„Evangeline?“

Zvuk jejího hlasu vyslovujícího mé jméno mi způsobil mrazení v zádech. Okamžitě se vzpamatuji a nahodím svůj nejoslnivější úsměv.

Pamatuj, kdo jsi, holka. Nejsi žádná nula! Nehrb se! připomínám si.

Vivienne, stále rudá úžasem, rychle vytáhne z kabelky mobil.

„Můžu si s vámi udělat rychlou fotku?“ zeptá se a pokračuje: „Nemůžu uvěřit, že jste skutečně tady v Atlantě osobně! A je to šílené, tak skvělé načasování – tam, kde pracuju, naléhavě hledáme módní návrhářku.“

Skoro nemůže popadnout dech a mně v tu chvíli svitne – uvědomím si, jak se život může změnit v mžiku oka. Kdo by si pomyslel, že zrovna Vivienne se nade mnou bude teď rozplývat? Ta dáma, která pro ni kdysi nic neznamenala, se stala někým důležitým.

V tu chvíli zachytím Alaricův pohled, než jím uhne jinam. Celou tu dobu zíral, ale ne na mě, nýbrž na Juliana, a to mě nutí k zamyšlení. Bubnuje prsty o kalhoty a vydá neslyšný povzdech.

„Můj kreativní ředitel bude stejně překvapený jako já, až vás potká,“ řekne Vivienne a vytrhne mě z myšlenek.

Jak mi strká telefon pár centimetrů od obličeje, hlavou se mi proženou vzpomínky na krutost, kterou mi způsobila. Vybavuji si všechno, co jsem z rukou Vivienne vytrpěla – jak mě rvala za vlasy, jak mi přála smrt a ten brutální strčenec, který mě málem stál život. Moje touha po pomstě se znovu vynořuje, svěží jako dřív.

„Ehm,“ odkašlu si.

„Uděláme si ji jindy, paní. Vypadáte krásně.“

„Těší mě, že vás poznávám.“ Natáhnu k ní ruku a sleduji, jak se na její zklamané tváři objeví slabý úsměv.

Stiskne mi ruku, vklouzne mi do dlaně vizitku a pak řekne: „Mě také. Ráda bych se s vámi znovu setkala. Tady je moje vizitka.“

Taky se zachichotá: „Ale možná se potkáme dřív, než čeká–“

„Vivienne, je čas jít,“ skočí jí do řeči Alaric a já musím bojovat s nutkáním se uchechtnout.

V její tváři se zračí tolik hněvu a zášti. Je očividné, že se na Alarica dívá s opovržením.

Krátce pohlédnu na vizitku a všimnu si Viviennina povolání – herečka a modelka. Páni. Herečka pracující pro Thorne Studios, Alaricovu společnost. Modelka pro Elite Scout Talent.

Ví Vivienne, jak moc Alaric nesnáší uctívání veřejně známých osobností? Je vtipné, že tam s ní pořád stojí. To se nikdy nestalo, když jsme byli manželé. Pamatuju si, jak ode mě odešel a přerušil mě uprostřed věty jen proto, že jsem se rozplývala nad slavným umělcem, kterého jsem obdivovala. Nazval to „žvaněním“.

Ano, Alaric uměl být někdy arogantní.

„Broučku,“ ozve se tiše Julian a přitáhne na nás pohledy toho páru.

To jsem nečekala.

Zadrhne se mi dech, rty se mi pootevřou a nemůžu si pomoct, rozšířím oči. Opravdu mě tak Julian právě nazval?

„Miláčku,“ potvrdí to a nabídne mi svou otevřenou dlaň.

„Ty na tyhle pozdní noci zrovna nejsi. Co kdybychom jeli domů?“

Naše oči se znovu setkají a on na mě mrkne. V hrudi se mi rozlije teplo, horko mi stoupá ke krku a rychle sklopím zrak k zemi, abych skryla růžolící tváře. Po vteřině se krotím. Alaric a Vivienne jsou tady. Julian mě nikdy nepozval na rande. Je to jen hra a já bych na ni měla přistoupit.

Odkašlu si a vezmu Juliana za ruku. „Jasně, měli bychom. Už jsem unavená.“

Dívám se dopředu, ale nemůžu potlačit úsměv, který se mi dere na rty.

Když vstaneme, Julianův polibek na mé prsty je jemný a důvěrný, v ostrém kontrastu k Vivienniným ostrým slovům.

„Přesně tak! Viděl jsi to, Alaricu? Takhle mluví skuteční muži se svými ženami! S úctou! Ne tak, že štěkají rozkazy, jako by to byla nějaká podřadná služka k tvým službám, nebo jako bys mě vlastnil!“

„Ty mě nevlastníš!“ vyštěkne a v mžiku její jehlové podpatky zaklapou o naleštěnou podlahu restaurace.

Páni.

Julian a já ji následujeme. Když procházíme kolem Alarica, lépe si ho prohlédnu. Upravuje si límec a tře si týl, což je zlozvyk, o kterém vím, že ho dělá, když se cítí hodně trapně. Je to tak ubohé, že je mi ho až líto, zvlášť když vidím jeho pohublou tvář, bledou pleť a vrásky na čele. Vivienne mu dala zabrat, hádám, ale já jsem zpět, abych pro něj byla tou nejlepší ženou. Měl by se dívat a vidět.

