Zásnubní prsten připadal Seraphině Sterlingové na prstě jako okovy, zatímco zírala na čtvrtletní zprávy rozházené po stole. Tři miliardy v akvizicích. Dvacet tisíc pracovních míst. A odkaz jejího otce, který sledoval každý její krok. Čísla se jí rozmazávala před očima, jak její pohled zabloudil k hodinám: 23:47. Za necelých čtyřiadvacet hodin půjde k oltáři, aby si vzala Alarika.

Kdyby ji tak teď mohla vidět matka.

Její spirálu myšlenek přerušilo tiché zaklepání. „Ještě pořád nad tím vysedáš?“

Seraphina vzhlédla a uviděla Tinsley, jak se opírá o rám dveří kanceláře, značkové lodičky jí visely z pěstěných prstů. Její nejlepší kamarádka už od dob internátní školy měla na tváři úsměv, který obvykle věštil potíže.

„Někteří z nás na své dědictví skutečně pracují,“ odpověděla Seraphina, ačkoli se jí rty zvlnily do úsměvu. Vždycky to byl křehký balanc – spravovat rozlehlé rodinné impérium a zároveň se snažit zachovat si zdání normálního života. To, že se narodila do bohatství, nijak neulehčovalo váhu zodpovědnosti.

„A někteří z nás,“ Tinsley vešla do kanceláře, „vědí, kdy je čas zavřít notebook a oslavit poslední noc svobody.“ Posadila se na Seraphinin stůl a bez rozmyslu shodila stoh papírů na podlahu. „No tak, nemůžeš strávit svou poslední svobodnou noc pohřbená v dokumentech o fúzi.“

„Musím to dokončit, než—“

„Než se z tebe stane řádná korporátní manželka?“ Tinsleyino dokonale vytvarované obočí se pobaveně zvedlo. „Přesně proto musíme jít ven. Jedno poslední dobrodružství, než se z tebe stane paní Alariková Vaneová.“

Seraphině zabzučel telefon a na okamžik upoutal její pozornost. Na displeji blikla zpráva od její nevlastní sestry Genevieve: „Nezapomeň na zítřejší předsvatební brunch. Tatínek spoléhá na to, že okouzlíš manželky členů správní rady.“

„Vidíš?“ Tinsley jí vytrhla telefon z ruky, v očích jí zajiskřilo uličnictví. „Dokonce i tvá zlá nevlastní sestra souhlasí. Tedy, ne tak docela, ale víš, jak to myslím.“ Její prsty se rychle míhaly po displeji a odepsaly dřív, než Seraphina stihla zaprotestovat.

„Co to děláš?“

„Jen se ujišťuji, že tam zítra budeš – svěží a připravená hrát dokonalou dědičku,“ odpověděla Tinsley s mrknutím. „I když tu svěžest nemůžu zaručit, pokud mě necháš, abych tě vzala do toho úžasného nového klubu v centru.“

Zodpovědná odpověď zněla ne. Seraphina měla otcovy přednášky o image a pověsti naučené nazpaměť, vryté do mysli už od dětství. Zítřek nebyl jen dnem její svatby – byla to fúze dynastií, pečlivě zinscenované obchodní uspořádání zabalené do bílé krajky a růží.

Ale něco se v ní rozpadalo, jako nit, za kterou se příliš dlouho a příliš silně tahalo. Když pohlédla na lesklý stoh papírů čekajících na její pozornost, zmocnil se jí náhlý, ostrý pocit vzpoury.

„Jeden drink,“ řekla, vstala a urovnala si pouzdrovou sukni. „A myslím to vážně, Tinsley. Jen jeden.“

Tinsleyin úsměv se vítězoslavně rozšířil. „Samozřejmě, drahá. Jen jeden.“

Když nastupovaly do výtahu, Seraphina si nevšimla, jak Tinsleyiny prsty znovu tančí po telefonu, ani toho, že úsměv její nejlepší kamarádky nepronikl až k jejím očím.

