Slyšet ta slova od Sebastiana a Isabelly byla jedna věc, ale vidět je propletené na posteli byla věc druhá.

Genevieve se zatajil dech a pocítila hluboké bodnutí zrady. Ustoupila, zrak měla rozmazaný slzami a utekla z domu, srdce jí v hrudi bušilo jako o závod.

Nasedla do auta a odjela pryč, chtěla od nich být co nejdále.

Napadlo ji, že by se vrátila domů, ale nemohla. Nechtěla nikoho vidět. Nechtěla nikomu čelit. Nechtěla se podívat Isabelle do tváře.

Nemohla.

Jela dál, slzy jí rozmazávaly výhled, dokud se nestřetla s jiným vozidlem. Skřípot pneumatik a praskání kovu ji vytrhlo zpět do reality.

Její auto prudce vybočilo, dupla na brzdy a síla nárazu ji vrhla vpřed, než se vůz s prudkým otřesem zastavil.

Dezorientovaná prudce otočila hlavou, srdce jí tlouklo až v krku. Ruce se jí třásly, když svírala volant, a mysl se jí točila z prožitého nárazu.

Na druhé straně křižovatky stálo v podivném úhlu jiné auto, elegantní černý sedan, jehož nárazník byl zmačkaný jako odhozený alobal. Ze zadního sedadla vystoupila postava, muž v padnoucím obleku; jeho tvář byla stažena maskou hněvu.

Když k ní rázným krokem kráčel, Genevieve se připravila na příval nadávek. Ale jak se blížil, jeho vztek se změnil v obavy a Genevieve si uvědomila, že na tohle není připravená.

Když došel blíž, hněv v jeho očích mírně změkl, když uviděl Genevieve s tváří mokrou od slz a rozmazanou řasenkou.

„Co jste to proboha dělala? Chcete zabít sebe i ostatní?“ zeptal se a v jeho hlase byl přes veškerý vztek slyšet nádech obavy.

Genevieve otevřela ústa, aby něco řekla, ale vyšlo z nich jen přiškrcené vzlyknutí. Zhroutila se zpět do sedadla a skryla si tvář v dlaních.

Muž zaváhal, v jeho nitru zápasila frustrace se zábleskem starosti. „Hej, jste v pořádku?“ zeptal se, tentokrát už tišším hlasem.

Genevieve nebyla schopná odpovědět; jen dál plakala a vzlyky jí otřásaly celým tělem.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se nakonec hlasem, který byl jemný navzdory pulzující žíle na jeho spánku. „Zavezu vás tam.“

Genevieve zavrtěla hlavou, hlas měla utlumený dlaněmi. Představa, že by měla někomu čelit a vysvětlovat ten zmatek, v němž se ocitla, byla nesnesitelná.

„No tak, dámo,“ naléhal muž pevným, ale laskavým hlasem. „V tomhle stavu nemůžete řídit a vaše auto taky není ve stavu, aby mohlo na cestu. Nechte mě vás odvézt,“ trval na svém.

Genevieve zůstala zticha, před očima se jí míhal obraz Isabelly a Sebastiana, krutá připomínka jejího rozbitého světa.

Muž si povzdechl a do jeho hlasu se vkradl nádech podráždění. „Podívejte,“ řekl netrpělivě, „buď mě necháte, abych vás odvezl někam do bezpečí, nebo zavolám policii a budeme to řešit jinak.“

Genevieve vzhlédla a pohlédla na auta, zatímco jí docházela váha jeho hrozby. Řešení policie, pojišťovny a následků bylo to poslední, co teď potřebovala.

S roztřeseným přikývnutím uznala porážku. „Dobře,“ zachraptěla hlasem ochraptělým od pláče.

