„12:20,“ řekne, aniž by se podíval na hodinky. Chvíli mi trvá, než pochopím, co to znamená.

Vyskočím z pohovky, ale pro můj mozek s kocovinou je to moc prudký pohyb a na chvíli zavrávorám. Prohrábnu si vlasy a na pár vteřin zavřu oči. Dokud se svět pode mnou nepřestane houpat.

„Podej hlášení o tom, co jsem po tobě chtěl,“ řeknu pevně po chvíli, kdy se vzpamatuji. Potřebuju aspirin. Ale pro ten si