***

Když se vrátíme do Julianovy vily, potkám Florence. Je to sladká, drobná, blonďatá holčička, velmi jemná a rezervovaná. Ve svých jemných rysech nese stopy Juliana – skvěle tvarovaný nos, okouzlující dolíčky a zasněné oči. Dvakrát se vyhne mému pohledu a tiskne si šaty, ale nešetří slovy, když mi říká, jak je šťastná, že mě poznává osobně.

„Říkal jsem Florence, že moje máma je ta slavná Evangeline Vanceová, a ona mi nevěřila. Tak co, lhal jsem?“ dobírá si ji můj troufalý syn a blýskne drzým úsměvem, zatímco mu láskyplně rozcuchám vlasy.

„Je pozdě a vy oba byste už měli být zachumlaní v posteli a snít. Co vás drží vzhůru?“

Oba na mě mlčky zírají. Florence si stojí za svým.

„Miluju šaty, které šijete, paní. Chtěla bych být v budoucnu jako vy,“ říká a stále se drží svých šatů.

Vidím, jak se Julian usmívá, když schází po dlážděném schodišti. Šel se převléknout, zatímco jsem si s dětmi přes půl hodiny povídala.

„Říkej mi prostě Evangeline, Flo. To ‚paní‘ zní moc formálně,“ trvám na svém a děti se zachichotají.

„Chtěla bys být módní návrhářkou? Ne doktorkou? Nebo třeba právničkou?“

Odpoví za ni Julian. „Florence je taková už od pěti let. Šílí do módy a módních časopisů. Věříš tomu, že jsem jí k posledním narozeninám koupil drahou hračku a ona mi do očí řekla, že by raději chtěla kreativní módní sadu, oblečení na míru nebo skicáky?“

Hlasitě si povzdechne a napije se z láhve vody, kterou drží v ruce.

„Je to tak, Florence?“ zeptám se se smíchem.

Holčička si zakryje tvář.

„Moje máma si taky myslí, že jsem moc malý na to, abych dostal výbavu, koš nebo tréninkové vybavení na basketbal! Dovolí mi jen lístky, abych se mohl dívat, jak hrají ostatní,“ poznamená Sebastian se svraštělým obočím.

Nepřekvapuje mě, že to můj upovídaný syn říká.

„Pojď sem, chlapče,“ požádá Julian a Sebastian k němu dojde.

„Kolik že mu je let?“

„Je mi deset, pane Juliane! A nejsem žádný malý kluk,“ ohradí se.

„Klid...“ Julian se krátce zasměje.

„Sebe!“ napomenu ho.

Julian se do toho vloží: „To je v pořádku. Náš odvážný Sebastian se mi líbí a Florence je devět.“

Sebastianovi se rozzáří oči nadšením. „Jupí! Takže jsem její velký brácha,“ prohlásí.

Julian a já si vyměníme pohled, jeho prohlášení nás oba zaskočilo.

„Je to jen rok rozdíl, ale nebylo by to špatné,“ odsekne Florence.

Díky Julianovi, že zachránil situaci. Už jsem se začínala cítit trapně.

„Je dost pozdě, děcka. Koukejte mazat do postele!“

„Ještě chvilku s paní Evangeline, tati! Prosím!“ škemrá Florence a spíná dlaně k sobě.

„Ne. Jindy, zlato. Vždycky je tu další den. Navíc Evangeline hned tak neodejde,“ ujistí ji a dá jí pusu na čelo.

„Teď musíme všichni SPÁT. Odvedu tě do tvého pokoje a dohlédnu, aby se Sebastian pohodlně zabydlel ve svém.“

„Jsi si jistý, že nepotřebuješ pusu, Sebastiáne?“ zeptá se Julian hravě.

„Fuj!“ Sebastian se znechuceně ušklíbne a já sleduji, jak se Florence z celého srdce směje.

Je milé vidět, jak se děti mezi sebou sbližují, stejně jako s Julianem a se mnou. Jsem si jistá, že Julian to cítí stejně, protože se nepřestává usmívat, když odvádí děti do jejich pokojů.

Přelétnu očima obývací pokoj, ve kterém stojím. Vyzařuje z něj luxus a vytříbenost. S rukama pevně zkříženýma na prsou obdivuji bohaté tapety v tmavě smaragdové barvě a vyleštěnou mramorovou podlahu.

Julianovu domovu dominuje plyšová pohovka z bílého sametu, obklopená vzácnými, ručně vyřezávanými sochami a propracovaným zrcadlem ve zlatém rámu.

Julian na mě zavolá z horního patra. Když se otočím, zachytím jeho šibalské mrknutí – to samé, které na mě hodil v Salt & Saffron – a v žaludku mi radostně poskočí.

Líce mi znovu zrudnou.

„Měla by ses osprchovat a jít si odpočinout,“ navrhne.