"Usmívej se, Sieno," zamumlal Declan tlumeným, ale velitelským hlasem, zatímco mě stále pevně svíral v pase. "Nenech je vidět, že váháš."

Puls mi prudce tepal, když jsem se snažila uklidnit a přinutit rty k nacvičenému úsměvu. Za tím úsměvem se mi však točila hlava. Tohle nebylo jen zdrcující – bylo to dusivé.

Reportér se ještě na okamžik zdržel s kamerou namířenou na nás, než přešel k někomu jinému. Tiše jsem vydechla, ale Declan sevření nepovolil.

"Jsi takhle panovačný vždycky, nebo se té zvláštní péče dostává jenom mně?" zamumlala jsem si pod fousy.

Declanovi cukly koutky, jako by se chtěl ušklíbnout. "Jen když to někdo potřebuje," řekl chladně.

"Jasně," odsekla jsem hlasem odkapávajícím sarkasmem. "Protože zakopnutí o vlastní šaty je zločin trestaný veřejným ponížením."

Jeho ruka na mém pase mírně sklouzla a přitáhla mě o zlomek blíž. "Nejsi ponížená. Jsi v pořádku," řekl teď už mírnějším tónem. "Není to taková věda, jak si myslíš. Jen... mě následuj."

Otevřela jsem pusa, abych mu něco odsekla, ale intenzita v jeho očích mě zastavila. Bylo v nich něco nečitelného, něco, co mi rozbušilo srdce.

Hudba přešla do pomalejší tóniny a já cítila, jak se atmosféra kolem nás mění. Páry se společně pohupovaly a světla se ztlumila právě tak, aby vytvořila iluzi intimity.

"Jsem v pohodě, Declane," řekla jsem tiše a snažila se ignorovat, jak se mi v jeho blízkosti zrychluje tep. "Nemusíš si pořád hrát na zachránce."

"Kdo říkal, že si hraju?" Jeho hlas byl hluboký a způsob, jakým mu pohled sklouzl k mým rtům, mi vzal dech.

Než jsem stihla odpovědět, mou pozornost upoutal zvuk smíchu na kraji sálu. Skupina elegantně oblečených mužů a žen se živě bavila, jejich přítomnost byla magnetická. Jeden z nich, muž s nenuceným úsměvem a sebevědomým vystupováním, mě zaujal.

Díval se přímo na mě.

Declan si toho okamžitě všiml. Celý ztuhl, čelist mu zatuhla a jeho sevření na mém pase se stalo téměř majetnickým.

"Kdo je to?" zeptala jsem se, i přes svůj odpor zvědavá.

"Nikdo důležitý," řekl Declan stroze, ale v jeho tónu bylo slyšet něco hlubšího – podráždění, možná dokonce žárlivost.

Muž vykročil vpřed a s přátelským kývnutím směrem k nám pozvedl sklenici. Zdvořile jsem mu úsměv oplatila, ale Declanova reakce byla okamžitá.

"Musíme si promluvit," řekl ostře a bez čekání na odpověď mě odtáhl z tanečního parketu.

"Declane, co to sakra děláš?" zasyčela jsem a mírně klopýtla, jak jsem se snažila držet krok s jeho dlouhými kroky.

Nezastavil se, dokud jsme nebyli v klidnějším rohu místnosti, pryč od zvědavých pohledů davu.

"Co máš za problém?" vyštěkla jsem a vytrhla svou paži z jeho sevření.

"Můj problém?" Otočil se ke mně s temným výrazem ve tváři. "To mi řekni ty, Sieno. Dobře ses tam bavila?"

"Bavila?" opakovala jsem nevěřícně. "Declane, usmála jsem se na chlapa, který se na mě náhodou podíval. To snad není zločin."

"Jsi moje manželka," řekl tiše, ale úsečně. "Alespoň tomu tady všichni věří. Jak si myslíš, že to vypadá, když se takhle začneš usmívat na jiný chlapy?"

Ohromeně jsem na něj zírala. "To si děláš srandu, ne? O co ti přesně jde?"

"Jde o zachování zdání, Sieno," řekl Declan úsečně, ale v očích mu plápolalo něco hlubšího.

Založila jsem si ruce na prsou a zúžila na něj oči. "Aha, takže o tohle jde? O zdání? Protože z mého pohledu to vypadá spíš tak, že tu vyvádíš, protože se na mě někdo podíval."

Udělal krok blíž, tyčil se nade mnou a jeho hlas klesl do nebezpečného šepotu. "Neprovokuj mě, Sieno. Nemáš ani tušení, jak je tahle situace křehká."

Zasmála jsem se, ale byl to smích bez špetky humoru. "Křehká? Declane, tohle není žádné vyjednávání o vysoké sázky. Je to galavečer. A víš co? Lidi se na sebe prostě dívají. Smiř se s tím."

Čelist mu ztuhla, sval v tváři mu cukal, jak se snažil udržet kontrolu. "Ty si myslíš, že je to vtip?"

