Na vteřinu jsme se ani jeden nepohnuli.

Declanova matka stála ve dveřích a mhouřila oči, jak na nás střídavě hleděla. Vzduch jako by zhoustl a váha jejích slov dolehla na místnost jako olověná deka.

Declan se vzpamatoval jako první. Odtáhl se od stěny a jeho tvář se vyhladila do toho nečitelného, dokonale kontrolovaného výrazu, který nosil vždycky na veřejnosti. „Mami, něco se ti zdálo.“

„Myslím,