. Doktor říkal, že bychom ho neměli stresovat. Má zvětšené srdce a podání žádosti o rozvod...“ Zavrtěla hlavou a odstoupila ode mě. „To by nepřežil a já nechci, aby to bylo dáváno za vinu mně, kdyby se mu něco stalo.“ Pak se otočila, oči jí jiskřily nadějí. „Letos mu bude sedmdesát... musíme ještě chvíli počkat. Zbývá mu jen málo času, než...“ polkla ztěžka, „zemře.“

Cuklo mi v čelisti. Bulvár citoval Vivienne jako zlatokopku a kariéristku, ale moje city k ní mě oslepily. Ale tohle... Právě mi vlepila facku s pravdou.

„Bude žít ještě deset let, Vivienne,“ polkl jsem hořkou pachuť jejího odmítnutí a začal hledat svou koženou bundu. „Takhle dlouho čekat nemůžu.“

„Kdybys mě opravdu miloval, jak tvrdíš,“ mávla rukou do vzduchu, „počkal bys!“

Oči se mi zúžily do štěrbin. „Neopovažuj se ani pochybovat o tom, co cítím, Vivienne. O co jde, co?“ procedil jsem skrz zatnuté zuby. „Jsou to jeho prachy? Proto se držíš chlapa, který by klidně mohl být tvůj dědeček?“

Couvla, rty se jí chvěly, a já sledoval, jak se její šok mění ve vztek. „Myslíš si, že to dělám pro sebe? Dělám to pro nás, Alaricu! Až Arthur zemře, jeho peníze budou moje... budou naše. Tento svět je krutý. Čím víc peněz máš, tím víc přátel máš a tím budeme šťastnější!“

„Peníze nejsou všechno, Vivienne,“ řekl jsem a hruď se mi stáhla nevírou. Nemůžu uvěřit, že žena, kterou jsem od vysoké školy uctíval a o které jsem snil, že si ji vezmu, byla tak povrchní. „Nemůžou ti koupit štěstí a naplnění v životě.“

Odfrkla si. „To říkáš jen tak. Řekni mi, když se rozvedu s Arthurem, dokážeš zabezpečit moje potřeby s tvým příjmem kytaristy? A kde budeme žít? V tvém smradlavém bytě nad tím podřadným barem?“

„Ano, Vivienne.“ Konečně jsem našel svou koženou bundu. Visela na toaletní židli naproti posteli. Protáhl jsem se kolem ní a vzal si ji. „Protože nic jinýho kurva nejsem. Chudý kytarista žijící ve smradlavém bytě.“

Zamířil jsem ke dveřím. Vivienne ke mně přispěchala a znovu mě zezadu objala. „Počkej, Alaricu... mrzí mě to. Omlouvám se, že jsem ti říkala ty věci. Víš, že tě miluju.“

Sundal jsem ze sebe její ruce s pocitem odporu, že jsem kurva skočil na její triky. Jak jsem mohl být tak hloupý? Když se na ni teď dívám dolů, jak pláče a prosí mě, abych zůstal, poté, co mě takhle ponížila, jsem vlastně rád, že nevěděla, kdo doopravdy jsem. Alespoň ukázala svou pravou tvář ještě předtím, než jsem jí vůbec nasadil prsten na prst.

„Neomlouvej se. Alespoň teď vím, jak mě doopravdy vidíš. Tohle bylo kurva poučné.“ Znovu jsem se otočil k odchodu. Vivienne se kolem mě protáhla a postavila se přede dveře, aby mi zablokovala odchod.

Zavrtěla hlavou, slzy jí stékaly po tvářích. „Prosím, Alaricu... nedělej nám tohle.“

„Tak se kurva s Arthurem rozveď!“ zaryčel jsem.

„Chceš, abych si vybrala!?“ vzlykla. „Už jsem ti říkala, že se s Arthurem nerozvedu.“

Nad hlavou se mi stáhla temná mračna. „Tak to jsme spolu kurva skončili.“

Oči se jí zúžily do štěrbin. „Fajn! Ale pamatuj na má slova. Vrátíš se ke mně, až se ti začne stýskat. Znám tě, Alaricu. Miluješ mě a nedokážeš mi odolat.“

Bolelo mě, že jsem věděl, že má pravdu. Jsem do ní kurva blázen. Ale dělám to pro sebe. Udělal jsem krok vpřed. Vivienne o krok ucouvla, na tváři se jí mihl náznak strachu. „Jakmile vyjdu z tohohle pokoje, jsi pro mě vzduch, Vivienne. Ty sis vybrala. Teď si vybírám já.“