Isabel se svezla na opěradlo pohovky a z celého jejího postoje vyzařovala těžká, unavená frustrace. Střelila pohledem po své nejlepší kamarádce Seraphině a planoucí podráždění v jejích očích bylo téměř hmatatelné.

„Říkám ti, Seraphino,“ pronesla hlasem ostrým sotva potlačovaným rozčilením, „nechápu to. Dávala jsem mu náznaky, smála se jeho trapným vtipům, v podstatě jsem udělala všechno kromě toho