☞⁠￣Genevieve￣☜⁠

Dneska přímo kypím nadšením. Když po zaparkování auta procházím svou oblíbenou cestou na našem pozemku, prozpěvuji si svou nejlepší píseň z nového alba a nedokážu ovládnout radost. Moje tvář mluví za vše, úsměv mi neschází z rtů. Konečně dojdu k našim vchodovým dveřím a hravě a lehce ťuknu na zvonek.

Dveře zavržou, otevřou se a objeví se Hilda. „Vítejte, paní,“ pozdraví mě.

„Děkuji. Předpokládám, že večeři jsi ještě nepřipravila?“ zeptám se, stále s úsměvem, a vejdu dovnitř.

Jakmile se posadím na pohovku, zuji si jehlové podpatky a stále se široce usmívám.

Hilda svraští čelo. „Ještě ne.“

Cítím, že je zvědavá, co stojí za mým nadšením, ale nechci svůj hudební úspěch sdílet jako první s hospodyní. Promluvím, až uvidím Alarica, svého manžela. Tuším, že ještě není z práce doma. Pohledem na velké hodiny visící v obývacím pokoji si potvrdím, že je teprve půl sedmé večer. V poslední době se Alaric vrací domů v devět, nebo i později. Informoval mě o jejich novém projektu, filmu, od kterého se očekává, že bude bestsellerem, hitem, takže vynakládají veškeré úsilí, aby byl jedinečný. Alaric je miliardář, generální ředitel Thorne Studios – jedné z největších filmových společností v Buckheadu v Atlantě, kde žijeme.

Rozpustím si culík, povzdechnu si a přesednu si k jídelnímu stolu, prsty bubnuji do skleněné desky. Oči mi září, když se mi v hlavě vybavují slova mého manažera: „Jen dva dny po vydání alba, Genevieve, jsi na Melodii dosáhla dvou milionů přehrání.“

Jakože na Melodii? Na té mocné Melodii?! Sakra! Holka! Jsem bohatá. Alaric to bude milovat. Já taky. Víc vydělaných peněz znamená víc peněz na utrácení, ne?

Po celou tu dobu stojí Hilda s rukama za zády.

„Děje se něco, Hildo?“ zeptám se.

„Vůbec nic, paní. Dala byste si vodu?“ zeptá se mě, ale své velké modré oči upírá na stůl.

Sleduji směr jejího pohledu a vidím hnědou obálku ležící na stole. Alaric si do hnědých obálek většinou dává scénáře. Předpokládám, že je to i tento případ.

„Vodu nepotřebuju, Hildo.“

„Jdi do svého pokoje a přestaň tu stát jako vyhazovač,“ řeknu.

Je mi divné, že tu stojí a pozoruje mě, ale vypadá tak nějak neklidně. Odejde ve chvíli, kdy se jí chci zeptat, jestli ji něco netrápí, a tak to pustím z hlavy. Taky vstanu a první, co udělám, je, že jdu do pokoje Lea, mého tříletého syna, který je od narození neduživý. Hřbetem dlaně mu sáhnu na čelo a teplota je normální. Úsměv se mi vrací.

Už týden se mu nevrátil záchvat, což mi přináší úlevu. Potom jdu do svého pokoje, uložím lodičky do botníku, převléknu se a odlíčím. Než se osprchuji, musím svému manželovi uvařit jeho nejoblíbenější jídlo.

Dbám na to, abych na postel položila to nové prádélko, které mi poradila kamarádka. Ujistila mě, že Alarica zláká, aby se se mnou vyspal. Nemiloval se se mnou už tři měsíce a já si ho plánuju dnes večer po sprše obléct. I kdyby tvrdil, že je ve stresu jako jindy, jsem připravená ho dnes v noci svést a nabídnout mu své tělo. Navíc mám skvělou náladu.

Když vejdu do kuchyně, vzduch naplní vůně párků v rohlíku. Hilda tam stojí a připravuje hotdogy, které jsem chtěla manželovi udělat já, a já mám skoro chuť jí vrazit facku.

„Ptala jsem se, jestli jsi už večeři nepřipravila, protože jsem ji chtěla svému manželovi udělat osobně, Hildo,“ pronesu s rukama v bok.