"Myslím, že to přeháníš," odsekla jsem. "Ledaže..." Naklonila jsem hlavu a na rtech mi pohrával úšklebek. "Ledaže by nešlo jen o zdání. Možná žárlíš?"

Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Declanův pohled se vpyl do mého, jeho výraz byl nečitelný, ale napětí mezi námi se dalo krájet.

"Nežárlím," řekl nakonec chladným a přesným hlasem.

"Jasně," protáhla jsem to slovo. "Jen si to namlouvej, Declane."

Než jsem se stihla znovu nadechnout, překonal vzdálenost mezi námi. Jeho ruka sklouzla na kříž mých zad a přitiskla mě těsně k němu. Srdce mi bušilo o žebra, zatímco mi druhou rukou sevřel čelist a palcem mi přejel po tváři.

"Myslíš si, že je to hra?" zeptal se hlubokým, chraplavým hlasem.

Těžce jsem polkla, žár jeho blízkosti mi znemožňoval jasně uvažovat. "Možná si to myslím," zašeptala jsem a hlas se mi mírně zachvěl.

Oči mu ztemněly a na okamžik jsem si myslela, že mě políbí. Místo toho se však naklonil těsně k mému uchu.

"Pořád jen tlačíš na pilu, Sieno," zamumlal a jeho dech mě hřál na kůži. "A jednoho dne bych mohl zatlačit i já."

Zadrhl se mi dech a nenáviděla jsem, jak moc na mě jeho slova působí. "To je výhružka?"

"To je varování," řekl prostě klidným hlasem.

Než jsem stihla zareagovat, někdo za námi si odkašlal. Nadskočila jsem a co nejrychleji od Declana odstoupila.

Stál tam muž v elegantním obleku a s mírným pobavením nadzvedl obočí. "Omlouvám se, že ruším," řekl, i když jeho tón naznačoval, že mu to líto není ani v nejmenším. "Declane, hostitel tě hledá."

Declan stroze přikývl, jeho pohled na mně ještě o vteřinu déle spočinul, než se odvrátil. "Zůstaň tady," řekl přes rameno tónem, který nepřipouštěl odpor.

Jakmile odešel, snažila jsem se uklidnit dech a v hlavě mi vířily myšlenky. Co se to sakra právě stalo?

Přešla jsem ke kraji sálu a předstírala, že obdivuji třpytivé lustry, zatímco jsem se snažila vzpamatovat. Vzduch mi připadal těžký, jako by na mě doléhalo napětí celé noci. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si nevšimla Declanova návratu, dokud mě pevně nechytil za paži.

"Pojď se mnou," řekl ostře a tiše.

"Declane, co—"

"Hned," přerušil mě.

Sotva jsem stihla zareagovat a už mě vedl ze sálu bočními dveřmi do spoře osvětlené chodby. Zvuk galavečera za námi utichl, když se náhle zastavil a otočil se ke mně.

"Co máš za problém?" vyštěkla jsem a vytrhla si paži. "Nemůžeš mě prostě jen tak vláčet jako—"

Declan si prohrábl vlasy, čelisti pevně sevřené. "Někdo tě podrazil," řekl pochmurně.

Zamrkala jsem. "O čem to mluvíš?"

Declanův pohled se střetl s mým, neústupný a vážný. "Někdo o nás šíří drby. O tobě."

Sevřel se mi žaludek. "Jaké drby?"

Zaváhal, jeho výraz byl temný a nečitelný. "Že tohle manželství je podvod. Že ti jde jen o peníze."

Ta slova mě zasáhla jako rána do břicha. "Cože? To je směšné!"

"Já vím," řekl Declan teď už tišeji, ale neméně naléhavě. "Ale je to vážné, Sieno. Pokud se to dostane ven, mohlo by to zničit všechno."

Zírala jsem na něj a váha jeho slov na mě dopadala. "Kdo by to udělal?"

Čelist mu ztuhla a na moment vypadal, že chce říct víc. Pak ale zavrtěl hlavou. "Zatím nevím. Ale ať je to kdokoli... sledují nás."

Vzduch jako by ochladl a ztěžkl. Rozhlédla jsem se po spoře osvětlené chodbě a najednou jsem si připadala hrozně zranitelná. "Co budeme dělat?" zeptala jsem se sotva slyšitelným šepotem.

Declan přistoupil blíž, jeho přítomnost byla klidná a autoritativní. "Musíme být o krok napřed," řekl rázně. "Ale Sieno – to znamená konec her. Žádné další provokování. Nemůžeme si dovolit žádnou chybu."

Těžce jsem polkla, srdce mi bušilo v hrudi. "Dobře," řekla jsem sice roztřeseným, ale odhodlaným hlasem.

Declan přikývl, jeho ostrý pohled mě neopouštěl. "Dobrá."

Ale jakmile se odvrátil, můj výraz ještě víc potemněl a tváří mi přeběhl stín.

Věci se začínaly pořádně komplikovat.