„Zbývají mi tři týdny programu. Chtěla bych ho dokončit,“ řekne a opře si tvář o mou dlaň. Je tak hebká. Jemně jí hladím teplou kůži, bojím se, abych jí i tímto lehkým dotykem nezpůsobil modřinu.

Nic neříkám, jen přikývnu. Srdce mi buší tempem, které by se dalo přirovnat k začínajícímu infarktu. Zvykl jsem si na naši rutinu. Život v tomto velkém domě jen pro nás dva se stal ideálem. Je pro mě vším