KAPITOLA DRUHÁ.

TŘI BRATŘI.

Jen jsem ležela v posteli, nechtělo se mi vstávat a snažila jsem se nemyslet na to, co se stalo včera v noci. Ale nefungovalo to. Byl čas vstát a připravit se na den, ale já pořád ležela a lelkovala.

Vtom jsem uslyšela zaklepání na dveře a okamžitě jsem se zvedla s otázkou, kdo by to mohl být. Moje máma byla v nemocnici a přátele už jsem neměla, tak kdo by teď tak neurvale klepal? uvažovala jsem a vycházela z pokoje k domovním dveřím.

„Asi paní domácí nebo někdo od sousedů,“ pomyslela jsem si, ale když jsem otevřela dveře, zažila jsem šok svého života. Přímo přede mnou stála ta tři trojčata a zle se křenila. Cítila jsem, jak mi mizí hlas, když jsem se snažila promluvit.

Všichni jsme tam mlčky stáli, pořád jsem byla v šoku. Ti tři démoni byli u mého prahu a zírali na mě. Nevěděla jsem, co říct.

„Proč přišli, snad jsem je nějak neurazila?“ napadlo mě a v duchu jsem zalapala po dechu.

Včera v noci jsem narazila do Case, když jsem se snažila utéct z té trapné scény. To, co držel, spadlo na zem a rozbilo se.

„Ach ne,“ pomyslela jsem si v panice. „Že by mě za to přišli zažalovat?“ uvažovala jsem a srdce mi teď prudce bušilo. Hledala jsem v jejich andělských tvářích jakýkoli náznak hněvu, ale všichni se jen křenili – no, vlastně ne úplně všichni. Alaric, nejstarší z nich, jen stál a díval se na mě s kamenným výrazem.

„Nepustíš nás dál?“ zeptal se Cas, ten, do kterého jsem včera narazila, a já cítila, jak se třesu, přestože bylo horko. Udělala jsem jim místo, aby vešli do mého malého, úhledného bytu. Otočila jsem se, abych viděla jejich výrazy, a spatřila, jak znechuceně krčí obočí.

No, nepřekvapilo mě to, jejich otec byl pořádně bohatý a oni žili v přepychových sídlech; příchod do takového malého bytu pro ně musel být jako vstup na skládku.

„Posaďte se, prosím,“ řekla jsem jim a ukázala na malou pohovku, která vypadala, že jejich mohutné postavy nepojme. Neměli jinou možnost než se tam nějak poskládat, pokud si chtěli sednout, protože to bylo jediné místo k sezení v mém malém obýváku.

„Jak si myslíš, že ta prťavá věc pojme tři chlapy?“ zeptal se Lucian, hádám, že ten sukničkář z nich, s neskrývanou pýchou v hlase.

„To je jediné místo k sezení,“ odpověděla jsem mírně a on si odfrkl, než se arogantně usadil na pohovku. Cas ho následoval, ale Alaric zůstal stát a já přemýšlela proč. Bojovala jsem v duchu, jestli se ho mám zeptat, nebo si hledět svého.

Ale naštěstí se Lucian zeptal Alarica na to, co jsem chtěla vědět já.

„Proč stojíš, Alaricu?“

„Sám jsi říkal, že se na tu pohovku všichni tři nevejdeme,“ odpověděl Alaric a připomněl Lucianovi jeho otázku před pár sekundami.

„No, je to chyba naší hostitelky, že nás pořádně nehostí,“ poznamenal Cas sarkasticky a já polkla. Necítila jsem se v jejich blízkosti dobře a jen jsem chtěla, aby co nejdříve odešli, než jejich fanynky zjistí, že jsou tady, a přijdou mě roztrhat na kousky. Pomyslela jsem si v panice a uvažovala, jak je zdvořile požádat o odchod.

„Proč tu vlastně jsou?“ přemítala jsem a oči mi sklouzly k podlaze.

„Hlavu vzhůru, slečno,“ řekl Alaric a já pomalu zvedla hlavu, abych se na ně podívala.

„Jsem si docela jistý, že víš, proč jsme tady,“ začal Cas, jeho hravý škleb byl pryč a nahradil ho vážný výraz. Zjistila jsem, že nejsem schopná slova, bázlivě jsem si pohrávala s prsty a přemýšlela, jestli mám lhát, nebo ne.