Rychle si v dřezu opláchne ruce a utře si je do utěrky. Oči má upřené k zemi. „Omlouvám se, paní.“

Odejde a já se pustím k pracovní desce, připravená udělat batáty s hromadou chilli, přesně tak, jak to má Alaric rád. Potom je budu podávat s ledovým čajem.

„Ale paní,“ slyším Hildu, jak se vrací.

Protočím panenky. „Špatné načasování, Hil-do!“ protáhnu její jméno.

„Musím to jídlo udělat rychle. Proč jsi mi neřekla, co máš na srdci, když jsme byly v obýváku?“

Znovu zmlkne. V tu ránu venku zatroubí Alaricovo auto.

„Přesně jak jsem si myslela,“ zamumlám a Hilda to vzdá. Jde do Leova pokoje, protože se náhle rozplakal.

Musím se soustředit na vaření pro svého manžela, je zpátky z práce a určitě má hlad. Jsem ráda, že se vrátil brzy. V obývacím pokoji slyším různé hlasy.

Je tu Alaric s Xavierem, svým kamarádem?

Dál si pobrumlávám svou písničku, jako když jsem přišla domů, a zvuk smažených brambor dodává mému uklidňujícímu hlasu na kráse. Za pár minut jsem hotová, a když přidám chilli, přemýšlím, jak Alaricovi nejlépe oznámit tu dobrou zprávu.

„Moje album se dostalo do top 5 na Melodii, právě jsem tam nasbírala dva miliony zhlédnutí, nebo ještě lépe, odkašlu si: Miláčku, budeme dvakrát bohatší. Moje hudba je hit!“

Rozhodnu se pro tu první a poslední variantu a sundám si černou zástěru, kterou jsem měla přes pyžamo. Rychle přejdu do obývacího pokoje, konkrétně k jídelní části, v ruce podnos s batátovými hranolky a hotdogy. Moje jídlo voní úžasně, ale pokojem se nepopiratelně nese pižmová vůně dámského parfému.

Cítím, jak mi srdce bije hlasitě a rychle. Zachvěju se a podnos se zatřese. Ta vůně je nezaměnitelná; je to Viviennein parfém, pamatuju si ho naprosto přesně. Ta vůně sama o sobě napovídá, že je blízko. Jdu dál, teď už pomaleji. Nějak si namlouvám, že to ona být nemůže. Před pár měsíci odjela z Atlanty do Indie a já se vrátila z ciziny poté, co jsem jí darovala jednu svou ledvinu.

Nenávidí mě stejně jako její matka a dodnes lituji, že jsem kdy byla součástí jejich rodiny, ale nebyla to moje chyba. Modré oči se střetnou s oříškovými. Stojím tváří v tvář Vivienne a všimnu si, že si s hloupým úsměvem na tváři hladí břicho. Také se blýskne luxusním diamantovým prstenem.

Lapnu po dechu a udělám dva kroky dozadu. „Je těhotná? Zasnoubená?“

Mým největším utrpením je fakt, že vypadá v každém ohledu jako já, až na ty oříškové oči. Eleanor, její matka, mě onoho osudného dne vzala do auta, protože si mě s ní spletla. Jsem sirotek. Byla jsem zoufalá a šla jsem s nimi.

„Vi-vienne, co tu děláš?“ zamumlám, podnos stále v rukou.

Cítím potíže. To se stane vždycky, když narazím na Vivienne nebo Elly, její matku, mou pěstounku.

Hloupě se zasmála, vycenila všechny zuby a dál žvýkala žvýkačku.

„Brzy se to dozvíš. Tvoje dny v tomhle domě skončily,“ řekne.

Zvuk Alaricových kroků upoutá naši pozornost a obě se podíváme k chodbě. V rukou nese láhev vína.

„Byl jsi pro ty rozvodové papíry, zlato?“ zeptá se Alarica a mně se rozšíří zorničky.

„Rozvodové papíry? Zlato?“ Co se to sakra děje? V hlavě mi třeští a podnos mi vypadne z rukou.

