KAPITOLA TŘETÍ.

Peklo na zemi!

„Staň se naší otrokyní,“ odpověděl Alaric a já ztuhla.

„Cože?“

„Buď zaplatíš za tu ikonu, nebo se staneš naší otrokyní,“ odpověděl Cas.

„Stát se jejich otrokyní?“ pomyslela jsem si s úžasem. „Za co mě mají?“ uvažovala jsem. V žádném případě takovou nabídku nepřijmu. Nesnížím se na takovou úroveň.

„Ne,“ odpověděla jsem odvážně a postavila se na nohy. Lucian a Cas se na sebe podívali a pak se uchechtli, zatímco Alaric mě dál pozoroval s prázdným výrazem a na mou odpověď nic neříkal.

„Ne,“ zopakovala jsem. Měla jsem svou hrdost a nehodlala jsem klesnout tak hluboko, abych byla jen obyčejnou služkou.

„Druhou alternativou, pokud nám to nechceš splatit ani být naší otrokyní, je nechat tě zatknout,“ řekl Cas a já polkla, protože jsem věděla, že nemám jinou možnost než přijmout, i když jsem nechtěla, protože jsem nemohla riskovat zatčení, hlavně kvůli své mámě.

„Kdyby mě zatkli, kdo by dál platil její účty v nemocnici?“ uvažovala jsem a rozhodla se nabídku bratrů přijmout. Už jsem neměla na výběr; bude to jen dělat jim otrokyni pár měsíců, ne?

„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Dokud se nerozhodneme tě propustit,“ odpověděl Lucian mírně a já na něj zvedla levé obočí.

„Cože?“ vyjela jsem.

„Dáváš tedy přednost zatčení?“ zeptal se Alaric a já znovu polkla.

„Dobře,“ řekla jsem neochotně.

„Neslyšeli jsme tě,“ řekl Cas s otravným úšklebkem. Věděla jsem, že slyšel, ale jen mě chtěl frustrovat.

„Budu vaše otrokyně,“ zopakovala jsem a on se zazubil.

„No, tak je to lepší,“ dodal.

„Protože jsme tady hotovi, odejdeme,“ řekl Alaric svým bratrům a vykročil z mého bytu, aniž by mi věnoval jediný pohled. Cas ho následoval, ale ne dřív, než po mně hodil zlý úšklebek. Sledovala jsem ho, jak vychází z bytu, a otočila se, jen abych leknutím vypískla. Lucian stál přímo přede mnou, nakloněný k mé tváři, jeho rty se mě skoro dotýkaly. Snažila jsem se ustoupit, ale najednou jsem ucítila jeho paže kolem svého pasu, které mi bránily v pohybu. Nakláněl se blíž a blíž k mým rtům.

„Chce mě snad políbit?“ uvažovala jsem šokovaně a okamžitě jsem se v panice vymanila z jeho sevření. Těžce jsem oddechovala a přemýšlela, jestli mu připadám atraktivní, že mě chtěl políbit. Vtom se Lucian zasmál.

„Vážně si myslíš, že bych políbil slona, jako jsi ty?“ zeptal se a já cítila, jak se mi srdce po jeho slovech tříští na kousky.

„Jsi až moc ošklivá na to, abych tě líbal,“ dodal a v tváři měl jasně napsaný hnus. Cítila jsem slzy na krajíčku a mrknutím je zahnala zpět. Vtom jsem pocítila, jak do mě vrazil něco těžkého. Otočila jsem se a uviděla v náručí Lucianův batoh.

Podívala jsem se na něj zvědavě a přemýšlela, co s ním mám dělat.

„Jako naše nová otrokyně máš také za úkol dělat moje úkoly,“ řekl mi s úšklebkem, než prošel kolem mě ven z domu a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Zůstala jsem tam jako opařená a moc dobře jsem věděla, že jsem právě vstoupila do hořícího jezera tím, že jsem přijala roli jejich otrokyně. Nejhorší na tom bylo, že jsem netušila, kdy budu volná.

„Asi nikdy, a jak to vidím, ta trojčata mají v plánu udělat mi ze života peklo,“ pomyslela jsem si.

Život pro mě byl naprostým peklem od té doby, co jsem se stala služkou trojčat. Když jsem za ně nedělala úkoly, tak jsem jim vyřizovala pochůzky nebo jim kupovala burger nebo něco jiného.

Brzy to vypadalo, jako bych byla jejich chůva. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem jim neměnila plenky. Během jejich fotbalových zápasů jsem tam vždycky byla s košíkem naplněným věcmi, které k zápasu potřebovali.

Ručník na obličej k otření potu na jejich tvářích a láhev vody k uhašení žízně. Sotva jsem měla čas sama na sebe. Tato trojčata mě frustrovala až k prasknutí, budili mě každé ráno urgentními telefonáty, abych přišla k nim domů a připravila jim snídani.

„Jak otravné, copak nemají služebnictvo, které to má na starosti?“ říkala jsem si vždycky, ale neodvážila jsem se to říct nahlas.

Kromě toho, že mi trojčata způsobovala bolesti hlavy každý boží den, i škola měla své problémy a nebylo to vůbec snadné. Jak jsem tušila, tu noc, co jsem se ztrapnila, bylo video, jak mě Killian odmítá, zveřejněno na sociálních sítích. Ve škole teď není absolutně nikdo, kdo by si ze mě nedělal legraci, tedy kromě trojčat, což je překvapivé.

Jako by jim to bylo jedno, to téma už nikdy nezmínili poté, co byli u mě v bytě. Killian a Sloane na druhou stranu nikdy nezapomněli v mé přítomnosti vystavovat svou lásku na odiv. Pořád si pamatuju tu hloupost, kterou jsem nedávno udělala; zahnala jsem Sloane jednou na záchodě do kouta a zeptala se jí, proč mi to všechno udělali.

Myslím, že pokud věděli, že mě využijí, „Proč se ke mně vůbec obtěžovali přibližovat?“ uvažovala jsem a rozhodla se jí zeptat, ale jediné, co jsem dostala jako odpověď, byl posměšný smích, než na mě vztekle vychrlila slova plná jedu.

„Nikdy jsme nečekali, že to bude taková sranda, že?“ zeptala se posměšně a já na ni zmateně zvedla levé obočí.

„Jak to myslíš, Sloane?“ zeptala jsem se, oslovila ji jménem a ona si odfrkla, než se ke mně s opovržením otočila.

„Byla to sázka, ty tupče,“ informovala mě tehdy a já cítila, jak se můj svět podruhé hroutí na kousky.

„C-cože?“ zeptala jsem se a zjistila, že se mi láme hlas a mizí.