***

Klub byl přesně tím místem, které by její otec nenáviděl – samá pulzující světla a basy, které jí bušily do podrážek bot a vibrovaly v hrudi. Neonová světla se odrážela od zrcadlových stěn a v zakouřeném vzduchu visela vůně drahých kolínských a cigaret. Tinsley ji vedla přímo do VIP sekce, kde na ně na ledě čekala láhev šampaňského.

„Na nevěstu!“ oznámila Tinsley a s rozmachem naplnila jejich sklenice. „A na svobodu.“

Něco na jejím tónu přimělo Seraphinu k zaváhání, ta slova jí uvízla v koutku mysli. Svoboda? Tinsley mluvila, jako by manželství bylo vězení, ztráta autonomie. Než však stihla tu myšlenku plně zpracovat, Tinsley jí vtiskla sklenici do ruky a vybídla ji k přípitku. Seraphina se na okamžik uvolnila, nechala chladivé bublinky pošimrat v nose a zahnala neodbytný pocit, že něco není v pořádku.

„Vidíš?“ řekla Tinsley s oslnivým úsměvem a přiťukla si se Seraphinou. „Není tohle mnohem lepší než procházet ziskové marže a dohadovat se s upjatými členy rady?“

Seraphina se slabě usmála, ačkoli její myšlenky byly na míle daleko. Alarik. Zítřek. Správní rada. Zavrtěla hlavou a snažila se zahnat ten hluk. Jen jedna noc, připomněla si.

Ale pak ho uviděla přes zaplněný taneční parket.

Stál u baru, vysoký, s širokými rameny a přítomností, která jako by přitahovala pozornost, aniž by se o to snažil. Vlasy měl rozcuchané tím pečlivě nedbalým způsobem a jeho oči... V jeho očích bylo něco – temného, hloubavého, téměř trýznivého – co v ní vyvolalo hlubokou odezvu. Jejich pohledy se na prchavý okamžik střetly, ale stačilo to k tomu, aby jí po zádech přeběhlo podivné vzrušení.

„Kdo je to?“ zeptala se a nemohla od cizince odtrhnout oči.

Tinsley sledovala její pohled a usmála se, ale tentokrát to byl úsměv ostrý, dravčí. „To, drahá, jsou potíže.“

Potíže. To slovo se Seraphině ozývalo v mysli, ale kupodivu ji neděsilo. Ne dnes v noci. Dnes se cítila nebezpečně naživu a poprvé po měsících v ní vzplanulo něco jiného než povinnost nebo zodpovědnost.

Než se Seraphina stihla zeptat na víc, Tinsley jí do ruky vrazila další sklenici. „Pij, zlato. Dneska na zítřek zapomeneš.“

Zatímco bublinky šuměly na jejích rtech, Seraphina cítila, jak se prudké napětí v její hrudi začíná uvolňovat, a poprvé tu noc se nechala unášet okamžikem. Hudba tepala, světla blikala a svět venku před klubem se rozplynul v zapomnění.

Nevšimla si nenápadných pohybů Tinsley, když jí její nejlepší kamarádka něco hodila do dalšího pití. Ani neviděla, jak Tinsley pohlédla na telefon a rychle vyťukala zprávu: Zabrala na návnadu. Pošli Alarika za hodinu.

***

Klub pulzoval energií, ale Seraphininy myšlenky se stále vracely k muži u baru. Způsob, jakým se na ni díval – jako by viděl skrz její fasádu, za pečlivě vybudovaný život kolem rodinného impéria. Zavrtěla hlavou a snažila se setřást ten znepokojivý pocit, ale díky drinku v ruce se vše zdálo rozmazané, s měkčími obrysy.

„Potřebuju na vzduch,“ zamumlala Seraphina a cítila, jak se s ní místnost mírně točí.

Tinsley ji se smíchem odbyla. „Jen běž, já budu tady.“