Alaric se na mě podívá s odporem. S úsměvem se otočí k Vivienne a nesouhlasně zavrtí hlavou. „Ne, krásko. Jen láhev vína pro nás oba, abychom si zpestřili večer a dostali se do nálady. Víš, že tě miluju, když jsi trochu v náladě. Děláš pak takové ty sladké blázniviny a já to dneska v noci potřebuju,“ dodá a mrkne na ni.

„Sladké blázniviny??“ Teď už je to jasné. Vivienne je s Alaricem zasnoubená a nejspíš s ním čeká dítě.

Zatnu zuby a sleduju, jak k němu svůdně kráčí. „Já vím, že jo,“ kousne se do rtu. „Ale ta čarodějnice je pořád tady. Ta překážka. Ošklivá ženská, která ti nedokáže dát zdravé dítě! Vyžeň ji! Nebyl to snad plán?“ Pomalu mu přejíždí rukama po tváři a on se uculuje, zatímco mně se svírá srdce.

„Paní.“ Do místnosti se vplíží Hildin hlas. „Leo má velmi vysokou teplotu. Já... myslím, že je nemocný.“

Sakra! Jsem v pasti. Když se Leův stav zhoršil naposledy, použila jsem poslední peníze, které jsem měla našetřené. Teď nemám nic. Alaric je ten poslední, kdo by dal peníze na své nemocné dítě. Na účtu mám miliony, ale Alaric je spravuje. Já jen podávám žádosti a většinou jsem byla odmítnuta.

Padnu na kolena.

„Aha!“ vykřikne Alaric. Ví, co se chystám říct.

„Opovaž se mě prosit o jediný cent, ty šílená ženská!“

Vivienne se hlasitě rozesměje.

„Překvapilo mě, že tě vidím ve svém domě.“

„Překvapilo? Proč? Alaricu, prosím... Leo je nemocný a...“

„Pššt!“ okřikne mě okamžitě a vrhne na Hildu tvrdý pohled.

„Máš padáka!“ řekne jí a pak si pořádně přihne z láhve.

„Omlouvám se, pane,“ prosí Hilda a snaží se ze všech sil držet Lea, jakmile si chce kleknout.

Vidím, jak se mu oči obracejí v sloup. Do očí se mi začínají drát slzy.

„Prosím, potřebuju ty peníze, Alaricu. Náš syn umírá. Můžeš mi je poslat převodem. Musím ho okamžitě odvézt do nemocnice,“ prohlásím a beru syna Hildě z náruče.

„Je to tvůj syn, ne náš syn,“ opraví mě. „Nespěchej tak!“ zastaví mě. „Tady.“ Jde k jídelnímu stolu a vezme přesně tu obálku, kterou jsem viděla, když jsem se vrátila.

„Rozvodové papíry. Koukej je podepsat a vypadni z mého domu i s tou zeleninou, které říkáš syn! Už tě ani toho tvého neduživého kluka nechci v životě vidět!“ zařve.

„Už jsi měla být dávno pryč. Tahle neschopná hospodyně nesplnila pokyny, které jsem jí dal!“

Slyším Hildu kňučet a prosit.

„Měl bys mi aspoň říct, co jsem udělala špatně, Alaricu?“ řeknu, ale on mě ignoruje a pokládá sklenici na víno na skleněný stůl.

Vivienne mě i mého syna odkopne z cesty a zamíří k Alaricovi. „Vždycky jsem věděla, že nejsi žádný slaboch! Teď pojď se mnou. Ukážu ti, že já taky nejsem žádná slabotka, lásko!“

Alaricovi se rozzáří oči a vášnivě se políbí, jejich rty do sebe narazí přímo před námi s Hildou. Cítím se trapně.

Oba odejdou z obývacího pokoje a nechají mě i jeho nemocné dítě jen tak na zemi. Srdce mi puká a po tvářích se mi řinou slzy.

Jaký manžel a otec by tohle udělal?

„Alaricu!“ zavolám znovu.

Otočí se ke mně, a právě když si myslím, že si svůj čin rozmyslel, řekne vztekle: „Skončili jsme, Genevieve! Vypadněte z mého domu, vy ubožáci!“