Julianův pohled

Sobota začíná stejně jako ostatní rána, rušně a plná energie, a dnešek není výjimkou. Odkopnu přikrývku a zamířím do obývacího pokoje. Z místa, kde stojím, vidím děti choulit se v rohovém výklenku, zcela zabrané do stavění lega, zatímco Evangeline okupuje pracovní kout.

Má na sobě růžový pletený top s odhalenými rameny a přiléhavé šortky, v nichž vypadá naprosto zářivě. Tvář má svraštělou soustředěním a prsty jí hbitě kmitají s perem nad notebookem. I když usilovně pracuje, vypadá k sežrání.

„Dobré ráno, pane Juliane,“ pozdraví jako první Sebastian a zlomí tím kouzlo okamžiku. Evangeline vzhlédne od notebooku se zvědavostí v očích.

Téměř zapomenu, že tam stojím a zírám na ni už víc než dvě minuty.

„Ó... ty už jsi vzhůru,“ zapřede tiše hlasem, v němž se mísí lákavé kouzlo.

„Dobré ráno, tati!“ přidá se Florence a vběhne mi do náruče.

Dlaněmi jí obejmu obličej a láskyplně jí palcem přejedu po tváři. „Dobré ráno, sluníčko.“

„Dobré ráno, šampione! Krásné ráno všem!“ řeknu svým bodrým hlasem.

„Neříkej mi, že jsi začala pracovat takhle brzy?“ zeptám se Evangeline a obejmu dlaněmi kouřící kávu, kterou Doris připravila na jídelní stůl. Je to moje každodenní dávka, můj dokonalý ranní rituál.

„Proč ne? Cítím se neklidná. Ta nuda z toho, že jen sedím doma a nic nedělám, mě přivádí k šílenství,“ odpoví.

„Mmmmh,“ zamumlám zamyšleně a dopíjím kávu. Musím všechno uvést do pohybu – pracovní prostor pro Evangeline i její plánovanou pomstu. Jsem víc než ochotný jí poskytnout plnou podporu.

Její prsty tančí po klávesnici, zatímco si pohodí dlouhými vlasy, které jí sjedou po zádech, a mohl bych přísahat, že vypadá jako olympská bohyně.

„Hledám ideální školu pro Sebastiana,“ řekne znovu. „Je hrozně vybíravý, což znamená najít školu s výjimečným basketbalovým programem – zázemí, turnaje, tréninky. Vím, že by se mu to líbilo.“

Pousměji se, zvednu z pohovky polštář a posadím se blízko ní. „To nebude problém. Nestresuj se.“

Opustí rozpracovaný návrh šatů a otočí se ke mně. „Ani bys nevěřil, jak těžké je se stěhovat. Musela jsem prodat své střihací stoly a svůj nejoblíbenější šicí stroj z ateliéru, jen abych zmenšila náklad. Hrozně mě to bolelo, ach jo!“

„Nenapadlo tě nechat studio pod správou týmu? Mohla bys na ně dohlížet odsud,“ navrhnu.

Pokrčí rameny. „No, to mě nenapadlo. Vždycky se mi líbila představa, že mám po boku jen jednu asistentku.“

„Ach, to kouzlo nezávislé ženy,“ rýpnu si a oba si vyměníme vědoucí úsměvy.

Náhle nastane trapné ticho.

„Ten tvůj tah v restauraci Salt & Saffron... to jsem nečekala.“

„Proč? Jen jsem tě chránil před tou přehnaně nadšenou ženskou.“

„Vivienne,“ opraví mě.

„To je fuk. Je mi úplně jedno, jak se jmenuje.“

Hudebně se zasměje a zhluboka se nadechne.

„Víš, Julesi, jsi tu pro mě od prvního dne a uvědomuji si, kolik ti toho dlužím. Jsi ten nejlepší kamarád, jakého si kdo může přát.“

Moje hloupé srdce dvakrát silně buchne. Sakra! Raději by se mnou neměla mluvit tak sladce; dělá mě to lehkomyslným. Dívám se na ni a uvědomuji si, že mám šílenou chuť ji popadnout a přiznat jí přímo do očí, že jsem do ní blázen od prvního dne, co jsme se potkali. Ale nepůsobilo by to šíleně? Chci říct, který příčetný muž vyznává lásku ženě, jejíž svět je už tak dost komplikovaný kvůli nemocnému dítěti?

Opravdu řekla „kamarád“? Očima bloudím po její krásné tváři, po těch laních očích. Nemůžu si pomoct a představuji si ji ve své nadměrné košili, jak v mé kuchyni připravuje mé oblíbené jídlo – rýži s grilovaným lososem – zatímco se k ní zezadu připlížím a vysadím ji na linku.

Sakra! Moje myšlenky se nekontrolovaně rozbíhají.

„Ahem!“ odkašlu si.

