Ve dvaadvaceti letech Genevieve přesně věděla, co chce. Věděla to už od svých patnácti a posledních šest let si přála stále totéž – hned po dokončení školy se provdat za lásku svého života a založit vlastní rodinu.

Věřila, že je tou nejšťastnější dívkou na světě, když se jí plní sny.

Tady teď byla, týden po promoci, a zkoušela si svatební šaty na poslední zkoušce před zítřejším obřadem.

Její snoubenec Sebastian byl jedinou a osudovou láskou jejího života. Potkala ho před třemi lety a pro oba to byla láska na první pohled. Za méně než čtyřiadvacet hodin měli kráčet k oltáři. Být u vytržení, to ani zdaleka nevystihovalo to, co skutečně cítila.

„Budeš ta nejkrásnější nevěsta na světě, Gen,“ zašvitořila její nevlastní sestra Isabella a vytrhla ji z myšlenek.

„Už teď si připadám jako ta nejkrásnější nevěsta, Bello. Je to jako v pohádce a já se chystám začít svůj život ‚šťastně až do smrti‘,“ řekla Genevieve s širokým úsměvem.

„Je to dokonalé. Naprosto dokonalé,“ dodala Genevieve a věnovala návrhářce potěšený úsměv.

„Seb z tebe nebude moci spustit oči,“ prohlásila Isabella a obdivovala Genevieve, zatímco návrhářka dodávala svatebním šatům poslední úpravy.

Genevieve se zazubila a zatočila se, oči jí jasně zářily. „Díky, Bello. Co bych si bez tebe počala?“ zeptala se Genevieve, když se přestala točit a stanula tváří v tvář Isabelle.

Genevievina matka zemřela při porodu a její otec neměl jinou možnost než ji vychovávat sám. Když jí bylo pět, otec se oženil s Isabellinou matkou, která byla svobodnou matkou.

Isabelle byly čtyři roky, zatímco Genevieve pět. Všechny ty roky spolu vycházely skvěle a byly nejlepšími kamarádkami.

„Doufejme, že to nikdy nezjistíš,“ řekla Isabella s úšklebkem a pak se podívala na náramkové hodinky.

„Sakra! Musím jít za květinářkou a podívat se, jestli připravila všechny květiny podle zadání. Budeš tu sama v pohodě?“ zeptala se Isabella a Genevieve obrátila oči v sloup.

„Nejsem malé dítě. Samozřejmě že budu v pohodě,“ ujistila ji Genevieve.

„Tak dobře. Zkus si trochu odpočinout. Pokud můžeš, spi. Dnešek je tvá poslední noc jako svobodné slečny a musíme to oslavit,“ řekla Isabella zpěvavým hlasem a Genevieve se zachichotala, když sledovala, jak opouští místnost.

O půl hodiny později, když odešla i návrhářka, ležela Genevieve na posteli a myslela na Sebastiana a na to, jaké to bude zítra s ním kráčet uličkou k oltáři.

Najednou se jí po něm zastesklo a rozhodla se, že se za ním vyplíží, aby s ním strávila nějaké příjemné chvíle, než se Isabella vrátí.

Vzala si klíče od auta, vyběhla z domu a nasedla do vozu. Rozhodla se mu nejprve zavolat, aby se ujistila, že je skutečně doma.

Telefon zazvonil čtyřikrát, než to zvedl. „Ahoj, moje budoucí ženuško,“ pozdravil ji tiše a ona se začervenala.

„Ahoj, můj budoucí manželi,“ odpověděla vesele.

„Chybím ti?“ zeptal se, jako by jí četl myšlenky.

„Jo. Co děláš? Jsi venku? Je s tebou Nic?“ zeptala se s odkazem na jeho svědka.

„Ne. Nic tu ještě není. Jsem doma a snažím se tu všechno připravit, aby se sem moje žena mohla nastěhovat,“ řekl a ona se usmála.

„A co ty? Co děláš ty?“ zeptal se se zájmem.

„Já? Jen tak ležím a myslím na tebe,“ zalhala.

„Dobře. Nemůžu se dočkat, až tě zítra uvidím v těch šatech. Moc tě miluju,“ řekl a vyvolal jí na tváři úsměv.

„Já tě miluju mnohem víc. Nechám tě pracovat…“

„Dodělám to a zavolám ti, platí?“ řekl a ona se zazubila.

„Platí, miláčku,“ řekla a s tím hovor ukončila a nastartovala auto.

Nemohla se dočkat, až uvidí ten překvapený výraz v jeho tváři, až ji uvidí stát před sebou.

O dvacet minut později dorazila k jeho domu a vyjela výtahem k jeho bytu.

Chtěla ho překvapit, a tak se neobtěžovala se zvonkem a rovnou zadala kód u dveří.

Ve chvíli, kdy vstoupila do bytu, jí úsměv na tváři pohasl. U dveří uviděla bílé lodičky na jehlovém podpatku.

Má návštěvu? uvažovala, když se vyzula a pokračovala dál dovnitř.

Chtěla zavolat jeho jméno, ale zastavila se, když na pohovce uviděla rozházené ženské oblečení: krátké bílé bavlněné šaty a červené sako.

Tentokrát se jí obočí stáhlo k sobě, protože to oblečení poznala – bylo jí velmi povědomé. Bylo to přesně to, co měla Isabella dnes na sobě.

Podívala se zpět na lodičky a poznala v nich limitovanou edici, kterou Isabelle koupila k loňským narozeninám.

Proč je Isabella tady a ne v květinářství? A proč se Sebastian nezmínil, že je u něj? Genevieve uvažovala, srdce jí zběsile bušilo, zatímco mířila k ložnici.

Část jejího mozku už situaci analyzovala a věděla, co se děje, ale druhá část tomu nechtěla věřit.

Chtěla věřit, že sem Isabella třeba přišla probrat se Sebastianem detaily o květinách a možná se polila čajem, a tak šla dovnitř hledat něco jiného na sebe.

Bohužel, čím blíž byla Genevieve k ložnici, tím méně věřila výmluvám, které si vymýšlela.

Pootevřenými dveřmi ložnice se nesl Isabellin smích. „Měls ji předtím slyšet,“ zaslechla Isabellu říkat.

„Už teď si připadám jako ta nejkrásnější nevěsta, Bello. Je to jako v pohádce a já se chystám začít svůj život ‚šťastně až do smrti‘,“ parodovala Isabella slova, která Genevieve předtím řekla, a Sebastian se uchechtl.

„Je tak dětinská a hloupá. Jediný důvod, proč ji dokážu snášet, je její dědictví,“ slyšela Sebastiana říct a její dokonalý svět se v mžiku roztříštil na kusy.