„Mami, tohle nezvládnu.“

Isabellin hlas byl sotva slyšitelným šepotem. Ruce se jí třásly, když svírala okraje zdobeného toaletního stolku před sebou. Z odrazu na ni hleděla vlastní tvář s očima dokořán, lesknoucími se neprolitými slzami. Váha svatebních šatů ji jako by drtila, složitá krajka a satén ji náhle dusily.

Její matka, Eleanor Thorneová, stála za ní a položila jí jemně ruce na ramena. „Isabello, miláčku, musíš. Víš, že tohle není jen o tobě. Jde o budoucnost naší rodiny.“

Isabelle těžce polkla a potlačila emoce, které hrozily propuknutím. „Já vím, ale připadá mi to... špatné.“ Hlas se jí zachvěl. „Takhle by manželství vypadat nemělo. Mám pocit, jako bych upisovala svůj život.“

Eleanořina tvář změkla soucitem, ale v očích měla i ocelové odhodlání. „Manželství není vždycky o lásce, Isabello. Zvlášť ne pro nás. Jsi silnější než tohle, silnější, než si myslíš. Připravovala ses na to celý život.“

Isabelle zamrkala, aby zahnala slzy, a přinutila se k chabému úsměvu. Ten však k jejím očím nedorazil. Celý její život byl jednou velkou zkouškou na tento okamžik, na fúzi maskovanou za svatbu, na budoucnost, kterou si nevybrala. A teď tu stála, připravená vzít si Juliana Blackwooda, muže, ze kterého jí naskakovala husí kůže stejně tak, jako jí z něj bušilo srdce. Jak bylo možné cítit obojí najednou?

V tu chvíli se dveře rozletěly a do pokoje vtrhl její otec, Alistair Thorne, s výrazem jen stěží skrývané zuřivosti. Přelétl pohledem scénu před sebou – dceru v slzách, manželku nabízející útěchu – a zaťal čelist.

„Co je to za nesmyslné výlevy emocí?“ vyštěkl a zúžil oči při pohledu na jejich sentimentální scénu. „Venku čekají stovky lidí a vy si tu obě roníte slzy? Seberte se. Máme harmonogram, který musíme dodržet. Hosté začínají být neklidní a nemůžeme si dovolit žádné zdržení.“

Isabelle při jeho tónu ztuhla a otřela si zatoulanou slzu, která jí utekla po tváři. Její matka si povzdychla, naposledy Isabellu poplácala po rameni a odstoupila. „Je připravená, Alistaire. Jen... dej jí minutu.“

Ale Alistair o tom nechtěl ani slyšet. „Na žádné minuty už není čas. Věděla jsi, že tenhle den přijde. Zvedni ten svůj zadek, Isabello. Je čas.“

Isabelle se zhluboka nadechla a zvedla se od toaletky. Cítila, jak se jí pod těžkou látkou róby mírně klepou nohy. Otec jí nenabídl ruku, aby ji podepřel. Místo toho přešel ke dveřím a čekal, až ho bude následovat.

S posledním pohledem na matku Isabelle narovnala ramena a šla za otcem ven z pokoje, srdce jí v hrudi bušilo jako o závod. Chodba jako by se táhla do nekonečna a s každým krokem jí ozvěna podpatků na mramorové podlaze připadala jako údery válečného bubnu.

Když došli k velkým dveřím katedrály, tichý šum shromážděných hostů zesílil a vzduch ztěžkl očekáváním. Isabelle se svíral žaludek, když se dveře pomalu otevíraly a odhalovaly dav smetánky, novinářů a fotografů, kteří tam všichni byli, aby se stali svědky události století. Cítila se jako beránek vedený na porážku.

Otec pevněji sevřel její paži, když vykročili do uličky. Isabelle se zatajil dech, když její pohled spočinul na Julianovi. Stál u oltáře a ve svém dokonale střiženém smokingu vypadal neuvěřitelně pohledně. Na okamžik, na jeden prchavý okamžik, zapomněla na noční můru kolem sebe. Vypadal... drtivě dokonale. Způsob, jakým světlo dopadalo na ostré rysy jeho tváře, a jeho tmavé oči planoucí pod tíhou obřadu způsobily, že bylo těžké si vzpomenout, proč toto uspořádání tak moc nenávidí.

Pak se ale realita vrátila do centra pozornosti. Tohle byl obchodní kontrakt, ne milostný příběh. Stane se paní Julianovou Blackwoodovou ne kvůli vášni nebo romanci, ale proto, že to učiní jejich rodiny mocnějšími. Při té myšlence se jí stáhl žaludek.

Když došli k oltáři, otec uvolnil její paži a předal ji Julianovi. Jejich oči se na krátkou sekundu střetly a proběhlo mezi nimi něco nevyřčeného, uznání toho, čím to ve skutečnosti bylo. Spojením impérií.

