Pohled Sienny:

„Ahoj, Sienno,“ ozve se v telefonu sametový baryton a mně se okamžitě rozšíří zorničky. Tep se mi zrychlí a mozek si k tomu hlasu téměř okamžitě dosadí tvář.

Je to ta tvář, na kterou jsem se tak usilovně snažila zapomenout – tvář, kvůli které mi srdce bije nepravidelně a stehna mě nestoudně brní.

Mé zrádné tělo a srdce zatemňují můj zdravý rozum, když jde o tohoto muže.

„Kdo je to?“ řeknu a nedaří se mi potlačit chvění v hlase, zatímco se žalostně snažím předstírat, že ho nepoznávám. Odkašlu si, ale srdce mi v hrudi stále bije jako divoké, nezkrocené zvíře, které se snaží dostat na svobodu.

„Tsk, tsk, tsk. Ty nepoznáváš můj hlas? To je škoda, Sienno,“ řekne. V jeho hlubokém, hladkém barytonu slyším zklamání i lehké pobavení. Můj tep vyletí vzhůru. V ústech mi vyprahne, i když si rty olíznu jazykem.

Harper, moje spolubydlící a nejlepší kamarádka, mě z druhého konce pokoje sleduje s obočím staženým do otazníku. Odvrátím od ní pohled a přitisknu si telefon blíž k uchu.

„Co chcete, pane Crossi?“ zašeptám úsečně. Proč mi proboha volá v tuhle noční hodinu? Je deset večer, obyčejné úterý. Nemluvili jsme spolu tři roky, od pohřbu mé matky. Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Úspěšně jsem utekla, schovávala se před ním a doufala, že mě nebude moci najít.

„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že mi budeš říkat prostě Evane.“ Jeho hlas se do mě zařezává, ale nedokážu telefon odtáhnout od ucha.

Jsem k němu přitahována, a přesto na mě mozek křičí, abych hovor prostě ukončila a tohle nové číslo zablokovala. Ale neposlechnu, protože by mi prostě zavolal znovu. Vždycky si mě najde, nebo se já vždycky nechám najít.

Harper, která vycítila, že potřebuji soukromí, už z pokoje odešla.

„Pane Crossi,“ zhluboka a roztřeseně se nadechnu, abych uklidnila nervy a nezněla v telefonu jako vyděšená, upískaná myš, „proč mi voláte v tuhle noční hodinu z neznámého čísla?“ Selhávám; v tlumeném hněvu se kousnu do spodního rtu.

Je to tak dávno, co jsem slyšela jeho hlas, ten hluboký baryton, který mi v podbřišku vyvolává roje motýlů. Bradavky mi ztvrdly jako ořechy a tlačí se mi na látku crop topu.

„Protože jsi zablokovala všechna moje ostatní čísla a odstřihla se od všech ostatních,“ vyštěkne. I když je v jeho hlase stále ten náznak pobavení, jako by si užíval, že si takhle zahrává s mými emocemi. Ví, co dělá; vždycky to ví, a vsadila bych život na to, že si mě dokáže živě představit, jak se kvůli němu třesu.

„Ano, a co má být?“ řeknu se zvednutým obočím, jako by mě mohl vidět, a doufám, že se mi daří hrát netečnou a lhostejnou, jako bych se před hodinou neukájela nad jeho polonahou fotkou, kterou jsem si uložila z jeho profilu na sociálních sítích.

Sakra ano! Klidně můžete říct, že ho taky sleduju. Bože! Vidět ho bez trička, s šortkami visícími nízko pod boky, ve mně vyvolalo vlny zakázaných pocitů, o kterých jsem ani netušila, že ve mně existují.

Jen při pohledu na něj jsem zvlhla, v rozkroku mi tepalo a svíralo se to ve mně jako u nějaké chtivé děvky.

„Sisi, miláčku, děláš mi starosti,“ vydechne do telefonu Evander Cross, můj otčím, a mně se při té proklaté přezdívce nahrne krev do tváří. Tahle přezdívka vycházející z jeho zapovězených rtů, schopná donutit mě pokrčit prsty u nohou, padnout před ním na kolena a přijmout ho celého hluboko do hrdla.

„Nezývej mě tak!“ vykřiknu a přeruším ho. Tvář mi rudne. Nenávidím to, jak na něj moje tělo reaguje. Každá moje část se při zvuku jeho hlasu probouzí. Děsí mě to; vzrušuje mě to.

„Budu tě nazývat, jak budu chtít,“ odpoví klidně a nebezpečně tiše a pak pokračuje stejným klidným tónem, jako bych na něj do telefonu vztekle neoddechovala: „Jsou to tři roky a já potřeboval vědět, jak se ti vede. Nemohl jsem na tebe přestat myslet.“ Odmlčí se, jako by přehodnocoval volbu slov, a já zatajím dech a odmítám příliš přemýšlet nad tím, že právě řekl, že na mě nemohl přestat myslet. „Zajímalo mě, jak to zvládáš,“ dodá nakonec.

Vydechnu.

Náhlá zranitelnost v jeho hlase mě zasáhne přímo do srdce jako ostré bodnutí. Na vteřinu to zabolí a pak znovu postavím své obranné hradby a začnu ten zrádný orgán zvaný srdce střežit.

„Není na vás, abyste si o mě dělal starosti. Nejsem vaše zodpovědnost. Daří se mi skvěle i samotné,“ odseknu, ale hluboko uvnitř se mě postupně zmocňovala vlna radosti.

Nemohl na mě přestat myslet.

To poslední slovo mi uvízlo v hlavě, hluboce se mi vrylo do mozku. Stiskla jsem stehna k sobě v naději, že uklidním tu palčivou touhu mezi nimi. Cítila jsem, jak to tam pulzuje, jak to po něm prahne.

Očividně mi nevolal proto, aby mluvil o mých nedostatcích v tom, jak jsem se před třemi lety zachovala po pohřbu své matky.

Proto jsem si zablokovala jeho čísla. Vím, že Evander Cross je dost bohatý na to, aby mě našel během několika dní, ale doufala jsem, že mu zdravý rozum napoví, aby mě neobtěžoval, a on to neudělal.

„Víš, že to není pravda. Jsem tvůj opatrovník; samozřejmě je na mně, abych si o tebe dělal starosti,“ řekne Evan a jeho hladký baryton mě šlehne jako bič. Představuji si, jak si v tiché frustraci projíždí rukou své husté, vlnité, havraní vlasy.

To byla jedna z věcí, kterých jsem si na něm hned všimla, když mi ho před čtyřmi lety poprvé představili. Ty husté vlasy temné jako půlnoc. Na jeho věk bylo až neskutečné, že vypadaly tak mladistvě a lákavě. Byl to ten nejvíc sexy muž, jakého jsem kdy viděla.

Ale to byl prostě Evander Cross.

Muž, který byl chodícím rozporem.