„Jdeš pozdě.“

Declanův hlas prořízl ztemnělou chodbu, když jsem za sebou zavřela vchodové dveře. Stál ke mně zády, jednou rukou se opíral o zeď a hlavu měl mírně skloněnou.

Zamračila jsem se a podívala se na čas v telefonu. 23:32.

„Netušila jsem, že mám večerku,“ odsekla jsem a položila klíče na stolek v předsíni.

„Nemáš.“ Jeho prsty lehce poklepávaly o zeď a ten pravidelný rytmus se slabě roz