Sliby přišly a odešly v mlze, slova kněze Isabellina mysl sotva registrovala. Cítila se odpojená od vlastního těla, jako by celou scénu sledovala z dálky. Teprve když jí Julian jemně navlékl prsten na prst, probrala se do přítomnosti. Váha zlatého kroužku jí připadala mnohem těžší, než by měla být.

„Můžete políbit nevěstu,“ oznámil kněz.

Julianovy rty se krátce otřely o její, byla to pouhá formalita. Nebyla v tom žádná něha, žádný cit. Jen povinnost.

Potlesk davu byl ohlušující, ale Isabelle slyšela jen bušení svého srdce, když kráčeli uličkou společně, zavěšeni do sebe, pod bedlivým dohledem svých hostů.

Následná recepce byla velkolepá záležitost, oslava stejně extravagantní jako fúze sama. Sál byl plný bohatých a mocných, všichni byli oblečeni v tom nejlepším a na tvářích měli nasazené úsměvy, když připíjeli na šťastný pár. Isabelle procházela davem, tvář ji bolela z nucených úsměvů a zdvořilých řečí. Obchodní spojenci jí gratulovali, někteří upřímněji než jiní. Pár jich bylo drzejších a naznačovalo, že by měla využít všech prostředků, které má k dispozici, aby si Juliana udržela, včetně sexu.

Přikyvovala, usmívala se a co nejelegantněji se omlouvala, ale uvnitř v ní všechno vřelo. Jak ji ti lidé mohli redukovat na nic víc než na sexuální partnerku? Na doplněk k Julianovu úspěchu? Nenáviděla každou sekundu, ale musela to vydržet. Jen musela přečkat noc.

V jednu chvíli se jí konečně podařilo sednout si vedle Juliana, nohy ji bolely z hodin stání a falešných rozhovorů. Podívala se na něj a říkala si, jestli cítí stejnou frustraci jako ona. Ale než stihla cokoli říct, přicupitala k nim žena v krátkých červených šatech, její boky se při každém kroku svůdně pohupovaly.

Isabelle se při příchodu té ženy zastavilo srdce a okamžitě si všimla, jak se Julian vedle ní napjal. Ta žena byla úchvatná, vysoká, s havraními vlasy a tělem, které jako by se rozlévalo v upnuté, třpytivé látce šatů. Když k nim došla, věnovala Julianovi pomalý, vědoucí úsměv a pak mu ležérně pogratulovala.

„Gratuluji, Juliane. Vypadáš... šťastně,“ zapředla žena a nespouštěla z něj oči.

Isabelle cítila, jak Julian vedle ní ztuhl a čelist se mu zaťala. Věnoval ženě strohé přikývnutí a jeho hlas byl napjatý. „Děkuji.“

S tím se dáma otočila na podpatku a zmizela v davu, její odchod byl stejně svůdný jako příchod. Isabelle zúžila oči, mysl jí pracovala na plné obrátky. „Kdo to byl?“

Než se stačila zeptat, Julian se prudce zvedl a zamumlal něco o tom, že potřebuje chvilku. Nečekal na její odpověď a spěšně odešel. Nechal ji tam sedět ohromenou a plnou podezření.

Puls se jí zrychlil. Něco nebylo v pořádku.

Bez přemýšlení se Isabelle zvedla od stolu a ignorovala pulzující bolest v nohou, když se vydala za Julianem. Sledovala ho křivolakými chodbami velkolepého hotelu, srdce jí bušilo, když viděla, jak mizí v chodbě vedoucí k toaletám.

Dech se jí zadrhl v hrdle, když se za ním potichu vplížila. Její podpatky tlumeně klapaly o mramorovou podlahu. Zastavila se těsně před toaletami, srdce jí bušilo v hrudi. Na okamžik uvažovala, že se vrátí, a říkala si, že je paranoidní, ale něco v hloubi duše křičelo, že musí vidět, co se děje.

Rozrazila dveře, vstoupila dovnitř a ztuhla.

Tam, přitisknutý k protější stěně, měl Julian paže ovinuté kolem dámy v červeném a jeho rty se drtily o její v horečnatém polibku. Vzduch v místnosti jako by zmizel a Isabelle měla pocit, jako by ji někdo praštil do žaludku.

Dveře se za ní zabouchly a zvuk se rozlehl dlážděným prostorem. Julian a ta dáma od sebe odskočili, oči vykulené šokem, když se otočili a uviděli ji tam stát.

Mezi nimi zavládlo ticho, jediným zvukem byl trhaný dech Juliana a Vivienne. Isabelle stála jako přikovaná k zemi, tělo necitlivé, mysl se jí točila.

Než kdokoli z nich stačil promluvit, Isabelle se otočila na podpatku a vyšla ven, srdce jí s každým krokem bušilo.