Vrátím se do reality, když si uvědomím, že jsem se začala toulat ve vzpomínkách, které jsem označila za zakázané. „Takže, co chceš teď, otčíme?“

Slyším jeho lehké uchechnutí a nemůžu si pomoct, v hrudi mi poskočí srdce, jak ten sytý zvuk vstřebávám. Skoro ho cítím. Pamatuju si, jak voněl. Bože! Mám to vypálené v mozku.

Je to trapné, ale musím přiznat, že tu vůni hledám u každého muže, se kterým jsem od té doby randila, ale bez úspěchu. Patřila jen Evanderu Crossovi. Stejně jako moje hloupé, hloupé srdce. Máta, silná káva, něco temného a tajemného přimíchaného do směsi a závan něčeho květinového, a přesto naprosto mužného.

Cítívala jsem ho v domě dřív, než vůbec vešel do pokoje, ve kterém jsem byla, s mou matkou zavěšenou do jeho paže a temnýma onyxovýma očima, které ty mé vyhledávaly jako bouře.

„Docela raději mám pana Crosse než ten titul otčíma. Připadám si pak starý a způsob, jakým to říkáš, tomu dodává zvrácený podtón,“ řekne po chvíli. Jeho tón je lehký; je to odmítnutí, které použil už mnohokrát předtím, když jsem ho tak nazývala v rámci jakési dětinské rebelie k nelibosti své matky, která trvala na tom, abych ho oslovovala jménem, nebo hůř, tati.

„To je fuk,“ odseknu. Nenávidím, když musím myslet na svou matku nebo na období onoho léta před odjezdem na vysokou, kdy jsem u nich musela bydlet. Bylo to těch pár nejhorších týdnů mého života v tom domě.

„Pořád ten stejný temperament. Je dobré vědět, že ses moc nezměnila, Sisi miláčku,“ řekne Evan s lehkým uchechnutím.

Ale mýlí se. Alespoň v to doufám. Doufám, že jsem se změnila dost.

Ale vzhledem k tomu, jak se mi rozbuší srdce pokaždé, když mě tím svým sytým barytonem osloví tou přezdívkou, si nemůžu být jistá, že jsem se změnila moc, a je to trapné.

„Potřebuju, abys mi řekl, proč jsi volal, Evane. Nech si ty řeči o tom, jak o mě máš starosti a všechny tyhle blbosti. Vím, že mě sleduješ. Viděla jsem ji. Co chceš?“ Můj hněv se vrací, aby ochránil mé bláhové srdce; svírá mi hruď jako svěrák.

Ať už té ženě, která mě poslední tři roky sleduje, platí cokoli, měl by to snížit na polovinu. Je ve své práci hrozná. Ani se nesnaží být nenápadná.

„Dobře. Dobře. Zatáhni drápy, tygřice,“ řekne Evan. Tentokrát se neuchechtne. Ani se to nepokouší popřít. To mě rozzuří ještě víc, ale kousnu se do jazyka. Až uslyším, proč volá, promluvíme si o té zatracené osobní strážkyni.

„Potřebuju, abys zítra přijela na prázdniny domů. Tvé letenky jsou připravené, všechno je zařízeno,“ řekne Evan, jeho hlas je nebezpečně rozhodný a strohý. Otevírám a zavírám ústa.

Znovu otevřu pusu, abych něco řekla, ale nic ze mě nevyjde. Jsem víc než ohromená. Ne tím, že zná přesné načasování mých letních prázdnin, ale tou konečností a autoritativním tónem jeho hlasu.

„Cože!“ konečně vykřiknu do telefonu.

„O čem to sakra mluvíš?! Já se nevracím! Raději hned řekni, že si děláš legraci!“ křičím do telefonu. Zdvořilost jde stranou. Je mi jedno, jestli mě Harper slyší. Je mi jedno, jestli jsem drzá.

Zbláznil se, jestli si myslí, že mi může jen tak zčistajasna přikázat, abych se vrátila do New Yorku. Po třech celých letech bez kontaktu! I když jsem to byla já, kdo pravidlo nulového kontaktu zavedl, to je vedlejší.

„Vracíš a vrátíš se,“ řekne Evan a klid v jeho hlase mě hrozí dovést k šílenství. Nemá na to právo! Cožpak jsem to nedala jasně najevo!

„Nevím, jak to říct hezky, pane Crossi, ale upřímně s vámi nechci mít nic společného. Moje matka je mrtvá. Už tu není. Nemám povinnost cítit se s vámi nějak spřízněná, protože nejsme příbuzní. Do New Yorku se nevracím, a to je definitivní,“ řeknu a těžce oddychuji.

Oči upírám na květinový vzor své přikrývky a mám pocit, že se z toho, jak mi buší srdce, snad zblázním; hlavou mi probíhají záblesky zakázaných vzpomínek.

Mentální snímky Evana vycházejícího z luxusního nekonečného bazénu na střeše jeho sídla a jeho dokonalá postava, vypracovaná široká ramena, dlouhé svalnaté nohy jako kmeny stromů, vytesané torzo. Já schovaná za dveřmi terasy, jak ho sleduju jako nějaký úchyl, voda stékající po jeho chlupaté hrudi, kroutící se do pupíku, dolů pod spodní prádlo s tím nápadným hrbolem, a jeho tmavé oči, které okamžitě zachytily ty mé, jako by celou dobu věděl, že tam jsem a sleduju ho.

„Sienno. Poslouchej mě,“ do mých myšlenek se vřízne Evanův dominantní hlas a já odtrhnu pozornost od těch zatracených vzpomínek.

To léto je prokleté. Nemůžu na tu dobu myslet, aniž bych cítila hromadu viny a pocit probuzení do něčeho většího, než jsem já sama, v těch ukradených pohledech, fantaziích a bezesných nocích, kdy jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych to byla já, kdo sdílí Evanovu postel místo mé matky. Cítila jsem se jako zrádkyně, i když jsme si s matkou nikdy nebyly nijak zvlášť blízké.

„Ne! Nevrátím se a nemůžeš mě donutit!“ křičím.

„Sienno!“ Evanův podrážděný hlas mě donutí zpozornět. Kousnu se do jazyka. Svírám telefon v ruce.

Skřípu zuby vzteky. Na prázdniny jsem neměla žádné konkrétní plány, i když jsem přemýšlela o možnostech stáží.

Protože jsem ve druhém ročníku, mám strávit letní prázdniny na stáži v jakékoli renomované architektonické firmě, která mě přijme.

„Je to něco, co si přála tvá matka,“ řekne Evan a jeho hlas se vrací do klidné a vyrovnané polohy.

Samozřejmě. Pořád mi bude ničit život, i když už tu není.