„To tě ten včerejší incident připravil o řeč?“ zeptal se Lucian posměšně a já pocítila v srdci bolestné bodnutí. Právě mi připomněl ten incident, na který jsem se celou noc snažila zapomenout. Vzpomínky, které mě udržely vzhůru až do rána.

„Já... já... já... vím,“ vykoktala jsem, neschopná ze sebe vypravit víc než jedno slovo, natož celou větu. Viděla jsem, jak na mě trojčata vrhla zmatený pohled, pravděpodobně přemýšleli, co se snažím říct. Vtipné bylo, že já to nevěděla taky.

„Přejděme rovnou k věci,“ řekl jim Alaric chladně, než se ke mně otočil s prázdným výrazem. Navzdory tomu, že v jeho tváři nebyly vidět žádné emoce, jsem se stále třásla a měla strach. Měla jsem tu zlou předtuchu, že se dostávám do problémů, ale otázkou bylo, jak.

„Včera jsi narazila do mého bratra a rozbila jsi tu ikonu, kterou měl u sebe,“ řekl a já se přistihla, jak přikyvuji, ale náhle jsem se zastavila.

„Ikonu?“ zeptala jsem se šokovaně a on přikývl. „Nebyl to skleněný pohár?“ uvažovala jsem a pak si vzpomněla, že když se to, co Cas držel, roztříštilo, neviděla jsem žádnou tekutinu.

„Ach ne, hádám, že jsem rozbila nějaký opravdu drahý artefakt,“ pomyslela jsem si, strach v mém výrazu byl zřejmý.

„Držel jsem jeden z největších pokladů svého otce, ikonu Kateřiny Veliké,“ řekl mi Cas.

„A pak, když jsi do mě vrazila, spadla na zem a roztříštila se na kousky. Můj otec je pryč na služební cestě, takže teď jsem v bezpečí, ale co myslíš, že mu mám říct, až se vrátí a jedna z jeho sbírek bude chybět?“ zeptal se Cas. V tu chvíli jsem byla jako omráčená a také bez řeči. Co jsem mohla říct?

„Musíme tu ikonu nahradit dřív, než se vrátí,“ poznamenal Lucian a tři bratři všichni přikývli, než se otočili ke mně.

„Zaplatím to,“ slyšela jsem se říkat a Lucian se nebezpečně zakřenil.

„Kolik to stojí?“ zeptala jsem se, abych věděla, kolik si mám začít odteď šetřit.

„Sto milionů dolarů,“ odpověděl mi Cas s úšklebkem. Cítila jsem, jak mě opouští síla v nohách, a zhroutila jsem se na zem.

„Slyšela jsem správně?“ uvažovala jsem. Sto milionů dolarů. „Kde mám vzít tak obrovskou sumu peněz?“ divila jsem se. Nikdy jsem takové peníze ani neviděla na vlastní oči.

I kdybych pracovala 20 let, všechny mé platy dohromady za tu dobu by se nikdy takové částce nevyrovnaly, takže myšlenka na to, že ikonu koupím zpět, byla vyloučená. Snažila jsem se zvednout, přestože jsem se cítila tak slabá. Uvědomovala jsem si jejich pohledy, ale bylo mi to jedno, jen jsem se posunula k Alaricovi a padla před ním na kolena.

Zdál se být z nich ten rozumnější, nebo bych měla říct zralejší?

„Prosím,“ žadonila jsem, sepjala dlaně před sebou s ubrečeným výrazem.

„Milost, prosím, nemohu si dovolit tu ikonu nahradit,“ řekla jsem Alaricovi, který tam jen stál a díval se na mě s tím svým prázdným výrazem. Pochybovala jsem, že ho mé prosby vůbec dojaly.

Slyšela jsem, jak Lucian a Cas vybuchli smíchy a dělali si z mé situace legraci.

„Proč mě smůla pronásleduje na každém kroku?“ uvažovala jsem.

„Prošení tě nezachrání,“ řekl Cas, stále se smějící.

„No, protože za tu ikonu nemůžeš zaplatit, je tu jiná možnost,“ řekl mi Alaric a mně se okamžitě ulevilo, protože jsem věděla, že stále existuje naděje.

„Jaká?“ zeptala jsem se dychtivě, ale to, co jsem slyšela dál, mě srazilo na kolena.

„Staň se naší otrokyní,“ odpověděl Alaric a já ztuhla.

„Cože?“