„Správně,“ řekl a v jeho tváři se zračila úleva. „Nasedněte si ke mně. O vaše auto se nechám postarat a nechám vám ho přivézt.“

Genevieve váhavě přikývla a vystoupila ze svého vozu. Dovedl ji ke svému autu, pomohl jí na sedadlo spolujezdce a pak dal pokyn svému řidiči, aby se postaral o její auto a přivezl ho za nimi.

Genevieve ukradomky pohlédla na svého společníka, když nasedal do auta. Byl pohledný drsným způsobem, s tmavými vlasy sčesanými z čela. Když se na ni otočil, setkala se s pronikavě modrýma očima, v nichž byl náznak zvědavosti.

„Kam to bude?“ zeptal se, v hlase stále známky obav.

Genevieve se kousla do rtu, nevěděla, co říct. Kamkoli. Doslova kamkoli, hlavně ne domů, pryč od svého života, pryč od té noční můry, před kterou utíkala.

„Kamkoli. Prostě mě odvezte kamkoli,“ odpověděla hlasem sotva slyšitelným.

Muž zvedl obočí a v očích mu kmitlo pobavení. „To není moc konkrétní,“ řekl a na koutku rtů se mu objevil slabý úsměv.

Genevieve v sobě zatvrdila odhodlání. Nechtěla konverzaci, nechtěla soucit. Jediné, po čem toužila, byl dočasný únik, krátký oddech od toho chaosu, v nějž se změnil její život.

Najednou ji napadla lehkomyslná myšlenka, zrozená ze zoufalství a zármutku.

„K vám,“ vyhrkla a šokovala tím i samu sebe.

Mužův úsměv zmizel a nahradil ho výraz naprostého zmatku. „Ke mně?“ zopakoval. „Jak to myslíte?“

„Kamkoli jedete vy, tam je to v pořádku,“ trvala na svém.

Povzdechl si, zjevně na vážkách, ale neměl na vybranou. Jel ke svému hotelu a hlavou se mu honila spousta otázek.

Cesta proběhla převážně v tichu, přerušovaném jen tichým popotahováním, které nedokázala úplně potlačit.

Když zastavili u luxusního hotelu, muž se k ní otočil. „Jste si jistá, že nechcete jet domů nebo do nemocnice?“ zeptal se se starostí v hlase.

Genevieve zavrtěla hlavou. Slzy konečně ustoupily a zanechaly po sobě jen syrovou zranitelnost.

Muž vypadal váhavě, ale po chvíli si povzdechl. „Dobře,“ řekl. „Podívejte, nevím, co se děje, ale jestli si o tom chcete promluvit, jsem tady a vyslechnu vás.“

„Díky,“ zamumlala, když jí pomáhal z auta a vedl ji do svého apartmá, zatímco svého řidiče nechal zařizovat opravu aut.

Uvnitř ji usadil na pohovku a přinesl jí sklenici vody. Vzala si ji, ruce se jí třásly.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše a posadil se vedle ní. „Proč jste plakala?“

Genevieve se nedokázala přimět mu to říct. Ta slova byla příliš bolestivá na to, aby je vyslovila nahlas. Jen zavrtěla hlavou a po tvářích jí stekly nové slzy.

Když viděl, že nechce mluvit, vstal. „Pokud vám to nevadí, musím se osvěžit. Měl jsem dlouhý den,“ řekl a bez čekání na její odpověď odešel do ložnice.

Když vyšel z koupelny, byl překvapený, že ji vidí stát u sebe v pokoji.

„Co tady děláte? Potřebujete něco?“ zeptal se, protože jediné, co zakrývalo jeho tělo, byl ručník kolem pasu.

„Jste ženatý?“ zeptala se a dívala se na něj s nečitelným výrazem, který ho šokoval.

Překvapeně zamrkal. „Ne. Proč se...“

„Zasnoubený? Máte přítelkyni?“ skočila mu do řeči.

Byl jejími otázkami zmatený, ale odpověděl: „Ne.“

„Chtěl byste se se mnou vyspat?“ zeptala se na rovinu.