„Víš, že bych pro tebe udělal cokoli, Evangeline. Jedna z věcí, které mě těší nejvíc, je vidět tě šťastnou. Tvůj zářivý úsměv mi dělá den.“

V tu chvíli zaslechnu zvláštní zvuk, který si málem spletu s hrdelním smíchem Evangeline, ale mýlím se. Je to Doris, která vybíhá z kuchyně s pravou dlaní přitisknutou k ústům. Sotva stihne doběhnout k dřezu, než místnost zaplní nezaměnitelné zvuky dávení.

„Doris,“ zavolám, ale nepřichází žádná odpověď.

Místo toho vyjde ven s rukama sepjatýma za zády.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se.

„Ano, jsem. Myslím, že je to jen horečka,“ odpoví a v jejím hlase je znát nádech nervozity.

Evangeline k ní přistoupí a přiloží prsty na čelo Doris Millerové, aby jí zkontrolovala teplotu. To gesto mě zahřeje u srdce.

„Doris si potřebuje odpočinout,“ řekne Evangeline.

„Návštěva nemocnice by pomohla. Myslím, že snídani zvládnu sama, takže si běž lehnout, Doris,“ trvá na svém a pak se znovu usadí na pohovku.

„Doufám, že nebylo nevhodné dávat tvé hospodyni příkazy?“ zeptá se a pohledem hledá mé ujištění.

„Vůbec ne. Jsi její šéfová stejně jako já,“ ujistím ji.

Koutkem oka vidím Doris, jak váhavě prochází místností.

„Doris,“ zavolám znovu.

Není jí podobné, aby byla nervózní, a něco mi tu nesedí. Před pár dny jsem si všiml, že v obličeji trochu ztmavla a zdálo se, že přibírá na váze. Stejné to bylo s Lydií, než se narodila Florence.

„Přines mi láhev Dom Pérignon,“ požádám.

Potřebuji se napít a také si ji lépe prohlédnout. Zabiju dvě mouchy jednou ranou.

„Jsem tu teprve pár dní,“ vložila se do mých myšlenek Evangeline, „ale neuniklo mi, jak moc rád piješ.“

Její poznámka mě rozesměje. „Máš pravdu, Evangeline. Tekutiny jsou rozhodně moje parketa. Jsem rád, že sis toho všimla.“

„Vadilo by ti, kdybych se zeptala na něco, co může znít trochu neobvykle?“ zeptá se.

V tu chvíli vstoupí Doris a já si potvrdím své podezření. Je zbytečně nervózní, ruce se jí třesou, když se snaží otevřít víno.

„Já se o to postarám,“ nabídnu se. Naše oči se střetnou a ona sebou cukne. Rychle odvrátí zrak a spěchá zpět dovnitř.

Otevřu víno a naliji štědré množství do dvou sklenic, které Doris přinesla. Jednu podám Evangeline, ale ta nesouhlasně zavrtí hlavou.

„No tak,“ naléhám. „Můžeš se mě taky na cokoli zeptat. Ven s tím, jsem jedno velké ucho.“

„Způsob, jakým na tebe Alaric ten večer zíral, byl znepokojující. Je něco, co mi neříkáš?“ zeptá se a místo pití jen krouží nápojem ve sklenici.

„To?“ odfrknu si.

„Víš, co se stane, když konkurenční firma začne té tvojí krást slávu...“

Evangeline přikývne. Naprosto rozumí.

„Alaricova firma čelí jistým potížím, ale to nestačí k tomu, aby mi věnoval pohled, který by mohl zabíjet. Nejsem ani v polovině cesty k hlavnímu cíli, který jsem pro svou společnost naplánoval,“ dodám.

Evangeline se zhluboka nadechne. Se sklenkou v ruce vstane a ladným krokem dojde k proskleným oknům, oči upřené na výhled z mého domu.

„Jaký máš plán na pomstu? Vím, že ji pořád chceš, že ano?“ zeptám se přímo.

„Samozřejmě! Děláš si legraci? Na to by ses ani neměl ptát, Julesi!“

Páni! A je to tu zase. Moje oči sjíždějí po její krásné pokožce, která se třpytí, jak ji zvýrazňují paprsky ranního slunce z okna. Evangeline je neuvěřitelně nádherná – ty její ladné dlouhé nohy, křivky, bezchybná pleť! Tahle žena se rychle stává mou ranní dávkou kávy. Pohled na ni je opojnější než víno, které právě držím. Bůh mi pomáhej!

„Můj plán...“ začne tajuplně a stále krouží tekutinou ve sklenici.

„Je přimět Alarica, aby se do mě bezhlavě zamiloval, a pak ho odkopnout stejným způsobem, jakým on odkopl mě. Vivienne v tom taky nezůstane sama. Pořád ještě čekám, až uvidím Elly. Ti všichni pocítí ten žár,“ uzavře a na jeden lok vypije celé víno.