Dunivé basy pulzovaly Seraphině v kostech, když se prodírala tlumeně osvětleným klubem, mysl zastřenou oparem šampaňského a nejistoty. Mihotání neonových světel a horko z přeplněného tanečního parketu v ní vyvolávaly pocit odtržení od reality a zároveň naprostého pohlcení. Neměla by tu být – zrovna dnes, noc před svatbou – ale byla tady.

U baru si ho všimla. Jeho pohled na ní spočíval od chvíle, kdy vešla. Temné oči, ostře řezaná čelist, oblečen v dokonale střiženém obleku – vypadal jako někdo, kdo sem nepatří, podobně jako ona sama. Přesto tam stál s whisky v ruce a kolem něj se jako plášť vznášela aura nonšalance.

„Další šampaňské pro budoucí nevěstu?“ zeptal se a jeho hlas prořízl hluk. Jeho tón nebyl výsměšný, ale bylo v něm cosi jako porozumění, jako by v ní viděl víc, než chtěla prozradit.

Seraphinina ruka instinktivně sklouzla k zásnubnímu prstenu, připomínce všeho, čím měla být. „Jak jste—?“

„Máte ten výraz.“ Upil ze své sklenice a oči z ní nespustil. „Jako byste stála na okraji něčeho velkého a nebyla si jistá, jestli do toho skočit, nebo odejít.“

Jeho slova jí způsobila mrazení, byl to zneklidňující odraz jejích vlastních myšlenek. Otevřela ústa, aby to popřela, ale pravdou bylo, že nemohla. Alarik byl na papíře dokonalý – úspěšný muž, pohledný, stabilní. Přesto se to všechno zdálo být prázdné, dokonce i teď.

„Neutíkám,“ zamumlala spíš pro sebe, ale on ji slyšel.

„Tak proč jste tady?“ Nadzvedl obočí. „Taková noc před svatbou. To nevypadá jako chování někoho, kdo si je jistý svými volbami.“

Hruď se jí sevřela. Neměl právo ji soudit, a přesto měl pravdu. Bublinky šampaňského v krvi jí dodávaly pocit beztíže, ale také křehkosti, jako sklo čekající na roztříštění.

„Jsem Gideon,“ řekl a nenabídl žádné další vysvětlení.

„Seraphina.“ Nevěděla, proč to řekla, ale jakmile její jméno zaznělo, cítila se najednou lehčí, méně zatížená.

„Rád vás poznávám, Seraphino.“ Rty se mu zkroutily do polovičního úsměvu, který nedosáhl k jeho očím. „Asi nejsem v pozici, abych mohl soudit. Jsem tu pravděpodobně ze stejného důvodu jako vy.“ Dlouze se napil a whisky zmizela na jeden lok.

„Z jakého důvodu?“ zeptala se Seraphina a opřela se o bar, jako by ji mohl ukotvit.

„Zlomené srdce.“ Jeho hlas byl tichý, sotva slyšitelný přes hudbu, ale zachytila v něm tu tíhu. „Načapal jsem svou přítelkyni, se kterou jsem byl tři roky, s jiným mužem. Dnes večer.“

Sophia zamrkala, ta slova ji zasáhla víc, než čekala. „To je... to mě mrzí.“

Pokrčil rameny, ale ten pohyb byl strnulý, bolestný. „Nebuďte. Asi jsem byl jen slepý k tomu, co jsem měl přímo před sebou.“ Jeho pohled sklouzl k jejímu zásnubnímu prstenu. „Ale pak nejsem jediný, kdo je slepý, že?“

Místnost se mírně zhoupla, kombinace přílišného množství šampaňského a vířící bouře emocí. Měla se cítit uražená jeho narážkou, ale místo toho to působilo jako otevírání dveří, o nichž si nebyla jistá, zda jimi chce projít.

„Zatančete si se mnou,“ vyhrkla, slova se drala ven dřív, než je stačila zastavit.

Gideon se na ni podíval, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. „To asi není dobrý nápad.“

„Možná,“ souhlasila a v šeru klubu a s jemným hučením v žilách se cítila odvážnější. „Ale možná je to přesně to, co oba potřebujeme.“

Na vteřinu zaváhal, pak dopil zbytek drinku. „Dobrá,“ řekl nakonec hlasem drsným, ale ne laskavým. „Jeden tanec.“

Vyšli na zaplněný taneční parket, hudba kolem nich pulzovala a tlačila je blíž k sobě. Gideonovy ruce našly její pas a podpíraly ji, když se pohupovali. Sophia se k němu přitiskla, její tělo se pohybovalo do rytmu a její mysl byla poprvé po měsících blaženě otupělá. Váha světa, její blížící se svatby, každého očekávání a zodpovědnosti jako by odpadla.

„Dělá tě šťastnou?“ Gideonův hlas byl sotva šepot, jeho dech ji hřál na uchu.

Ta otázka mezi nimi visela jako hustý mrak. Alarik dával smysl. Dělal její život snazším, hladším, jako dílek skládačky, který zapadne tam, kam má. Ale dělal ji šťastnou?

„Nevím,“ zašeptala zpátky a to přiznání jí připadalo jako zrada i vysvobození zároveň.

Gideon se mírně odtáhl a zkoumal její tvář. „Měla bys to vědět.“

Než stačila odpovědět, svět se prudce naklonil. Alkohol kolující v jejím těle způsobil, že se všechno roztočilo, a ona zavrávorala. Gideonovy paže kolem ní sevřely pevněji.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se s upřímnou obavou v očích.

„Jen potřebuju na vzduch,“ zamumlala a snažila se uklidnit. Blikající světla a hlasitá hudba na ni byly příliš, zahlcovaly jí smysly.

Gideon neváhal a vedl ji k východu. Venku ji do kůže udeřil chladný noční vzduch, ale mlhu v její hlavě to rozptýlilo jen málo. Pokusila se zhluboka nadechnout, ale i to se jí zdálo příliš těžké.

„Něco je špatně,“ zamumlala a těžce se o něj opřela. „Nepila jsem tolik…“

„Zavolám ti taxík,“ řekl Gideon a v hlase mu byla znát starost. Ale když sáhl po telefonu, Sophii se podlomily nohy. Zachytil ji dřív, než dopadla na zem, a přivinul si ji k hrudi.

„Nemůžu domů,“ blábolila. „Nesmí mě takhle vidět...“

„Dobře, dobře.“ Gideonův hlas jako by přicházel z velké dálky. „Mám kousek odtud hotelový pokoj. Můžeš si tam odpočinout, dokud ti nebude líp.“

Přes opar Sophia cítila, jak ji zvedají do auta. Světla města se míhala za oknem, zatímco se jí hlava kymácela na Gideonově rameni. Měla by se bát, věděla vzdáleně. Místo toho se v náruči toho cizince cítila v bezpečí, bezpečněji, než se cítila za celá léta.

Hotelový pokoj byl luxusní, samá krémová a zlatá barva. Gideon ji jemně položil na postel a okamžitě odstoupil. „Vezmu si pohovku. Odpočívej.“

„Zůstaň.“ Sophia se natáhla po jeho ruce, místnost se s ní točila. „Prosím. Nechci být dnes v noci sama.“

Dlouho váhal, jeho pohled byl plný vnitřního boje. „Sophio, neměli bychom...“

Ale ona ho přitáhla k polibku, její potřeba útěchy a úniku převážila nad zdravým rozumem. Gideonovy rty se s jejími setkaly nejprve váhavě, pak s rostoucí intenzitou, jako by se on také topil a ona byla jeho záchranným lanem.